Mrkefní telenovela. Část 1/1607824

Je tomu již drahně let, co kdysi kdesi žila jedna mrkev. Ač na první pohled to byla naprosto obyčejná mrkev, na ten druhý již něco nesedělo. Ano. Byla to vysmátá mrkev, co se jmenovala Mrkef. Sousedi ji záviděli, ale na druhou stranu pravá závist není mrkví vlastnost a tak ji prakticky všichni přáli hodně úspěchu a štěstí. A Mrkef rostla, žila a vzkvétal její věhlas a znalo jí čím dál více zeleniny. Už i ředkvičky si mezi sebou začaly špitat o Mrkfi a když se o Mrkfi jednou dozvěděla pažitka, i rozhodla se na tu vyhlášenou Mrkef podívat. A tak šla, šla cestou necestou, šla záhonem nezáhonem až jednoho krásného dne, kdy vůbec nesvítilo slunce ji výhled do kraje zaclonilo něco mohutného. Stouplo si to do cesty a změněným hlasem to povídá: „Kam jdeš ty malá pažitko??“. Pažitka se samozřejmě nezalekla, neboť karfiol znala již z vyprávění své maminky, svých příbuzných, dokonce i od celeru jednou zaslechla nějakou peprnou historku s karfiolem. A tak mu odpověděla zákeřně přesně po pravdě: „Jdu na Mrkef podívat se, zda velikost její skutečných a tak velkých rozměrů dosahuje, či zda pouze pomluvy šíří někdo po kraji tomto“. To karfiol oprávněně zmátlo. Podrbal se listem v listech a stoupnul si stranou a nechal pažitku projít. Pažitka pokračovala cestou nezáhonem, když tu náhle se za ní ozvalo odýchané „Počkej, počkej, moje malá milá pažitko.“ Pažitka se otočila a za ní se kulil spěšně karfiol. Když se dovalil a vydýchal, vyhrkl ze sebe rychle „Nemohl bych jít s tebou? Já už taky o Mrkfi slyšel, leč ještě jsem nenašel tolik odvahy, abych se rozhodl na ní kouknout“, „Nu což, pojďmež tedy kroky společnými a pravdu uzřeme!“, řekla malá pažitka a tak šli bok po boku spolu jako dva odvěcí přátelé karfiol a pažitka. Šli dál, šli cestou nezáhonem, záhonem necestou a když tu náhle se ozval hřmotný hlas „Dívé se kam šlapeš!“. Oba se zalekli a spěšně se otočili po zdroji toho hlasu a uviděli patizon, jemuž zrovna šlapali po listech. Slušněji vychovaná pažitka se ihned omluvila „Promiňte pane milý, jemuž ušlapli jsme list, snad prominete nám za malou chvíli, kdy už nebudeme ve kraji zdejším se nalézati a o kus dál nalézati se budeme!“. Karfiol si provokativně ještě dvakrát šlápnul, ale patizon již přijal omluvu a tak jen blahoskloně prohlásil „V pohodě, v pohodě, jen musíte házet čučku dlóho do předu, páč lupeně tady só všude a ne každé je tak hodné jako já!“. I poděkovali oba a jali se pokračovat ve společné cestě, když tu se za nimi ještě ozval ten hřmotný hlas „A kam vlastně dete?“. Malá pažitka se otočila a říká „O věhlasnosti jednoho zeleniny vyjímečného jsme se doslechli a na jeho listy jsme se rozhodli pohlédnou a tak Mrkef jdeme navštívit a pár vět s ním prohodit“. Patizon pak praví „Jojo, jasně. Gdyž pudete vokolo broskve doprava, tak třetí záhon vlevo a tam už ho uvidíte kluka!“. V tom se probral karfiol „Jakže? On je to ON? Já doufal, že on je Mrkef, tedy ONA!“. Patizon se chraplavým hlasem pousmál a pak praví „Nene, je to VON. A je to mrkev jak má bét!“. Karfiolu to evidentně radost neudělalo, ale nechtěl dostát své pověsti a tak jen pokýval hlavou a tiše s pažitkou pokračovali cestou. Šli celkem poměrně krátkou cestu, na níž pozorovali, jak vysoko v koruně stromu si malé švestky hrály hru „Kdo dřív spadne“. Došli k broskvi a na křižovatce počkali slušně a vychovaně, až naskočila zelená, což však nepoznali na první pohled, protože všude byla zelená, semafor byl zelený a jiné barvy neznal, nehledě na fakt že zelenina je barvoslepá a vidí jen zeleně. Přesto se jim však povedlo tipnout správnou barvu a tak se dali podle pokynů vpravo. Cesta necesta, záhon nezáhon se měnila. Vše se tak nějak měnilo k lepšímu. Barvy nabíraly sytosti, děti byli zelinovatější, dospělí byli krásnější a ztepilejší. Karfiol jen chvíli přemýšlel, kdy viděl více sexy květák, ale nakonec si připadal tak uvadlý, že se ani nepokusil navázat známost. „Třetí záhon vlevo, takže jsme tady“ prohlásila pažitka. Nesměle zaťukali listem o cedulku Mrkef a tu náhle se ozval nepříjemný až ostrý hlas „Dobrý den mí přátelé srdce jistě dobrého. Neváhejte a vstupte na můj záhon a sdílejte se mnou okamžiky radosti a štěstí“ a následně se ozvalo ďábelské „Hihihihihi“. Karfiol se na sebe s pažitkou zalistili, pokrčili listy a vlistili se na záhon. Uviděli velkou, krásnou, ztepilou mrkev, kterou ještě nikdo z nich za svoje vegetační období neviděl. Byla krásná,úžasná a hrozně vysmátá. Byla to opravdu ta nejveselejší mrkev, kterou svět spatřil. Byl to pan Mrkef! „Dobrý den Mrkfi!“ pozdravil karfiol. „Ahoj, ahoj! Kam se vám vejdu?“ a opět se šílený smích. „Víte pane milý, věhlas váš putuje krajem a spoustu zeleniny překvapuje. Mě natolik, že rozhodla jsem se na vás podívat a snad i pár vět konverzačních spolu prohoditi, jen abych vás spatřila“. „Ty seš šikovná holka už od přírody, nebo od záhonu!“ a zase onen smích. To už karfiol trošku rozhodilo, přestovšak neztrácel sebekontrolu a tak se zeptal „Jakto, že máte tak veselou náladu?“. „Protože ujíždím na mrkvi!“ a zase smích. „Promiňte pane, leč zdáte se být pod vlivem narkotik. Neužívate náhodou pesticidy?“, zeptala se podezřívavě pažitka. „Hihihi, pesticidy jsou moc a moc fajn, ale ve mně není žádná chemie. Já jsem zdravey jako Mrkef!“ a zase smích. „Mno, tak jsme vás viděli, děkujeme za návštěvu a pohoštění a my snad abychom zase šli“, pokusil se spěšně karfiol ukončit tuto návštěvu, leč nemělo to být tak jednoduché.

Sledujte další osudy našich mrkvových přátel online na pepul.cz, nebo si můžete na čísle 8 objednat celou sérii a dostanete tak komplet na který jistě budete hrdi a vaši přátelé vám jej budou po právu závidět. Když zavoláte do 20minut po přečtení, dostanete jako bonus – kuřácké pouzdro na mrkev! Neváhejte a telefonujte, faxujte a mejlujte, protože kdo netelefonuje, nefaxuje, nemejluje s námi, telefonuje, faxuje, mejluje proti nám! Buďte zdraví a ujíždějte na Mrkfi!