Let

Psal se rok 2050 a já se svou novomanželkou Lucií jsme právě byli na jedné z mnoha nudných návštěv našich společných příbuzných. Tentokrát tato návševa zas až tak nudná nebyla. Potkal jsem tam zvláštní ženu. Většina přítomných žen si totiž šuškala o mě a mé manželce, zatímco tato žena si neustále vykládala s jedním mužem o technický věcech a o moderních pokrocích. Chtěl jsem se tedy připojit do debaty, protože jsem se se chtěl něco dozvědět, ale poslední, co jsem zaslechl bylo : „..nikdy se ti to nemůže podařit Doro. Nezapomeň, že vláda tyhle pokusy přísně zakázala a pracoviště, kde by to šlo přísně třeží....á pan Petr. Jak milé, že se na nás přišel podívat“. Bylo mě hned jasné, že mě tady teď zrovna nechtějí, tak jsem jenom prohodil „Pijete vůbec něco? Pijte, pijte“. A to už mě naštěstí volala tchýně. Přišlo mi to vhod. Apoň jsem se hned zeptal, co to je vlastně za lidi. „Ten pán v bílé košili a černém obleku je doktor Strnad. Pracuje na zdejším výzkumném ústavu. Ta paní je Dora Semerádová a pracuje tam taky. Většinou se baví jen o práci a pravou závavu už asi léta nepoznali. Vlastně je lituju. Mě by se nelíbilo být celý den zavřená a věnovat se jenom své práci, ale je to asi baví...“, řekla mi vyčerpávající informace Luciina matka. Pak jsem na vše zapoměl a bavil se s novými přáteli. Už se dávno setmělo a všude svítila světla. Byl to ohromující dům. Byl třípatrový a jeho rozloha se podobala málem hradu. Zrovna jsem si prohlížel krásné malby na stěnách, když v tom se ozvala strašná rána, která otřásla celým domem a ještě ke všemu zhasla světla. Čekal jsem paniku a děs, která se začne šířit nejprve po zdějších dámách, ale nic. Lidé si šuškali, ale nikdo nic nekříčel, každý to snášel, jakoby se to dělo dnes a denně. Pochvilce se světlo rožalo a já se díval, jak se všichni začali dívat, kdo že je to zachránil. Já se spíš díval, kdo by mi vysvětlil, co to bylo za ránu. Zkoušel jsem mnoho lidí, ale nikdo nic chytrého nevymyslel, tak jsem to brzy pustil z hlavy. Při loučení jsme stáli s ženou a jejími rodiči ve dveřích a loučili se s přítomnými. Docela jsem se těšil na záhadného doktora a jeho pobočnici Doru. Když však odešli všichni hosté, tak mezi nimi tito dva lidé nebyli. Ptal jsem se tedy tchýně, kdy odcházeli a tchýně jen mávla rukou a prohodila: „Ocházeli už před tou ránou. Prý mají moc práce. Jsou to blázni, ale ať si jdou.“

Ten den jsme ještě měli odlétat do našeho nového domku, tak jsme se rozloučili s tchýní a já abych si šplhl, jsem ještě mezi dveřmi prohodil „Máte pěkný dům a skvělou dceru“. Tchýně se usmála a řekla: „Dceru máme 25 let, dům tady stál dávno před tímhle stoletím“. Usmál jsem se taky a odjížděli jsme na letiště. Byla krásná vlahá noc. Oba jsme měli dobrou náladu a kdyby jsme nebydleli tak daleko, tak snad bychom šli i pěšky. Takhle jsme se uvelebili v letadle, kde mělo uběhnout našich následujících 8 hodin letu.

Krátce po startu jsme oba usnuli, ale netrvalo to dlouho a byl den. Nebo to alespoň vypadalo, že je den, protože se venku rozsvítilo prudké světlo, které někteří nadšenci začali považovat za ufo a ani těm ostatním nebylo do smíchu. Za pět vteřin si však mnoho pasažérů postesklo „škoda, že to ufo nebylo“. Za pět vteřin, kromě mě, mé ženy a ještě dvou pasažérů, byli všichni mrtví. Bylo to jako z nějakého hororu. Prostě byli tam, smáli a najednou se nikdo nehýbal. Světlo bylo pryč. Vlastně jsme si ani nepovšimli, kdy zmizelo. Zkoušel jsem nahmatat puls jednoho z pasažérů, ale nic. Byl chladný a mrtvý. Jeden z těch dvou , kteří to s náma přežili se šel podívat za kapitánem. Vrátil se však s ne-překvapující zprávou „kapitán je mrtev, kopilot taky a navigátor jakbysmet. Letadlo letí na autopilota, ale tak to nemůže vydržet dlouho“. „Fajn“, řekl jsem, „koukneme se, kde asi tak zhruba jsme a kolik ještě máme paliva. Pak zkusíme kontaktovat nějkou věž, třeba nám řekne, jak se přistává“. Zkoušel jsem se na celou věc dívat s nadhledem, ale bohužel to nešlo tak, jak bych si představoval. Realita byla totiž taková, že nám docházel benzín, přestože jsme byli ve vzduchu sotva dvacet minut, pod náma nesvítila žádná světla a rádiové spojení bylo hluché. „Neumíte s tím někdo náhodou přistát?“, zeptal jsem se, protože mě v tu chvíli nic lepšího nenapadlo. „Ne, ale já jsem viděl pár filmů o takovejch situacích“, řekl jeden z těch dvou. „No, to já taky, ale realita a film; prostě je tam kapku rozdíl“, odpověděl jsem. „Jenže co nám zbejvá?“, řekl zcela realisticky ten druhý chlap. Měl 100% pravdu. Letěli jsme, nevěděli kde, neměli jsme palivo a padáky v dopravních letadlech nejsou. A kdyby byly, stejně by nám byly k ničemu. Zbývala tedy jediná možnost. Přistát s tím letadlem. Lucie někde našla příručku letadla. Nevěřil jsem vlastním očím, že taková věc skutečně existuje, ale apoň jsem si tam přečetl, základní věci, jako kde se vysunuje podvozek a kde se mění tah motoru. Následující minuty byly děsivé, ne však nezvládnutelné. Ještě, že tyto moderní stroje mají automatické hlídání výšky v závislosti na rychlosti. Stačilo tedy hlídat, aby nic nehoukalo a po chvilce letadlo dosedlo na zem. Pravda přistávací ranvej to nebyla a tak to bylo cítit. Naštestí jsme byli připoutaní, takže se nám nic nestalo. Nebo aspoň jsme si mysleli, že se nám nic nestalo. Když jsme vylezli my tři z kabiny pilota, viděli jsme spousty mrtvých a mezi sedadly v uličce byl v krvi i ten druhý chlap. Zřejmě se umlátit k smrti v okmažiku přistání. Řekli jsme si, že dnes už nemá cenu cokoliv dělat a tak jsme se v pilotní kabině vyspali, protože nikdo neměl žaludek spát s těmi mrtvými.

Když jsme se druhý den probudili, nevěřili jsme svým očím. Náš zlý sen se přiostřoval. Letadlo havarované uprostřed lesa. Ještě byla párkrát vyzkoušená vysílačka, ale ta prostě nefungovala. Respektive vysílačka vysílala, ale nikdo se neozýval. Rozhodli jsme se najít civilizaci, tak jsme vyrazili. Neušli jsme ani sto metrů, když v tom se proti nám vyřítil medvěd. Já jsem Lucii pomohl na strom a sám se drápal za ní, ten chlap to nestihl. Na Lucii už toho bylo nějak moc. Není se taky čemu divit. Smrt stíhá smrt, my jsme bůhví kde. Alespoň, že v tom letadle byly nějaké zásoby jídla a pití. Po chvilce jsme se odvážili slézt a pokračovat v cestě. Nikdo z nás z toho neměl dobrý pocit, ale nutnost dojít k civilizaci byla poháněná našim strachem. Náhle Lucie řekla, že to tu poznává. Že prý jsme kousek od domu jejich rodičů. Prý si tu hrávala, když byla malá, takže to tady zná velmi dobře. Rozešli jsme se směrem, který Lucie určila. Během cesty však ještě zmiňovala toho medvěda, protože prý poslední medvěd tady byl spatřen někdy v 18. století. Bylo to divné, nicméně jsme se chlácholili představou, že nědke ze Zoo nějaký medvěd utekl. Že cesta byla správná jsem po chvilce poznal i já, protože jsme opět stáli před domem Luciiných rodičů. Bylo mi jen divné, že před domem stojí několik kočárů s koňmi, ale rodina to chudá nebyla, tak proč by si tohle nemohli dovolit ? Šli jsme tedy blíž, ale to co jsme viděli nám vyrazilo dech. Skrze okna jsme viděli, jak, jakoby na nějakém maškarním plese uvnitř je spusta lidí oblečených v typických lordovských šatech z renesanční doby. Jinak byl vniřek vlastně nezměněn. Akorát právě pověsili nějaký obraz, jehož předloha stála skutečně vedle něj. Lucii to nedalo a šla se zeptat kočího: „Prosím vás, nevíte kde je paní Lambertová?“. Kočí se na ní podezíravě podíval a pak klidně prohodil „Je mi líto paní. Já nikoho takovýho neznám. Tohle je statek rodiny Garebsů. A odkud jste vlastně vy ? Vypadáte, jakoby ste utekli z posvícení, ale to bude až za měsíc“. „Za měsíc? A prosím vás pěkně, co je dnes vlastně za den?“, vmísil jsem se do rozhovoru. „Ach jo, vy chudí. Šestnáctej srpen, léta páně roku 1746 a dělejte si zářezy, stejně jako všichni vostatní“, řekl mírně nasupěně. „Děkujem uctivě“, vymáčkl jsem se, podíval se na Lucii. Oba jsme se otočili a rychlým krokem šli do lesa. Lucie se na mě podívala, zastavila se a zeptala: „Co to má znamenat ? Proč nám to říkal, proč jsi mu to věřil a kam jdeme?“. Chtěl jsem být upřímný, tak jsem se snažil říct, co vím: „Já nevím co si o tom mám myslet. Faktem ale je, že zmizelo veškeré elektrické vedení, pak si vzpomeň na ty dvě rány...“ „Jaké ‚dvě‘ ?“, skočila mi do řeči Lucie. „První přece byla na večírku. Druhá pak v letadle. Dora! Co vlastně s tím doktorem zkoumají, neviš ? Zaslechl jsem totiž kousek z rozhovoru, kdy doktor Doře něco rozmlouval, co je prý zakázaný. Pak se oba ztratili a pak přišla první rána.“ „Dora je má letitá kamarádka s doktorem se zabývají výzkumem kontinuality hmoty.“ „A nebo kontinuálnosti času ?“, pochyboval jsem. „Těžko říct. O práci jsme se nikdy nebavily. O práci diskutovala jenom s doktorem.“ „Hele, kde bydlí ?“, zeptal jsem se. „No, pokud pujdem tady rovně a pak kousek vlevo, tak jsme u jejich výzkumnýho centra. Mělo by tam stát. Tady sou všecko starý budovy, který v naší době jsou jenom trochu předělaný“. A šlo se. Asi po hodině chůze jsme došli k hradu. Byl to opravdu velký hrad. Chtěli jsme dovnitř, a tak nám přišlo vhod, že právě proti nám byl nějaký vchod. „No, já nevím“, ozvala se Lucie, „tady ten vchod si nějak nepamatuju.“ „Neboj, to je asi nějaký vchod do sklepení, který v naší době byl zasypáný“, uklidňoval jsem nejen Lucii, ale i sebe.

Vevnitř bylo prostorné sklepení a uprostřed podlahy na zemi byla drobná strouha tekoucí vody. Všechno bylo krásné a zárověň děsivé. Zajimavé však rozhodně bylo, že jsme nikoho nepotkali, ani neslyšeli, což by u hradu takové velikosti nikdo nečekal. Sváděli jsme tento fakt na tlusté zdi a tak byla vysvětlena absence jakéhokoliv člověka. Netrvalo dlouho a opět jsme stáli u dveří. Avšak tyhle byly jiné, tak jsme odvážně vsoupili. Ocitli jsme se na nádvoří hradu, které sloužilo i jako menší město. Nikde však nikoho nebylo vidět. Začínal jsem být docela nervózní. Bylo mi jasné, že dřív nebylo toliko lidí, co dnes, ale tohle bylo míň než jsme čekal. Šli jsme kousek mestem, které bylo pusté a prázdné. Byla to přesně ta chvíle, kdy si člověk přeje být raději obklopen bandou lumpů, než bloudit pustým městem. Tak totiž vznikala neustále dokola jedna a stejná otázka: Kde jsou všichni? Kam se poděli? Proč tu nikdo není? Došli jsme k nějaké části města, kde stál skutečný a nefalšovaný Tank z roku 2032. Přesně s takovým jsme se setkali právě teď 16.8.1746. Raději jsme se schýlili ke zdi. Lucie si náhle všimla nápadné kovové velké brány. Vedle brány byla soška vlka. Pochopitelně ji nic jiného nenapadlo, než otočit se soškou. Brána se překvapivě skutečně otevřela. Vlezli jsme dovnitř.

Vevnitř byla tma, ale v dálce bylo vidět světlo, tak jsme šli za ním. Jakmile jsme vyšli do světla, tak na nás ihned mířila hlaveň pušky z 18.století. Stál tam muž, který byl oblečen stejně jako my. Pochopili jsme, že jsme ze stejné doby. On to taky pochopil a tak netrvalo dlouho a dozvěděli jsme se, že i on viděl prudké světlo a následně se ocitl tady. „Tady na hradě je 21.století. Tak všude okolo je rok 1746, ale tady žijí všichni ti, co byli přeneseni z roku 2050. Nikdo nemá ponětí, co to způsobilo, ale každý příšel v jinou dobu. Třeba tenhle“, ukázal na vetchého tak 80. letého starce, „odešel ve stejnou dobu, jako my všichni. Byl stejně starý, jako já. Mě je 40 let. Jemu taky, ale v naší době. Ve skutečnosti mě je 40 a jemu 86. Přineslo ho to v roce 1700. Nikdo neví co to je a kdy to skončí“. Tenkrát mě strnula krev v žilách. Uvědomil jsem si co to vlastně je čas. Jestliže dva stejně staré lidi dokáže rozhodit v jediném okamžiku o 46 let. Uvědomoval jsem si podstatu, když v tom se z čistého nebe zatáhla obloha a začala suchá bouře. Tak to zdejší nazývali. Prostě časová vlna přinesla další oběť. Ptali se nás, jak jsme se sem dostali a když zjistili, že letadlem, ihned se vypravili letadlo hledat. My jsme se najedli a šli spát. Druhý den nás probudil velký hluk. Šli jsme ven a viděli, jak vedou nějaký manželský pár a nikdo si neodpustí jim nadávat a leckdo si do nich i bouchne. Když přišli blíž viděli jsme proč to všecho. Byla to Dora s doktorem Strnadem. Dora se snažila vysvětlovat, ale lidé ji nenechali. Asi už se podřekla, že to ona může za to, že tu všichni jsou.

Promluvil jsem si s některými lidmi, že sice jim schvaluji jejich rozhořčení, protože jsem na tom úplně stejně, ale že pokud nás někdo může vrátit, tak jedině ona. „Nechte ji promluvit“, vykřikl kdosi a Dora začala vyprávět svůj příběh:

„V roce 2045 mě coby čerstvou absolventku školy kontaktoval doktror Strnad, že by pro mě měl zajímavou práci. Mělo se jedna o kontinualitu hmoty. Jenže ta souvisí s kontinualitou času, a to přímo, takže vše co se stane s časem se stane s hmotou. Začali jsme zkoumat možnosti časových posuvů a došli jsme k závěru, že posun lze uskutečnit v obou směrech, přičemž posun vzad se dá provést buď gravitačně, nebo rychlostně. Posun vpřed pouze za pomocí hmotnosti a mag. pole. Znamená to, že když se těleso pohybuje dostatečně rychle, může se přemístit v čase. Stejně tak těleso o velké gravitaci. Pohyb vpřed je poněkud složitější. Je potřeba vygenerovat za pomocí antihmoty obrovské pole, které musí být nekoliksetkrát těžší, než cokoliv v okolí. Pak přesně vymezeným mag. polem lze provést přesun. Bohužel tyto pokusy byly zakázany. Doktor Strnad nevěřil v Budoucnost těchto pokusů a tak jediný důkaz bylo mu experiment ukázat. Bohužel díky zásahu agentů, kteří měli dohled na to, aby se zařízení nemohlo používat, bylo poškozeno gravitační pole, které se spojilo s gravitačním polem země a v místech přesně specifických gravitacích se přesun provedl také. Světlo, které experiment doprovázelo bylo katalyzátorem akce a zvuková rána byla membránová reakce na posun v časoprostorovým kontinuu. Bohužel takto nestabilní pole vygenerovalo rodílné hodnoty pro posun, takže proto každý přišel v jinou dobu, pouze já a dr. Strnad jsme přišli přesně v naplánovaný den 17.8.1746. Také bych se chtěla omluvit za nepříjemnosti, které jsem vám tímto způsobila“. „Nepříjemnosti. Pche.“, odplivl si 86 letý starec, otočil se a šel pryč. „Ukradla jste mu 46 let života!“, řekl ten co nás přivítal. Dora jen hleděla provinile do země. „Moment „, řekl jsem, „Já se semka dostal letadlem, kde skoro všichni umřeli. Jak to ?“. „Časové pole nesnese každý. Bohužel“,řekla Dora , „Mnoho lidí tedy umřelo. A cesta zpět je uzavřena do doby, než někdo prozkoumá náš vynález a pochopí co se stalo.“ „A pak bude vše v pořádku ?“, zeptal se kdosi. Dora mlčela. „Tak bude?“, naléhal ten hlas. „Bohužel. Narušila by se kontinualita časoprostoru a mohlo by dojít k impanzi času, což by vedlo k implozi vesmíru a tak dále. A vše jenom kvůli jednomu agentu. Ani odborníci na cestování časem, kteří tady jednou budou si netroufnou na takový hazardní časový paradox, který by mohl vzniknout. Museli by nás separovat ještě před naším odcestování a to je nemožné. Prohlásí nás za oběti bouřky, která se té noci stala a tím to pro ně bude končit. Budou následovat roky a roky výzkumu, aby mohli stroje znovu oživit. Já semka šla dobrovolně, ale netušila jsem, že to bude mít takový dopad a že nás tu bude tolik. Kruh se uzavírá.“, odpověděla Dora.

A měla pravdu. Kruh se uzavírá. Stejně tak já dopisuji tuto kninu, aby ji jednou našli v zasypané hradbě, aby na základě ní se dr. Strnad pokusil dokázal, že vše je jeho dílo. Najme si Doru, ta poruší zákaz a strhne sebou vše, co půjde. Dnes je 24.12.1792. Máme s Lucií tři děti, které mají další děti. Je paradoxem, že se teprve za 228 let narodím...

Epilog:
Vidíte! Vy jste to jen četli, ale já to dokonce zažil...
Teď to vyprávím.. věříte mi?