Toníkova dovolená

Den 9, Čtvrtek

Milý deníčku. Dnes je výletový den, kdy pojedeme do nedaleké vesničky jménem Sozopol. Budík jsem si dneska nachystal na čtvrtou hodinu ráno, abych byl v zápětí po zazvonění zbit, seřván a vyobcován, že budím slušný lidi už tak brzy. Omluvil jsem se všem několikrát a jelikož jsem si nebyl jist, kolik lidí jsem vzbudil a kolika se mám omluvit, vyrazil jsem na okružní cestu po hotelu, kdy jsem na každé dveře hlasitě bušil, až jsem uvnitř slyšel odezvu, zařval jsem „Omlouvám se, že jsem vás svým budíčkem vzbudil“ a šel jsem o pokoj dál. Vrátil jsem se o hodinu později bohatší o dva monokly, nalomené žebro a s nohou pod paží. Nevím co jsem udělal špatně, ale přišlo mi, že někteří lidé neměli pro mou omluvu pochopení. A já to s nimi přitom myslel dobře a skutečně mě mrzelo, že jsem je probudil, jelikož jsem musel uznat, že čtyři hodiny ráno je opravdu moc brzy. Nyní už bylo pět a tak jsem zahodil ukořistěnou nohu a šel si ještě na chvilku lehnout. Ale opravdu jen na chvilku, protože dneska jdeme na snídani všichni hned jak to bude možné, tedy v osm. Tak já si jdu milý deníčku ještě na chvilku lehnout.

Jejda, jejda! Zaspal jsem. Samozřejmě jsem to mohl čekat a taky jsem to čekal, ale že zaspím tak moc jsem teda nečekal. Probudil jsem se o půl osmé a zbývala mi tedy na přípravu na snídani pouhá půl hodina. Spěšně jsem se oblékl a pohlédl na hodiny. Zbývalo 28 minut do snídaně. Šibeničně málo času. Rychle jsem utíkal provést ranní očistu těla. Vrátil jsem se a opět pohlédnul na hodinky. Zbývalo 26 minut. Zoufal jsem si. Tak málo času. Vždyť to nic nestihnu. A tak jsem už raději nevymýšlel nic dalšího a rovnou se začal připravovat na snídani, což znamenalo, že jsem si lehl jsem si do postýlky a usnul.

Probudil jsem se za dvě minuty osm. „Seš přesney jak vietnamský kukačky, Toniku!“, řek sem pochvalně a se samolibým úsměvem na tváři jsem se rozhodl přesunout se na snídani. Bylo však moc brzy. Pan kuchař teprve chytal po dvorku živočichy na snídani a tak jsem si sednul na schody. Vzápětí došli ostatní a hrnuli se na snídani. Nechtěl jsem zůstat pozadu a tak jsem se vrhnul na kuchaře a začal jej okusovat. Měl však drobnou výhodu. Vlastně dvě. Ta první byla, že byl asi třikrát tak velký jako já a druhá a drobnější byla, že měl sekáček na maso a neváhal jej používat. Vlastně mi připadalo, že od doby co jsem se do něj zakousnul nedělal nic jiného, než sekal a sekal. Evidentně to byla jeho záliba a tak se mi to stalo nakonec i dobré, jelikož často používaný sekáček byl docela tupý a mně to tak nezpůsobilo větší újmy na zdraví. Když jsem si však všiml, že mi modřin neúměrně moc přibývá, rozhodl jsem se pro zoufalý čin a snědl jsem kuchaře, utekl jsem ke stolu a dělal jsem, že tam nejsem. Přítomné to trošku vyvedlo z míry, ale mně to vyšlo a tak jsem v klidu mohl zakousnout již jen suchý krajíček chleba a jít zpět na ostatními, kteří už mezitím dojedli. Byl čas vyrazit a tak jsme provedli nezbytnou přípravu na odchod, vyčistili si zachod a skočili na zuby, nebo možná opačně, ale spíš bych řekl, že každému co jeho jest a po té jsme již vyrazili.

Došli jsme na autobusové nádraží, kde jak jsme podle jízdního řádu zjistili jedou dokonce dva autobusy denně směrem blíže nespecifikovaným. Trošku nás zarážel nápisek „směr dle řidiče“, ale nedbali jsme jej, přistoupili k okýnku a pánovi ve smokingu řekli, že bysme jako chtěli jízdenky do Sozopolu. Pán se koukl na nás, okem odborníka si nás přepočítal, důležitě zvedl hlavu a pod brýlemi koukal na svoje hodinky. Nevíme přesně nač čekal, ale když už to trvalo pět minut, ozvalo Veroničino netrpělivé „Ehm, ehm“, pán se na ni ošklivě koukl skrze brýle a během dvou a půl vteřiny vypsal rukou pět lístků a během třetí vteřiny už čekal s nataženou rukou na peníze. Trošku nás zaskočil a tak jsme mu dali asi desetkrát víc, než byla cena jízdenek, ale neřešil to nikdo, jelikož hlavní bylo, že jsme se mohli nalodit do mikrobusu. Byli jsme mezi prvními, což bylo naše štěstí i smůla zároveň. Sice jsme si pohodlně sednuli na dřevěné stoličky v mikrobuse, ale to jsme netušili, že tím veškerý cestovní komfort končí. Venku se přiřítila mateřská školka a za ní škola v přírodě a evidentně chtěli cestovat s námi. Mateřskou školku jsme ještě strávili, neboť si děti hravě posedaly po zemi v mikrobuse pod stoličkami a tak jsme o nich ani nevěděli. Škola v přírodě však byla horší. Každé dítko drželo kousek něčeho, co v přírodě našlo, což bylo nejhorší u jednoho pořízka, který tam našel babičku s dvoukolákem sena a tak si ji táhnul sebou. A co že na tom bylo nejhorší? No ten drobný fakt, že tento pořízek stál vedle mě a tak jsem babičku s dvoukolákem sena měl já prakticky na klíně. Nevím co tlačilo více, zda-li dvoukolák, či babička, ale to už mou pozornost získal venku stojící osel. Myslím skutečný a živý osel. Bál jsem se, že jej řidič už nenaloží, ale mé obavy se rozplynuly v momentě, kdy jsem na své noze ucítil jeho kopyto a za krkem jeho sladký dech občasně přerušovaný jazykem, kterým se nebál mě po celou cestu ochutnávat. Začal jsem pochybovat o svém odhadu ve výběru místa k sezení, ale nebyl na to čas. Mikrobus se dal do pohybu. Řidič se lámanou kenštinou omlouval, že je to již pár let, co naposledy řídil a my se tak prudkými přískoky pohybovali vpřed. Po chvilce zřejmě pochopil význam spojkového pedálu a přískoky se tak změnily na cukající impulsy v náhodně se opakujících intervalech. Jak jsem tak pochopil z řeči domorodců, měla být před Sozopolem jedna zastávka v nějaké dědince poblíž. Pojal jsem podezření, že by mohla část cestujících vystoupit a my se tak mohli přepravovat poněkud kultivovaněji. Moje podezření se potvrdilo. Kousek před touto zastávkou byla docela prudká zátočina a boční dveře vypověděly službu a s hlasitým „uíííí“ se otevřely a nevím proč, ale dobrá polovina pasažérů vystoupila. Trošku mě zamrzelo, že vystoupila i babička s dvoukolákem, jelikož na její místo na mém klíně si začal dělat zálusk osel a já začal přemýšlel o možnosti babičku pod nějakou ušlechtilou záminkou následovat. Nenapadalo mne vůbec nic a tak jsem s napětím očekával, že osel na plánované zastávce vystoupí. Jenže nevystoupil a navíc na mě smutně koukal a ržál si své „íí, áá“ a ve mně se ozvalo svědomí a tak jsem na oslíka pokynul a ten neváhal a hned mi skočil bujaře na klín. „Ti dva se hledali“, ozvala se nekalá impertinence za mými zády. Byli to mí známí a tak jsem se s humorem v hlase ozval: „Nedělejte si srandu, jo?“, načež se ozvalo „Kterey z nich to řek?? Je nějak nemůžu rozlišit!“. Přešel jsem to tichým mlčením. Ne že bych chtěl, ale jelikož se do autobusu začali cpát další lidé, byl jsem umlčen igelitovou taškou, skrze kterou jsem mohl sotva dýchat. Ven jsem již neviděl, ale soudě dle cukání dali jsme se do pohybu. Jeli jsme dobrou půlhodinku a já si začal říkat, že už je zřejmě nejvyšší čas, abychom tam byli, anžto se mi začínaly dělat barevná kolečka před očima a dech se mi krátil.

Dorazili jsme na místo. Oslík radostně vyskočil, přátelsky mě oblíznul od hlavy k patě a pak se bujaře rozběhl vstříc svému novému osudu. Když se nám všem podařilo vylézt a řádně se protáhnout, rozhodli jsme se, že se podíváme po městečku. Bylo to rybářské město. To jsem si uvědomil téměř ihned, přesněji však v okamžiku, kdy si mě za ucho na udici chytl nějaký pouliční prodavač a prodal mi zpátky moje ucho. Zřejmě to byl zdatný obchodník s orgány. Alespoň soudě dle ceny.

Městečko Sozopol se před námi rozevíralo v celé své kráse a my jej chtěli celé vidět, chtěli jsme si užít každé jeho místečko. Vyrazili jsme tedy na obhlídku. Nejprve jsme si říkali, že jej jen tak obkroužíme a teprve pak jej vezmeme útokem na střed. Korzovali jsme tedy po cestičce lemující toto starobylé rybářské městečko a už, už se zdálo, že tentokráte to bude docela nudná prohlídka, když v tom jsme narazili na česky hovořícího průvodce, který zrovna nějakým českým turistům dělal odborný výklad a tak jsme se na chvilku zastavili. „...a tenhle šutrák byl zasvěcen bohyni Afrodita a přinesl ho sem holýma rukama Kolumbus po té, co si tady na té dlaždičce postavil vejce na špičku nosu!“ Davem to jen zašumělo a jeden pán se skácel s tenorovým „och“. Bylo to neuvěřitelné. Já začal slintat a čekal jsem na každé průvodcovo slovo, ale ostatní byli jiného názoru. Prohlásili něco o dementním ignorantovi a Prokop na něj fouknul šipku Kurare. Průvodce se okamžitě zhroutil na zem a my pokračovali promenádou dále kolem městečka. Pozorovali jsme dění v městečku, obdivovali architekturu a ladným, téměř plážovým krokem zdolávali kousek po kousku z naší prímové procházky. Sešli jsme k nábřeží a trošku se vylekali. V přístavu stála pravá a nefalšovaná bitevní loď a kolem ní byl obehnán ostatný drát a všude byly nápisy že se jedná o vojenský prostor a vojenský majetek a že ukradení lodě bude trestáno 20. ranami holí. To bylo i na nás moc a tak jsme loď pro jistotu neukradli, i když já už ji měl skoro v tašce, ale pak jsem si všimnul okolo procházející hlídky a tak jsem toho raději nechal.

Cesta nám v dobrém duchu příjemně ubíhala a my rázem stáli v místě odkud jsme vycházeli. Neomylně jsem to poznal dle pana rybáře, který mě opět málem chytil na háček za ucho. Měli jsme ještě chvilku času a tak nás všechny pozvala Diana na kafíčko, či jiné občerstvení v rámci chutě každého. A jelikož je u nás pravidlem, že takového nabídky nelze odmítat, sedli jsme, soudě dle prostředí, do nejdražší restaurace na skále s výhledem na moře. Přišel starší pán, který stihnul cestou dvakrát usnout a jednou zapomenout kam šel a když došel, šarmantně vyptal naši objednávku a ne zrovna nejrychlejším krokem se vydal na cestu zpět. Netrvalo to ani hodinu, když nám donesli jeho parte a nějaká mladá slečna odměřeně na stůl naházela předměty naší objednávky. Diana tedy dostala vodu, Prokop zmrzlinku, Veronika kafíčko, Robert pivko a já kávu s čokoládou na svoje bílé tričko značky „NUKE“. Slušně jsme poděkovali a po několikaterém přečtení ceny na lístku jsme zaplatili zřejmě pohřeb zesnulého vrchního včetně provozních nákladů zaoceánského parníku na plavbu Evropa – Amerika – Asie a zpět. Ovšem kafíčko bylo výborné a vskutku kvalitní. Už nikdy se mi jej nepodařilo z trička vyprat a já měl pocit, že se opět jedná o asfalt.

Když jsme pojedli a dopili, zvedli jsme se k odchodu a po krátké konzultaci s časomírou jsme si řekli, že by to výletování pro dnešek stačilo a my se tedy vydali na cestu zpět k autobusu, očekávajíc podobně krušný zážitek jako cestou sem. Všichni netrpělivě vyčkávali řidiče s mikrobusem, já osla. Tak jsme se zabrali do vyhlížení svých cílů, že jsme ani nepostřehli, že před námi neslyšně zastavil čtyřpatrový plně klimatizovaný prostorný autobus. Diana se opatrně optala, jestli nás vezme zpět k našemu hotelu. Distinguovaný a evidentně slušně vychovaný řidič decentně přikývl a plynulou svahilštinou nám řekl, že se máme posadit, že si nás zkasíruje později. Klimatizace tiše předla a v autobuse bylo příjemných 41°C, což se s venkovními 68°C téměř nedalo srovnávat. Čekali jsme čekali, avšak řidič stále nešel vybrat si poplatek za cestovné. Nastal čas odjezdu a my se náhle dali do pohybu. Nečekali jsme to. Aspoň já a tak jsem sebou třísknul na zem zrovna když jsem ostatním ukazoval, jak umím udělat pěknou stojku bez držení rukama a bez dotyku jakékoliv části těla se zemí. To mě celkem naštvalo, neboť mi ostatní odmítli uvěřit, že taková stojka jde provést. Neváhal jsem a šel jsem za řidičem zeptat se, co to má znamenat. Když jsem se optal, řidič se plácnul do mého čela a plynulou arménštinou vykřikl, až se mi brzlík zatřepal, že na to dočista zapomněl. Neváhal, zapnul autopilota (železnou tyčí zapřel volant o plynový pedál) a vrhl se mezi lid vybírat jízdné. Zaplatili jsme docela zanedbatelnou částku, řidič se vrátil na své místo, vypnul autopilota a bezpečně nás dovezl zpátky. Mně osobně trošku zamrzelo, že s námi nejel ten milý oslík. Líbil se mi!

Dojeli jsme na autobusové nádraží a vyšli před něj. Ani jsem se nestihl protáhnout a na hlavu mi spadla závora a vrátný (čti: obsluha závory) neplynulou ruštinou mi začal nadávat, že jsem „Schweine hund“ a že se tam nemám plést. Nu což. Pokrčil jsem rameny a narovnal hlavu a vyrazili jsme zpátky na hotel. Bylo teprve lehce po poledni a tak se někteří rozhodli, že vyrazí k moři, jiní že zůstanou u bazénu. Já osobně jsem si píchnul sedativa a ztratil vědomí.

Probudil jsem se k večeru, akorát když všichni odcházeli na večeři. Adriana se mě několikrát ptala jestli nechci jít s nima, ale sedativa slavila úspěch a bohužel se mi nepovedlo odpovědět a tak odešli beze mě. Chvilku jsem přemýšlel jak se z této prekérní situace dostat a pak jsem na to přišel. Doplazil jsem se do koupelny a tam jsem strčil hlavu pod vodovod a nechal na sebe dopadat tu osvěžující tekutinu. Když jsem se dostatečně probral, oblékl jsem si své nejlepší slipy a dlouze přemýšlel co k nim. Nakonec jsem našel nějaké cizí, ženské šaty, tak jsem si je oblékl. Pravda, vypadal jsem asi roztodivně, neboť se za mnou každý otáčel, když jsem šel do města, ale nevěřím, že by to nebylo kouzlem osobnosti. Prošel jsem celé město, až jsem konečně našel ztracenou skupinku svých známých. Sice když mě zahlédli, pokoušeli se všemožně ukrýt různě po restauraci a asi nejoriginálněji bych ohodnotil Prokopa, který se pokusil mi vypíchnout oči a namluvit mi, že tam vůbec nejsou. Naštěstí se projevily mé znalosti bojových umění, a tak jsem speciálním chvatem uhnul Prokopovu pokusu o moje oči (prostě jsem zakopl a spadl) a ostatní mě přizvali ke stolu. Objednal jsem si jídlo, tentokráte originálně vtipným způsobem a to sice tak, že jsem jídelní lístek vyhodil do vzduchu a nechal dopadnout, čímž se otevřel na určité stránce. Bez koukání jsem potom ukázal na položku a řekl „Dvakrát!“. Vrchní na mě chvilku nedůvěřivě zíral, ale když jsem jej ubezpečil, že to myslím vážně, donesl mi dvakrát kečup. Dva kečupy mi daly zabrat a musím přiznat, že druhý jsem nedojedl a potupně jej tam nechal. Cvičně jsem do sebe ještě otočil obsah vázy i s květinami a mohli jsme vyrazit zpět na hotel. Požádal jsem ostatní o chvilinku trpělivosti, že si ještě odskočím na WC. Ostatní mě ubezpečili, že na mě určitě počkají a tak já si ještě odskočil. Vyšel jsem ven a byl jsem šokován. Ostatní opravdu čekali. Chvilku jsem tomu nechtěl věřit, až Adriana řekla: „To máš jako dárek k narozeninám Toníku!“ Sice mám narozeniny až 29.2., ale přesto jsem slušně poděkoval, jelikož mi to udělalo vážně radost. Došli jsme zpátky na hotel a bylo rozhodnuto, že po takto krušném dni si půjdeme lehnout. Před spaním jsem ještě musel odevzdat svůj budíček, ale řekl jsem si, že pro jednou snad nebude vadit, když trošku zaspím. Den se chýlil ke svému konci a tak já šel vyčistit si zoubešky, provésti očistu těla svého, popřál jsem sobě dobré noci a zalehnul jsem do postýlky v očekávání krásných snů. Dobrou noc deníčku.

Pozn. Autora: Všechny osoby i místa jsou smyšlená a jako taková tedy nemají reálný podklad a proto jakákoliv podobnost je záměr a úmysl, který není omylem, ale přesnou kopií toho, jak to má být a pokud se v nějaké situaci poznáte, pak vězte, že jste to právě vy v té nejhorší možné podobě, jak jsem vás mohl vylíčit!