Ztráta

Možná, že se vám to už stalo. Možná jste si tím už prošli a tak víte, jak smutně to působí a víte, jak hluboce to člověka zasáhne. Pokud ne, buďte rádi, šťastní a radujte se, neboť věřte, že to asi dřív nebo později potká každého. Každému se to stane. Dříve nebo později to zasáhne každého na této planetě. Stane se to vždycky, resp. pouze když jste plní radosti. To aby vám to radost mohlo zkazit. Když na to přijde, jste rázem bez nálady, nic vás nebaví, někomu se mohou do očí drát slzy a hrdlo chce provolávat výkřiky zoufalství a beznaděje. Je vám na nic a srdce rychle tluče, jakoby se snažilo svým tlukotem přehlušit to co se vám právě odehrává v hlavě, leč neúspěšně.

Nejraději pak ležíte, jelikož nic náhle nemá smysl, nic vás nedokáže těšit a z ničeho se nedokážete radovat. Mysl vyplní jedna velká černota a vy nevíte jak reagovat. Když vás to postihnete, jen marně vzpomínáte a kladete si tu nejjasnější otázku, která vás tíží nejvíc i přes fakt své maximální irelevantnosti. Stále si opakujete dokola „proč já“, „proč se tohle muselo stát zrovna mě“, „jak se mám s takovou ztrátou vyrovnat“? Tyto a spousta dalších otázek se vám honí hlavou, mysl kalí jen vzpomínky a klid na duši jde vniveč.

Nemáte ponětí co bude dál, nevíte co přijde a co má následovat. Nechápete v tu chvíli nic, ale nechce se vám na nic myslet. Jen vzpomínáte na doby, kdy jste se mohli radovat, vzpomínáte na chvíle pohody a štěstí a když už se zdá, že se začnete usmívat a že vaše mysl procitne do lepší nálady, když už se zdá, že bude zase dobře, v ten okamžik si vše uvědomíte s mnohem větší razancí a mnohem hlubším zápalem. Uvědomíte si, jak strašně vás paměť klame a v ten okamžik přijdete asi o dvacet tisíc mozkových buněk, život si zkrátíte o jednu hodinu, ale přesto si nejste schopni uvědomit ... co jsem to sakra ještě chtěl...?