Příběh jednoho detektiva

Bylo krásné letní odpoledne a já si pěkně vyšlapoval vrzajícím sněhem po rozkvetlé louce. Trhal jsem si korunky stoletých dubů a broukal si death-metalovou písničku o lásce. Prostě jedna z mých krásných, častých a příjemných romantických chvilek, kdy za svitu měsíce užívám jsem si krásu světa dívajíc se na dominantní chloubu našeho kraje – krásný, vzrostlý a okolí ovlivňující komín z vysoké pece, jenž zde provozoval již pár let nějaký pan Teodor Tadeáš Toron, vlivný to pán v kruzích nejvyšších, že i bezdomovci lkajíc kolem jeho prázdných popelnic, si na něj občas našli i slovo chvály, které však bohužel je nepublikovatelné a tudíž jej pro jistotu ponechme pouze v našich představách. A přesně tento pán se jednoho zářijového dne rozhodl „Letos na Jaře postavím něco, aby se o mně vědělo v širém okolí“. A jak slíbil, tak učinil. Výsledek předčil jeho největší představy, neboť saze z jeho komína mohli směle poobědvat i lidé žijící 50km od jeho komínu a nebýt faktu, že tu byli někteří jedinci náchylní ke skladování sazí v těle a následnému vykašlávání v podobě briket, snad by to ani nikoho nenapadlo řešit, ale takhle to někoho napadlo. A ten, zřejmě první někdo, dostal nápad, udělat si malý kanadský žertík na úkor váženého emeritního profesora – doc. Torona. Jeho žert se z počátku zdál nevinným a neškodným, přestože by někdo mohl namítnou, že zbourat 120. metrový komín není dobrým nápadem, ale problém mu přerostl přes hlavu, když zcela nepochopen jej zatkla policie, zrovna v okamžiku, kdy kolem komínu vtipně umisťoval semtexové nálože, v přesném a pravidelném šestiúhelníku, čehož by si jistě každý všimnul a každý by ocenil tu precizní přesnost, jenže nebylo mu přáno to dokončit. A tak čas plynul a pan Tadeáš Teodor, příjmením stále Toron, honošen tituly docentury, a mnoha dalšími, stále přikládal do své vysoké pece a nikdo vlastně pořádně nevěděl, proč to dělá. Pak přišel další šprýmař a to se už dostáváme k mé procházce po paloučku, kde vrabci cvrlikali svoje „krá, krá“ a občas přerušeni trylkem poblíž se pasoucí krávy, oddávali se svým bezstarostným hrátkám, kterak uživit svou věčně hladovějící rodinu právě v místě, kde hmyz nežil, neboť komín jej vyhnal až do dalekých hvozdů, které jediné ještě odolávaly komínu pana Teodora, příjmením stále Torona, emeritního profesora, člověka, jež při křtu obdržel jméno za něž se občas styděl, přestože mu známí říkali, že nemusí, jméno Tadeáš. Jeho strýc – Tadeáš Hrabovski, přímý potomek a dědic Petra Velikého, byl velké zvíře a jeho úloha v komunistickém puči roku 1948 byla naprosto nezapomenutelná. Ale zpět na naši louku, kde zatím proběhla klisna a s hlasitým odkašláním zaržála své úchvatné „Ahoj, jmenuji se Jarmila a jsem zakomplexovaný kůň, neboť jsa dostihová kobyla, mám zadek jako valach“ a pokračovala v nepravidelném klusu směrem ke skalce, která se bryskně (co to je za slovo???) tyčila nad hlubokou propastí, která údajně bývala mnohem hlubší, avšak vzhledem ke každoročnímu počtu sebevražd neuvážených lidí a milenců paní Karly, se prý tomu poslednímu stalo, že skočil a s vykloubeným ramenem jej odvezli do blízké nemocnice na kraji města, kde počet uzdravených jedinců se blížil nule. Abych ještě dopověděl tuto vtipnou událost, nakonec to ten člověk stejně nepřežil, jelikož nepřežil dvouhodinový převoz do blízké nemocnice. A nyní obeznámeni s naším nudným prostředím, vyslechněte onu historku, jež se vztahuje právě k mé procházce dne 13. srpna loňského léta, ke komínu pana docenta Teodora Tadeáše Torona, stále ještě vysoce postaveného vědce a v neposlední řadě k ekologii střední Evropy.

Tenkráte jsem pocítil, co to je síla přírody. Pohlédl jsem na komín a uvědomil jsem si, že tohle příroda nemůže nechat jen tak. Že se to prostě někde musí projevit, že tlak přírody nejde ovlivnit. A tu náhle jsem ten tlak přírody pocítil v plné síle a tak jsem urychleně vyhledal houští a když jsem vyhnal z kilometrového okolí zbytky živých organismů, jal jsem se pokračovat v cestě dál, když tu náhle pozoruji, že celý komín mi přijde jakoby nakřivo. Promnu si oči a opravdu. Teď ještě víc, nevěřícně zavírám oči, abych si je promnul víc a slyším jakoby tlumenou ránu. Otevírám oči a vše je v naprostém pořádku. Komín nikde, jen oblaka prachu a sazí mi kazí výhled. Věřím, že vše je jak má být a tak pokračuj procházkou dál. Asi za pět minut se obloha zatáhla a já se divím, jak je možné, že kolem půlnoci je tak mizerný výhled do okolí, avšak nenechal jsem se tímto ojedinělým jevem zviklat a vesele jsem pokračoval putování svou vlastní cestou. Asi po dalších pěti minutách, jsem si všiml, že se mi špatně dýchá a že tma, jak se zdá ještě nabyla na síle. Chtěl jsem si otřít čelo, však rukávec černý zbyl mi pouze spolu s údivem, jež zračila má tvář. Překvapilo mě to. Vždyť jsem nikde nic tak špinavého nedělal. Když tu náhle mi došla ta obludná spojitost. Tadeáš Teodor i Toron zase pustili komín na plný výkon. Počal jsem nadávat, avšak jen do chvíle, než jsem se dostal blíže ke komínu. Rozhrnul jsem křovisko a s úžasem jsem zjistil, že nic nevidím. Otevřel jsem tedy oči a zkusil to znova. Svůj účinek to mělo, jenže stále to bylo málo. Zkusil jsem se dívat před sebe, místo do země a ejhle. Rázem jsem viděl oblaka prachu, černých sazí a svit slunce. Zkusil jsem se ještě jednou podívat a pro tentokráte jsem svou hlavu naměřoval přibližně rovně. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že komín je pryč. Bylo to tak úžasné, tak okouzlující, že jsem rázem zapomněl na prach a saze a ty, vědomy si své nežádanosti, ihned zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. A náhle jsem viděl celou tu scenérii v celé své obludné kráse. Pan docent Toron Tadeáš i Teodor již nebyl na výši, ale seděl na troskách toho, co zbylo z komínu. Jeho údiv neznal mezí, stejně jako radost okolo postávajícího asi desetitisíci-hlavého davu. Bylo mi z počátku nejasné, k čemu zde došlo a tak jsem se jako správný detektiv-amatér ujal vyšetřování. Oslněn budoucí slávou a obrovskými titulky v novinách jsem se urychleně blížil k troskám. Zrovna ve chvíli kdy mi před očima prolétl obrovský titulek „Záhada hlavolamu vyřešena, Tleskač již sedí a tleská“ mi tento titulek zcela zakryl zorné pole přede mnou a já zakopl o kámen a hlavičkoval jsem tak poblíž sedícího Teodora Tadeáše Torona, jež se ukázkově odebral do stavu bezvědomí. Bral jsem to jako provokaci, ale nic jsem neříkal, jen jsem tiše zasupěl, že mému vyšetřování nikdo a nic neunikne, protože jsem pozorný, vši-mající a zrovna tehdy jsem sebou praštil podruhé. Na nohy mi pomohl bodrý chlapec, jež mě ochotně probral ukazujíc mi z blízka podrážku své značkové tenisky „Add Hash“. Po té, co se mi chlapec omluvil, že mě opravdu kopl omylem, přestože dvacetkrát, jsem mu vysvětlil, že jsem člověk chápavý a rozumný, mám smysl pro omyly, neboť sám je občas dělám, protože nikdo není neomylný a nikdo není dokonalý. S výjimkou manžela paní Karly ovšem. Mladíkovi jsem zdravě potřásl pravicí, na důkaz svého pochopení a přidal kapku toho „chlapského“ stisku. Pak jsem chlapci vrátil jeho ruku a požádal ho posbírání jejich zbytků, řka že nemám rád, když mi někdo na místě činu dělá nepořádek. Odhodil jsem igelitovou tašku se zbytky svačiny a vyzval okolo pobíhající bezdomovce o její likvidaci. Bezdomovci se bez dalšího reptání ochotně vrhli na chlapcovu ruku. No budiž, jak jsem již říkal, nikdo není neomylný a já mám pro to pochopení. Téměř všichni se již rozešli a tak bylo na čase zahájit vyšetřování.

Nejprve jsem zhodnotil hmatatelné důkazy. Zbytky semtexu v rukou policisty, rozbuška v rukou jeho kolegy, odpalovací šňůry v rukou obou, povolení k demolici v rukou státního notáře, to vše mi mělo zřejmě dát nějaký smysl, ale já zatím marně tápal jaký. Jsem však zkušený vyšetřovatel detektiv-amatér a mou největší chloubou hned po tom, co běžně neukazuji, je můj obrovský potenciál a schopnost logických návazností. Jednou mi na psycho-testech pan doktor řekl, že jsem neuvěřitelný člověk, že ještě nezažil takovou dobu k nalezení logické souvislosti mezi vidličkou a nožem. Tehdy jsem odcházel s vítězným a snad až samolibým úsměvem. A zrovna těchto schopností jsem byl připraven na 1000% využít. Vím že 100% by snad obyčejnému člověku mohlo stačit, ale já když používám mozek, tak se dějí úžasné, ba přímo zázračné věci a tudíž se nebojím té číslovky 1000. Dokonce ji dokážu čtyřmi tahy i na druhý až třetí pokus napsat a ani nemusím koukat na nápovědu. Takže tu máme jen nepatrných pár důkazů. Jsa poučen z detektivních filmů typu ing. Kolombo a Mjr. Zeman, rozhodl jsem se najít nejprve to nejdůležitější, tedy motiv. Proč by někdo chtěl shodit 120. metrový komín, který bez přestání chrlí saze a kouř do 50.kilometrového okolí?? Rozhodl jsem se zaútočit na nebožáky okolo přímo a tak jsem přistoupil k prvnímu a zařval na něj „Ahoj“, a to vysílilo mé hlasivky na tolik, že jsem pak již jen mávnul rukou, vytáhnul vždy připravenou placačku dobrého moku – šaratice, ze které si občas moje manželka dělala nemístné žertíky slovy „Aby ses z toho tvýho moku nepos...l“. Jenže ona tomu nerozumí. Já taky neřeším její pánské návštěvy i to, proč mám doma zakázán vstup do ložnice před desátou hodinou večerní. A tak si myslím, že by bylo na místě, aby ona neřešila moje pití. A když jednou bude chtít, tak klidně to řeknu nahlas „Ano, jsem závislý“ a nebudu se za to sebemíň stydět. Až se všichni lidé v okolí uklidnili z mého jemného pozdravu, rozhodl jsem se, že musím s někým zapříst rozhovor co se vlastně stalo. Zaujalo mě u jednoho človíčka nařízení k exhumaci čouhající mu z kapsy. A ihned mi na tom člověku něco nesedělo. Ano, byl to celý ten člověk. Vždyť tu nepokrytě stál a nic si z toho nedělal. A jak bedlivě sledoval všechno dění okolo. Šel jsem k němu, zrovna někomu vykládal, že nečekal tak silnou explozi, že to nesvědčí jeho slabému srdci, kardiostimulátoru a čtyřnásobnému bypassu. „Tak vida! Ví o tom něco, to bude tvůj člověk Toníku“, řekl jsem si, došel k tomu člověku a položil mu ruku na rameno uprostřed věty „cítil jsem se, jakoby na mě sáhla smrt…“ a přátelsky pozdravil „BAF!“. Avšak on nebyl přátelský typ. Podíval se na mě, chytl se za srdce a lehnul si doprostřed trosek. Tudy cesta nepovede. To bylo zřejmé a tak jsem se chtěl zaměřit na toho druhého, o lopatu opřeného zarostlého postaršího muže, ale zřejmě byl nějakým způsobem spjat s tím prvním, neboť jakmile ten se položil, tento se k němu ihned sklonil s výkřikem „Františku!“. Inu což. Proti lásce nemám nic, byť by byla v sebepodivnější podobě. A tak jsem si řekl, že musím štěstí pohledat jinde. A to vám byl věru nelehký úkol. Přestože před chvílí ještě celý prostor prakticky celý zaplněn lidmi byl, tu náhle zde nebyl nikdo významnějšího charakteru. Jen stále ti dva policisté, jež evidentně balili zbytky nějakého drátu, rozbušek, semtexu a dalších nástrojů, jejichž význam znám jen povrchně a okrajově. Například jsem tušil funkci jednoho přístroje. Mám pocit, že vrtačka se mu říkávalo a zřejmě sloužil k vrtání. K vrtání čeho, to mi můj geniální mozek zatím odpovědět nedokázal, ale já ho ani příliš zatěžovat takovými hloupostmi nechtěl. Já potřeboval motiv. A ten mi unikal. Kdo by chtěl zbourat tak velký a užitečný komín? Stále mi to vrtalo hlavou a snad tím, že jsem tak horentně přemýšlel jsem náhle se podřekl a nahlas pronesl tu osudnou větu „Kdo by chtěl zbourat tak velký a užitečný komín?“. „Všichni“, ozvalo se mi za zády a já se prudce otočil. Ztratil jsem balanc a zavrávoral. Málem bych spadnul, ale nějaký ochotný pán mě rád podržel. Nechápal jsem, jaká náhoda nás svedla dohromady, protože třímal v ruce přesně stejnou peněženku jakož mám i já, dokonce i se stejným vyšitým „T“, jen s tím rozdílem, že ta moje je dobře uschovaná v mé kapse u saka, které sebou běžně beru do lesa na své odpolední vycházky.

Poděkoval jsem tomu dobrému muži a jelikož moji výchovu rodiče nezanedbali, dal jsem mu výborný kubánský doutník na znamení vděku a pátral znovu po tom, jež mi dal první odpověď na moje dnešní otázky. Byl to sám pan Teodor, Tadeáš i Toron. Ba co víc, i emeritní profesor a toho času stále ještě docent. Zřejmě se už probral z mého setkání. Rukou si snažil skrýt, či zamáčknout velkou bouli v oblasti spánku a tak jsem toho času využil ke svým otázkám: „Kdo všichni?“, „no prostě všichni“, hmm, strohá odpověď, pomyslel jsem si a kladl další otázky „Jenže všichni je široký pojem. Jmenujte konkrétně, kdo by toho byl schopen“, řekl jsem rafinovaně očekávajíc udání Teodorova největšího nepřítele a logicky tak, jak už to ve filmech bývá, i pachatele a člověka jež by to měl na svědomí. Jenže pak Tadeáš zřejmě prokoukl můj chabý pokus a kontroval „No, prostě úplně všichni“, pravil rezignovaně. Nechtěl jsem dát najevo svou myšlenkovou převahu a přistoupil jsem tedy na jeho hru a řekl jen „To není možné. Všichni přece ne. Tolik lidí není!“. A opět jsem jako správný logik očekával jeho reakci. Překvapil mě svým strohým „Ale jo, všichni“. A nastalo ticho. Zrovna jsem chtěl zavést rozhovor na téma zralosti ředkviček a vlivu počasí na množení krtků, aby řeč nestála, když náhle samovolně začal pokračovat: „Víte, to bylo tak. Já chtěl udělat něco, čím bych lidem imponoval, díky čemuž by si mě pamatovaly celé generace. A to mi vyšlo, jenže přiznávám, že bezúčelně pálit a likvidovat tak odpady za účelem výroby kouře a smogu asi není nejlepší způsob jak se lidem zavděčit. A tak se na mě domluvili a sepsali petici a tu předali notáři, a ten se státním zástupcem na mě podali žalobu za narušování ekologického rázu krajiny a soud jim dal za pravdu a tak rozhodli, že musí dojít k odstranění černé stavby, mého komínku a že už nikdy víc nesmím produkovat kouř, smog, saze, ani nic tomu podobného a činností tomuto tak připomínající...“ a tu se náhle odmlčel. Všiml si totiž kterak jsem dělal rukama nesmyslná gesta, „posloucháte mě vůbec?“ zeptal se. „Samozřejmě že poslouchám, koho bych podle vás poslouchat?? Vždyť tu nikdo krom nás dvou není“, obratně jsem zalhal. Pravdou však bylo, že už od slova ‚imponoval‘ jsem jej neposlouchal. Stále jsem přemýšlel nad významem toho kouzelného slova. ‚Imponoval‘, jak kouzelně to zní, já chtěl jsem znát jeho význam, abych jej já sám mohl používat, neboť moje vysoké ICQ nedovolovalo používat cizí slova, u nichž neznám význam. Já vím, že občas to tak někdo dělá, ale já jsem jiný. Miluji přemýšlení a dedukci a prostě každý význam každého slova chci znát. A tu náhle jsem si vzpomněl na slovo impotence. To jsem přeci znal. Zapojil jsem do běhu celou gigantickou kapacitu svého mozku a usilovně jsem bádal nad významem. A tu náhle mně to došlo. A v ten stejný okamžik mi došlo, že imponovat bude zřejmě něco podobného. Bohužel mezitím mi skutečně unikl celý příběh, což mi však moc nevadilo. Jsem, ač detektiv-amatér, přeci člověk s precizním mozkovým záběrem a tak jsem se rozhodnul, že eventuelní příběh si vymyslím sám, jen musím zjistit ten motiv. Rozhlédl jsem se kolem sebe a náhle vidím, nikde nikdo. Všichni byli pryč. Zmizeli jako pára nad hrncem, jen lístek jsem našel na místě, kde seděl pan docent. Na lístku bylo „Vypadáte, jako když přemýšlíte a tak Vás nechci rušit. Snad jsem Vás svým hodinovým příběhem příliš nenudil, avšak doufám, že je Vám nyní naprosto jasné, že já chápu ty důvody, proč stavba musela být stržena a jsem si jist, že i Vy všechny důvody, jež jsem vyjmenoval, plně chápete a tak vězte, že se prostě nezlobím. Jen jsem zarmoucen. Avšak mám nový plán. Bazén, kde se budou lidé topit. Přeji hezkou noc a mějte se výborně“. Toliko vzkaz. Moc jsem ho nepochopil, tak jsem jej zmačkal a zahodil. Řešení bude jindy. První den se nedá vše vyřešit a mně to bylo jasné. A tak jsem šel domů. Měl jsem nejvyšší čas. Téměř svítalo a já musel být do desíti, do večera doma, protože v deset odcházel z ložnice nějaký manželčin známý a já konečně budu vpuštěn dovnitř. A krom toho mám slíbeno plnění manželských povinností, tak snad se tento rok již dočkám. Těšil jsem se domů, probíhal jsem krásnou asfaltovou zástavbou, krajinou tak romantickou, až se člověku chtělo tu zemi zaslíbenou políbit. Neplánovaně jsem tak udělal, neboť se náhle země zvedla a udeřila mě do obličeje a tak jsem ji políbil a utíkal dál. Moje žena na mě přece věrně čekala, moje sluníčko života mého krátkého, sotva padesátiletého, moje vysněná Karla...