Toníkova dovolená

Den 11, Sobota

Můj milý deníčku. Dneska pojedeme domů. Od rána jsem se cítil trošku divně. Pravda, možná to bylo těmi třemi litry vodky a dvoumi a půl litry rumíku, ale pravdou je, že dnes se mi vstávalo trošku hůř. Nejprve jsem všem nadal, kdo mi to zase strčil nahýho chlapa do postele, ale když mi došlo, že jsem to já, tak jsem raději zmlknul a honem se utíkal decentně obléci do svého růžovo – žlutého saténového župánku, v němž jsem dnes chtěl jít na snídani. Šli jsme si poklidně na snídani, když v tom jsme se cestou na nástěnce dočetli, že skupinka s tím otrapou (a u toho moje fotka) má vypadnout z pokojů do desíti hodin. Já chvilku protestoval, proč mi tam dali fotku s nápiskou otrapa. Vždyť ta fotka byla hrozná. Chtěl jsem se na recepci optat, jestli by raději nechtěli nějakou mou hezčí fotečku, kterou by tam mohli pověsit, ale Robert s Dianou mi řekli, ať neváhám ni vteřinu a jdu probudit ostatní. Začal jsem u prvního pokoje a moje ruka se zastavila jen centimetr od dveří v nápřahu na klepání. Robert mě na poslední chvíli zarazil a řekl, že mám probudit jen zbytek z naší bandy, ne celý hotel. Klepl jsem se do hlavy hasičákem a vykřikl oblíbené „No jasně! Vždyť já přece vím!“ a s úsměvem na tváři a boulí na čele jsem utíkal na pokoj, kde jsem chrstnul na Adrianu se Simonou kyblík vody. Čert ví kde se vzala, ale náhle jsem viděl, jak má Simona v ruce sekyru a v očích divný lesk a Adriana jen notuje držíc Simoně palce „Smrt, smrt, smrt, smrt...“. Docela ti deníčku řeknu, že mě to vyděsilo a tak jsem honem utíkal do vedlejšího pokoje a schoval se Veronice pod peřinu. Asi to taky nebylo nejmoudřejší. Prokop mě mocným švihem vyhodil z okna, ale to mi už tak moc nevadilo. Úkol jsem splnil a všichni byli vzhůru. Navíc letem přes balkon jsem byl potěšen, jelikož když tak včera vypadl Robert a Diana, spadli bez problémů do plachty slunečníku. Bohužel ale Prokop s Veronikou měli pokoj docela daleko od toho Robertovic s Dianou. Vyzkoušel jsem si tak dopad na tvrdou dlažbu. Tehdy jsem byl opravdu rád, že jsem ocelový chlapec z vesnice a že mě tudíž taková drobnost nemůže rozházet. Kolem šli nějací turisté a divně na mě koukali. Vysvětlil jsem jim, že mi upadla vidlička a tak ji hledám. Prohodili si mezi sebou cosi o demenci v pokročilém stádiu, ale evidentně mi na trik skočili a přestali si mě všímat a já se tedy zvednul a hrdě odkráčel středem ku našemu stolu. Bohužel jsem však kráčel tak hrdě, že jsem přes své zavřené oči a zvednutou hlavu nepostřehl schody, které vyrovnávaly výškový rozdíl mezi jídelnou a venkovní zahrádkou. Stalo se, co se stát muselo. Uklouzl jsem na banánové slupce a spadl hlavou na schod. Jediné štěstí, že se mi nemohlo nic stát, jelikož už moje babička pravila „po čem nic, tomu se nic nestane“. Zvedl jsem se tedy, ladným skokem vyskočil na schody, chvilku rozdýchával tlakový a teplotní rozdíl a pak jsem dorazil ku našemu stolu, kde na mě samozřejmě nic nečekalo. A tak jsem si alespoň otřel ústa a šel na pokoj si balit svoje věci. Jelikož jsem si sebou nic nepřivezl a věci jenž jsem si pořídil na místě se daly sbalit do igelitové tašky, bylo moje balení docela rychlé. Již za půl hodiny se mi povedlo složit svůj saténový župánek a plyšové bačkůrky do úhledné koule a tu jsem jednoduše hodil do igelitky. Měl jsem sbaleno a jelikož ostatní chtěli strávit dopoledne u bazénu, šel jsem i já.

Když jsem došel k bazénu, opatrně jsem se rozhlédl, jestli někde neuvidím správce, jelikož dneska se mi voda tedy tahat nechtěla. Správce nikde nebyl a tak jsem se směle přesunul k bazénu. Trošku mě zarazila jedna skupinka ubytovaných prohlížející si fotografie z fotoaparátu se slovy „Hele, tohle jsme vyfotili včera v noci. Nějakey vorvaň byl tady v bazénu“, a druhý hlas: „To není vorvaň. Vypadá to spíš jako prase. A já takový prase už někde viděl“, řekl postarší pán a zadumaně koukal po okolí. Náhle jeho zrak sklouznul na mě a já usoudil, že je na čase se trošku posunout a nepostávat u cizích lidí. Honem jsem šel na druhou stranu bazénu a dělal jsem, že tam vůbec nejsem. Od té doby ze mě pán nespustil oči a já jen doufal, že odjedeme dříve, než mu dojdou souvislosti. Dopoledne bylo tak nějak příjemné. Chvíli jsme byli na břehu, chvíli ve vodě. Naše banda se postupem času pomalu ale jistě odtrousila a přitrousila na a z obědu a já jelikož jsem spolykal dost chlorované vody, jsem ani hlad neměl.

Bylo kolem půl jedné a ostatní už to ve vodě přestávalo bavit a tak vylezli a šli na kafíčko. Já po chvilce šel prohrabat odpadkový koš, kde jsem našel zachovalé jablko a dokonce kousek pizzy! Ukojil jsem tak zbytky hladu a šel za ostatníma. Jaké bylo mé překvapení, když oni všichni již byli převlečení a nachystáni a odjezd na letiště. Natáhl jsem si svoje sváteční tepláky (pouze tři díry) na mokré plavky a byl jsem jakž takž připraven na odchod. Vzal jsem si pod paži svou igelitku a šel směrem k autobusovému nádraží.

Došli jsme na nádraží právě včas. Autobus akorát dorazil. Ku mému potěšení to nebyl ten stejný řidič co cestou sem, tudíž zmrznutí pasažérů nehrozilo. Tenhle řidič ovšem byl pravý opak. Pro jistotu totiž neměl klimatizaci zapnutou vůbec a sám seděl za volantem v zimnímu, ušance, pečlivě zabalený do šály, na rukou pak palčáky jako na Sibiři. Když jsem kolem něj zpocený procházel a divně se na něj koukal, že je tak zabalený, řekl jen „To je ale zima, co?“ a v tu chvíli bych snad i přísahal, že mu šla od úst pára. Trošku mě to znejistělo, ale postupoval jsem dále do vozu, když v tom jsem náhle stál opět před autobusem. Zasmál jsem se svému omylu, že jsem vystoupil ven opět zadními dveřmi a tak jsem chtěl nastoupit zpátky, ale ku mému překvapení se dveře zavřely. Zasmál jsem se tomuto povedenému žertíku a poklidnou chůzí s úsměvem na rtech jsem se neomylně blížil ke předním dveřím, které se však přede mnou počaly též zavírat. To už mě trošku znejistělo, ale stále mě to nevyvádělo ze stojícného klidu. Jenže autobus nastartoval a začal se rozjíždět. Přidal jsem klepání a ťukání na dveře, ale řidič evidentně přes ušanku neslyšel a klidně začal ujíždět. Chvilku jsem jej stíhal, ale nevydrželo to dlouho a moje tempo proti autobusu počalo být slabé a tak jsem se rozhodl pro fintu ála americké filmy. Skočil jsem do povozu, který jel za autobusem a vykřikl jsem „Sledujte ten autobus!“ a prstem jsem ukazoval na ujíždějící bus. Nic se však nedělo. Nesměle jsem se kouknul vedle sebe a uviděl starého, odhadem tak devadesátiletého domorodce, s bičem v ruce. Nejprve jsem se lekl, že mě chce bít, ale pak se ozvalo neomylné „ííí, ááá“ a já si všimnul, že jsem skočil do skutečného povozu a ještě ke všemu oslího povozu. Děda na mě chvilku nevěřícně koukal a marně se snažil vstřebat ten zážitek, ale zdaleka neměl na to, aby pochopil co že to po něm chci. Vzdal jsem to, vystoupil a na celou prázdnou ulici zakřičel „Taxíííí!“ Odezva však byla přesně taková jako byste na prázdné ulici čekali. Jen někde z dálky se ozvalo „Ty taky.“ A to bylo vše. Cikády řvaly, vítr nefoukal a ticho, klid a mír vládly krajinou. Neměl jsem na výběr. Utíkal jsem na konec města do prodejny mercedesu a koupil si auto. Sedl jsem do něj a ujel skvělých 300 metrů. „Nechápu, proč nemůžou mít benzín v ceně“, posteskl jsem si a utíkal k benzínové čerpací stanici. Zakoupil jsem si kanystřík o sympatickém objemu 63,2l, naplnil jsem jej po okraj (podle ceny) sto litry naturalu a táhnul zpět k vozu. Dolil jsem benzín a motor začal příst jako spokojené kotě.

Vyrazil jsem zběsilou jízdou za autobusem. Jel jsem co jsem z toho auta byl schopen vymáčknout, ale rychlost to byla nevalná. Když se mi povedlo už skoro dohnat autobus, zjistil jsem konečně jak se u toho mercedesu řadí a mohl jsem tak přestat jet na jedničku. Ale to už autobus zatáčel k letišti. Bylo zajímavé, že autobus mohl vjet a já jakmile jsem se o to pokusil, ihned mi cestu zatarasil nějaký ostražitý strážník. Netušil jsem, že tu mají takové služby a tak jsem vzal svoji igelitku, vystoupil, klíčky hodil strážníkovi a upozornil jej, ať mi to nikde neodře, že se za pár let pro to autíško vrátím. Připojil jsem se k ostatním a ti byli rádi že mě vidí. Člověka prostě zahřeje, když slyší upřímné lidské, teplé slovo.

Fronty na letišti byly obdivuhodné a jejich délka byla úctyhodná. Stoupli jsme si do jedné z nich, do té, která se nám zdála nejrychlejší. A taky byla, ale na konci bohužel nebyla pracovnice letiště, ale paní co tam prodávala toaletní papír a párky v rohlíku a tak jsem si aspoň jednu roli rovnou koupil, abychom neměli pocit, že jsme tam stáli zbytečně. Šli jsme hledat tedy jinou frontu. Naštěstí se to celkem dalo. Paní delegátka (asi náhražka za naši uhynulou) nám ukázala kudy tudy, pak se vyptala na mé jméno a bez řečí mi nasadila roubík a pouta a na čelo přilepila nálepku „TO JE ON“ ve čtyřech jazycích. Tím se moje schopnosti se projevovat docela razantně snížily na minimum, což mi chvilkama připadlo, že snad bylo účelem. Raději jsem nepropadal ošklivým myšlenkám a nadále věřil, že je to všechno jen a jen pro moje dobro. A mezitím jsme došli na řadu v odbavování. Slečna za pultíkem ladně přehodila kubánský doutník z koutku do druhého, přepočítala výši úplatku, koukla na mě, změřila si mě přísným pohledem, půlku nám vrátila a dala nám palubní lístky a soucitně koukla na ostatní. To jsem trošku nepochopil a tak jsem raději tiše pokračoval tam, kam mě ostatní vedli. Prošli jsme celnicí, já musel zaplatit clo za ty pouta, což mě trošku naštvalo, páč sem se nikoho o ně neprosil, ale budiž a pak už jsme byli v odletové hale a čekali na naše letadlo. Co se dělo přesně nevím, jelikož jsem spadnul na zem a usnul. Probudil mě až do mě kopnul nějaký bodrý muž. Sice tvrdil že omylem a já mu věřil, ale jen na oko. Ve skutečnosti mám podezření, že do mě kopnul někdo jiný a to s chutí a na tohoto dobrého muže se to pokusili shodit. Nu což. Hlavní bylo, že to bylo přesně v okamžik, kdy jsme měli nastupovat do letadla.

Letušky trošku zaskočila moje nálepka, pouta a roubík, ale brzy pochopily a tak mě posadili a přikurtovaly na sedadlo, kde jsem dle jejich soudu nemohl provést nic, co by mohlo narušit bezpečný a poklidný let domů. Vše se zdálo připraveno a já byl upřímně trošku zklamán, že pilot tentokráte nebyl v dobrém rozmaru jako cestou sem a tak to vypadalo, že zpáteční let bude nudný. Vše se zdálo býti připraveno k odletu, když tu náhle na pilotovo okýnko začal mávat nějaký děda na kole. Všichni tomu začali věnovat pozornost a pak to některým došlo. Upadl nám motor. Pilot si oblékl oranžovou reflexní vestu a ladným pohybem vyskočil ze dveří. Dvě letušky skočily za ním, aby mu mohly sekundovat a tak se nám naskytl krásný pohled, kterak se snaží chvilku docela roztomile přichytit ke křídlu motor, ale nedařilo se. Naštěstí domorodý děda byl zřejmě připraven na každou životní situaci a tak bez zaváhání vytáhl izolačku a motor společně s pilotem a kurtizánami, pardon, letuškami přichytili. Pilot hrdě vešel zpět do kabiny a začal motor zkoušet. Běžel jako po másle, ale někteří začli namítat, že to nebude úplně v pořádku. Pilot vylezl a prohlásil, že můžeme být klidní, že pracoval měsíc na brigádě v servisu babet a koloběžek a tím vzal argumenty všem rýpalům. Ovšem tak trošku se začli tihle rýpalové ozývat v okamžiku, kdy pilot roztáčel motory a letadlo místo k pohybu dopředu se začalo točit na místě. To jistě nezmátlo jen českého pilota, ale i kontrolní věž. Ano, skutečně bylo pilotovi z kontrolní věže potvrzeno, že přilepili motor opačně. Pilot neváhal, vzal izolačku od dědy a utíkali s letuškami motor předělat. Netrvalo to ani hodinu a motor byl v přibližně takové poloze jako ten na druhé straně. Většina pasažérů si oddychla. Já nemohl měl jsem roubík. Dokonce mě zrovna začínal svědět zadek a tak jsem zkusil cizí paní sedící vedle mě, jestli by mě zadek nepoškrábala. Kupodivu nepoškrábala a já tak nervózně poposedal, abych ten nepříjemný pocit zahnal. Tak jsem se soustředil na svědění, že jsem si ani nevšiml, že už jsme ve vzduchu a letíme směrem k domovu.

Jelikož jsem byl tak hlídaný a přikurtovaný, ani se mi tentokrát nepodařilo vykrást a sníst všechna jídla, co byla na palubě a tak letušky měly práci, jelikož to jídlo všechno musely roznášet. „Dobře jim tak“, řekl bych asi normálně, ale normálně taky nemívám takový hlad. Celou cestu mi moc kručelo v bříšku a ani jsem se nemohl najíst toho, co jsem dostal přídělem, jelikož se nikdo neměl k tomu, aby mi sundal roubík či pouta. To mě trošku deptalo a o to víc, když hladová sousedka se drze optala „A vy to nebudete jíst?“, začal jsem vydávat takové zvuky, co mi roubík dovolil, ale stále to bylo málo a paní si dál povídala svůj monolog: „Aha, nebudete. A nemohla bych si to vzít? Mohla říkáte?? Ale když já nevím, co myslíte vy? Vy si myslíte, že si to vzít můžu? Ale to je od vás hezké. Děkuji vám mladíku“ a zchlamtla mi oběd i s umělohmotným příborem a táckem a jen tak tak, že se nepustila do mě. Naštěstí její hodný pan manžel ji uklidnil slovy „Boženko, řízky máš přece v kabeli“ a tak se do nich pustila a vlastně je baštila ještě když jsme vystupovali a tak bych řekl, že jestli neumřela, baští ty řízky dodnes.

Čas utíkal a náhle pan kapitán hlásí „Vážení cestující, blížíme se k Varšavě, venku je příjemných 5°C, sněží a fouká baltský vítr.“ To samozřejmě vzedmulo jistou vlnu nervozity a nevole a to i mezi letuškami, jelikož jedna se okamžitě vydala do kapitánské kabiny a po chvilce když vyšla, ozval se mírně nervózní kapitánský hlas: „Ale já si z vás dělal legraci samozřejmě. To pod námi není Varšava, ale jedno malé městečko na pokraji českých hranic, v Brně přistaneme za ... několik málo minut“ a rychle se odmlčel. Tu náhle letadlo prudce změnilo směr a zařadilo zpátečku. To ovšem nedělalo moc dobře izolačce, která držela motor a trošku se pohla. Pro nás to znamenalo jediné. Ještě pár takových „šoků“ a motor upadne a to jsem zvědav, kde ho pak bude pilot hledat, protože jinak by jej musel zaplatit a řeknu vám, že platit takovey motor nebude žádná sranda. Znal jsem jednoho a ten ulomil šroubek na takovým motoru a platil deset tisíc korun. Co teprve celey motor?!!

Všichni napjatě očekávali, co se bude dít. Nedělo se však nic a tak jsme v tom napětí doletěli až na naše kýžené letiště, kde pilot přes ruční brzdu dosmykoval až k pojízdným schodům. V tom izolačka vypověděla službu a prostě upadla i s motorem. V letadle nastalo pozdvižení a všichni se honem začal drát k východům, aby toto nebezpečné letadlo opustili co nejdříve. Já jsem v klidu seděl, jelikož jsem prostě neměl na výběr. Kurty držely fakt pevně a tak jsem jen doufal, že si na mě někdo vzpomene a odepne mě ze sedadla. Dlouho nikdo nešel, až po chvilce se konečně objevila letuška, jež kontrolovala, zda-li se někdo v letadle neschovává. Začala mě tlouct táckem a prý že ať okamžitě vypadnu, nebo že na mě zavolá kapitána. Ale jelikož jsem se fakt nemohl pohnout, dostavil se kapitán. Chvilku mi vyhrožoval a pak vytáhl pistoli a začal mi s ní šermovat před obličejem. Byl to zřejmě bývalý voják, jelikož se svůj odhodlaný úmysl rozhodl demonstrovat cvičným výstřelem do vzduchu a neuvědomil si, že průstřelem klimatizačního vedení nedosáhne přesně toho dramatického efektu, kterého se tak dožadoval a tak jsem pobaveně sledoval, kterak se na něj začala hrnout blíže nespecifikovaná pára. Když po chvilce kuckání došel ve vedení tlak, kapitán zamířil na mě. Došlo mi, že tentokrát už asi další cvičný výstřel nebude. Jediným štěstím bylo, že tento incident přivolal na palubu letušku, která byla přítomna mému kurtování a tak se jí po chvilce podařilo i kapitánovi vysvětlit, že sám prostě neodejdu, jelikož nemůžu. A pak projevila tolik dobroty, že mě i odepla a vykopla z letadla. Možná by od ní bývalo bylo hezčí gesto, kdyby mě nevykopla tam, kde už u letadla nebyly schody, ale alespoň jsem se pádem na tvrdý asfalt docela probral a pookřál jsem. Byl jsem téměř doma. Doběhl jsem na celnici, kde mě přítomní policisté prošacovali, ten mladší poněkud důkladněji, než bych čekal, ale věřil jsem, že jsem jeho ruku mezi svýma nohama cítil čistě omylem a konečně mi sundali roubík a pouta. Poděkoval jsem oboum horlivě a rychle utíkal na pás odchytit svůj lodní kufr, který jsem opět neměl. Jaké bylo mé překvapení, když poslední kufr si vzala Adriana a jiný na mě nezbyl. Tohle mě vysloveně zklamalo a tak vyzbrojen pouze svou igelitkou a svým osobitým šarmem vyšel jsem vstříc davu lidí a čekal kolik známých tváří na mě bude venku čekat. Počet přesně odpovídal mým odhadům. Nečekal nikdo. Chystal jsem se, že tedy půjdu pěšky domů, ale nečekaně se Robert s Dianou ozvali, že mě vezmou domů. Zeptal jsem se, jestli budu muset jet celou cestu za vozem na kufru, ale když se po sobě divně koukli, řekl jsem si, že to nemá cenu řešit a opatrně jsem nastoupil dovnitř auta. Nikdo mě kupodivu nevyhazoval a tak jsem čekal, co se bude dít. A ku mému překvapení se nedělo nic. Prostě jsme se rozjeli domů. Cestou jsme si připsali tři přejeté bezdomovce a dva králíky, ale jinak cesta proběhla v klidu a míru a hnedle za chvilenku jsme byli u domova. Slušně jsem poděkoval, pak jsem znovu slušně poděkoval, pak jsem poděkoval za odvoz a pak jsem konečně byl propuštěn a mohl jsem vystoupit. Zamával jsem na rozloučenou a auto rychle zmizelo za obzorem.

Doma jsem si vyslechnul svoje. Nejprve si mě odchytlo moje nevlastní dvojče a zinkasovalo si vypůjčení pasu a pak si mě odchytl strýc a připravil mě o zbytek peněz. Já se však stále usmíval a usmívat nepřestával. Sice mě trošku rozladilo, když mi ještě kdosi z naší početné ukradl moji růžovo-žlutý saténový župánek, ale nikdo mi nemohl a nevezme moje vzpomínky na krásně prožité chvíle s přáteli a to je přece k nezaplacení.

Pozn. Autora: Všechny osoby i místa jsou smyšlená a jako taková tedy nemají reálný podklad a proto jakákoliv podobnost je záměr a úmysl, který není omylem, ale přesnou kopií toho, jak to má být a pokud se v nějaké situaci poznáte, pak vězte, že jste to právě vy v té nejhorší možné podobě, jak jsem vás mohl vylíčit!