Toníkova dovolená

Den 6, Pondělí

Milý deníčku, když jsem se ráno probudil a ulomil si od nosu rampouch, něco se mi nezdálo. Ano, bylo to počasí, deníčku. Trošku se změnilo a tak jsem chvilku pozoroval děti bruslící na zamrzlém bazénu. Koulující se lidi a starší manžele stavějící sněhuláka. Chtěl jsem se přidat, ale zvítězil hlad a já se tudíž rozhodl pro jídlo a šel na snídani. Ostatní právě dojedli a byli na odchodu. Neváhal jsem ani minutku a pustil jsem se do jídla. Když jsem snědl celý stůl (myslím věci z něj, nikoliv ten plast) už třikrát, byl jsem upozorněn, že na nenažrance tam není nikdo zvědavý. Otočil jsem do sebe konvici kávy, ústa si decentně otřel ubrusem a ladně za tvář strčil cihlu sýra a zeptal se, koho že tím nenažrancem mají na mysli. Ukázali na mě a odmítli mi další porce. To mě ranilo. Oloupal jsem si meloun, k tomu přidal dvě grilovaná kuřata a šoural se pryč. Počasí dnes opravdu nebylo nic extra a tak třeba holky vyplnily čas spánkem, Prokop s Veronikou šli na projížďku městem a Robert s Dianou dělali nevímco a tak jsem si řek, že si třebas karty zahraju. A tak jsem si vzal karty a sám si hrál žolíka. Bylo to docela vtipné, leč jen do okamžiku, kdy jsem sám sebe porazil. To mě rozmrzelo a tak jsem šel dýchat na bazén, aby rozmrznul i on. Nevím jestli to bylo sluncem, nebo mnou, ale už po dvou hodinách dýchání byl bazén opět v tekutém stavu. Blížilo se opět poledne a po něm jsme měli plán jít k moři a já se opět začal radovat, nafouknul jsem si křidýlka, kruh a natěšeně jsem čekal na odchod. Ostatní stále nešli a já se jich ptal kdy už půjdou. Bylo mi řečeno, že můžu jít napřed, že mě potom doženou a tak jsem sólo vyrazil na pláž. Ostatní mi tím provedli takovou prima kulišárnu, protože sami zůstali u bazénu. Jenže já jsem člověk bystrý a docela rychle prohlídnu každý takový vtípek a tak hnedle večer jsem se vracel s lišáckým úsměvem na tváři a přemítal, co jim na oplátku provedu. Ač běžně mám nápadů spousty, tentokrát mě nenapadalo vůbec nic. Nechápal jsem to. Jakoby můj mozek odmítl spolupracovat. Pak mi to došlo! Klepl jsem se do hlavy o blízký sloup a hned jsem měl jasno. Vždyť mstít se je tak podlé a pod úroveň, že jsem toho prostě nebyl schopen a tak jsem v dobré náladě dorazil zpět na hotel. Tam se mi k mému údivu ostatní nejdřív za onu kulišárnu omluvili a pak řekli, že jsme od naší předsunuté skupiny, Lenky a Martina, pozváni na oslavu narozenin, jenž měl Martin někdy v únoru. Několikrát jsem se zeptal, jestli i já a když už po několikáté a stejně neochotně ostatní připustili, že ano, zaradoval jsem se! Přemýšleli jsme nad dárkem, ale mě opět nic nenapadalo. Navrhnul jsem lubrikační gel, ale prý jsem čuně a nemám do ostatních kafrat, když seriózně přemýšlí. Trošku mě vyděsilo, co jim to kdo udělal, ale znělo mi to docela nevině a když jsem byl ujištěn, že myšlení jest proces bezbolestný a poklidný, uklidnil jsem se a víc po tom nepátral. Dárek byl nakonec zvolen velice netradičně. Láhev, bonboniéra a křupky. Přišlo mi to strašně prazvláštní, ale dozvěděl jsem se, že někde to tak skutečně chodí, že se lidé obdarovávají láhvemi. Otřepal jsem se při té představě, ale neřešil jsem ji. Dělal jsem, že tam vlastně vůbec nejsem, až se po chvilce kdosi zeptal, kde jsem. Chvilku jsem je nechal potrápit a pak jsem se prozradil. Obecně to způsobilo šok a tak jsem si řekl, že už se schovávat raději nebudu, i když v duchu jsem si říkal, že jim to patří za to odpoledne.

Došli jsme za ostatníma a začli horentně gratulovat. Ku mému překvapení Martin láhev přijal rád a s vděkem a vůbec se u toho netvářil kysele, jak jsem předpokládal. Přišlo mi to ještě víc zvrácené a vzalo mi to poslední zbytky chuti se s nimi bavit. Ovšem jen do chvíle, než z Martina vypadla věta „A dneska všecko pití platím já!“ a mně podal vázu s kytkou. Kytku pak vzal a daroval servírce a na mě tak zbyla váza plná vody a já jsa slušně vychován, nepohrdnul jsem a na dva hlty jsem celou vázu i s obsahem spolknul. Martin řekl, že to sice původně zamýšlel jako chlazení pro šampus, ale moje originální řešení se mu evidentně zalíbilo a tak z blízkého bazénku nabral další vázu plnou vody a podal mi ji. Ostatní dostali vínečko, pivečko a výborné papání. Ovšem já osobně ani papání nechtěl, neboť jsem cestou zhltnul dvě mouchy, tudíž jsem byl syt. Navíc už asi osmý litr výborné chlorované vody udělal své a můj žaludek hlásil stav –plno-. Slavili jsme v podobně dobrém duchu ještě dlouho a dlouho a popíjeli lahvinku za lahvinkou a já stále pocucával svou vodičku z vázy. Ani jsem moc nepostřehnul jak, ale najednou kde se vzal, tu se vzal a přede mnou ležel účet. Martin jen prohodil „Tak to zaplať a já půjdu“ a odskočil si jako všichni ostatní na záchod, z nějž se už jako všichni ostatní nevrátil. Ještě jsem v klidu seděl a popíjel a říkal si, že jsou ostatní vážně prima, když dovedou dělat takový šprým. Ovšem jako šprým už to přestala brát servírka, která došla v doprovodu člověka, který svým vzrůstem připomínal drtičku v kamenolomu. Chvilku jsem se zkoušel usmívat, další jsem dělal že tam nejsem (i přes své rozhodnutí to nedělat) a nakonec jsem usoudil, že zaplatit bude jediné možné východisko, jelikož mi drtička už dala výchovný štulec do žeber, čímž mi skoro přelomil i páteř. Zaplatil jsem účet a pomalu se chystal k odchodu. V tom došel nějaký pán a položil na stůl lístek, propisku a zapalovač. Zkusil jsem propisku vykouřit, ale nějak to nešlo a pán ukázal na cedulku, kde byl nápis „Dej mi love debile!“. Pokusil jsem se dělat, že nerozumím, pokusil jsem se zahasit doutnající propisku, ale pán trval na svém. Opět mi tedy nezbylo než zaplatit a to už byla poslední kapka do pomyslného poháru trpělivosti a ten přetekl a jak přetekl, okamžitě přiběhla paní uklízečka s hadrem a začala to uklízet a když skončila, zase po mně chtěla peníze za úklid. Začal jsem rezignovat a jak jsem procházel restaurací na cestě pryč, rozdával jsem peníze na potkání. Někteří lidi si mě i fotili a tak jsem jim taky zaplatil. Ještě že už byl konec restaurace. Došly mi peníze.

Venku jsem narazil na zbytek známých. Vypadali pobaveně, zatímco já zdrceně. „Jdeme na diskotéku!“, rozhodlo se a kdosi dodal „A Toník platí!“. Já však byl švorc a když jsem to řekl nahlas, ostatní to viditelně zklamalo. A jelikož nemám rád, když jsou lidi zklamaní, vzal jsem svou platinovou kreditku bez limitu a šance vyčerpání a šel znásilnit bankomat. Když jsem to udělal, tak jsem i vybral peníze z něj a mohlo se jít.

Došli jsme na přepychovou plážovou diskotéku, kde hrál naplno tranzistorák místního domorodce a okolo sedící tři babky dělaly rýžovými miskami vlnový příboj. Byla to paráda. Jeden člověk tam běhal se svíčkou a dělal světelné efekty nevídaných rozměrů. Později sice šlápl na kraba, ten jej kousl, on se lekl, svíčka zhasla a jelikož ten člověk co měl sirky už šel pryč, bylo po světelné šou, ovšem dodnes se slzou v oku vzpomínám jak mně horkým voskem popálil hlavu. Úžasná bolest. Tranzistoráku docházely baterky a děda u něj usnul, navíc už se nám místní hymna z tranzistoráku se linoucí oposlouchala a tak jsme šli zpět na hotel, ten den plní dojmů a zážitků a pak na kutě. Nutno dodat mimochodem, že druhý den diskotéku zavřeli, jelikož nesehnali baterky do tranzistoráku. Nu což, i takový je život můj milý deníčku.

Pozn. Autora: Všechny osoby i místa jsou smyšlená a jako taková tedy nemají reálný podklad a proto jakákoliv podobnost je záměr a úmysl, který není omylem, ale přesnou kopií toho, jak to má být a pokud se v nějaké situaci poznáte, pak vězte, že jste to právě vy v té nejhorší možné podobě, jak jsem vás mohl vylíčit!