Cesta vlakem

Lidé se dělí na 4 kategorie ohledně cestování. Skupina první se spoléhá výhradně na svoje zdroje a síly a nejraději by i na měsíc došla pěšky. Skupina druhá, možno jim říkat „Horních deset tisíc“, či „Milionáři“ používá na velké vzdálenosti přibližovadel, avšak svoje vlastní prostředky si šetří a nemusí jimi plýtvat. Skupina třetí jsou eskymáci a skupina čtvrtá nás bude nyní zajímat. Jsou to cestovatelé vlakem. Tato na první pohled nudná každodenní rutinní cesta se však někdy i v mžiku může stát velmi dobrodružnou, stačí mít vedle sebe opilého senátora, nadrženou miss, či hluchoněmou babičku, která za války paktovala s Hitlerem. V ten okamžik i ty nejotrlejší povahy zbystří a zpozorní a chápou se příležitosti si tuto jinak nudnou cestu, tímto u nás jistě velmi oblíbeným dopravním prostředkem, co nejvíce užít!

„a hlavně nic neházej z okna, jak máš ve zvyku, jo?“, řekl Mikuláš a sundal si klobouk. „A proč ne?“, řekl Lojza a švihnul míčkem z okna ven, aby ten se odrazil od skla a Lojzu zasáhnul do obličeje a tímto jediným úderem jej knokautoval na pět minut odpočinku za nepovolený výpad. „Pro začátek proto, že okna nejdou otevřít.“, dokončil již zbytečně větu Mikuláš a sundal si ruksak. „Ne! Ne! NEEEEE!“, začal hystericky křičet Ctirad! Na to okamžitě vyskočil Heřman a vyškubnul Ctiradovi z rukou čtyřlístek. „Řek sem ti snad jasně, že takový prasárny číst nebudeš! Chceš, abys byl na stáří blbey a děcka se ti smály?“, rozzlobil Heřman na Ctirada. Ten apaticky seděl a civěl do prázdna. Nechápal to. Vždycky Fifinku považoval za kočku, která patřila k Myšpulínovi a najednou zjistil, že kočka je vlastně Myšpulín a Fifinka, že je vlastně pes. Byl to šok! Copak je možné toto strávit lehce a rychle? Co to znamená? Je Myšpulín homosexuál? A může být homosexuál, když je kočka? A jak sakra může být kočka, když má být kocour? A jakto, že Fifinka je pes a není fena? A jakto, že prase Bobík je stejně velký jako Pinďa který už ctíc své jméno by měl být malinkatý zajíček. A jakto, že Bobík nikdy nic neměl s Fifinkou a jakto, že je uran těžší než nikl?? Tyto a spousta dalších otázek jej trápily a on nebyl schopen si to přebrat. „Dyť ho chvilku nech. Se třeba probere.“, řekl Mikuláš a odložil rukavice. „Probere, ale tobě jeho matka nadávat nebude, že to zase četl, i přes výslovný zákazy!“, vztekle prohodil Heřman na adresu Mikuláše a praštil čtyřlístek Lojzu, který ležel na zemi. Mikuláš se na něj podíval a klidně řekl: „Jasně, že nebude. Dyť je to i moje matka. Přece nebude nadávat svýmu synkovi, že se nepostaral o brášku, když to má v popisníku práce jiney pablb, že?“ a odložil si kalhoty. Heřman chvilku nevěděl co na to říct. Mikuláš měl vlastně pravdu. Halt ne náhodou byl zvolen vedoucím výletu. Ale ještě jsem vlastně neřekl nic o těchto lidech zde. Takže začnu znova a popořádku.

Mikuláš a Ctirad byli bratři. Mikuláš byl od malička výřečný a projevoval se neobvyklou inteligencí. Například již v pěti letech dokázal vítězně ukázat na psa a zakřičet „Táta!“, za což ho matka odsuzovala a otec nenáviděl a v deseti už se naučil chodit a tak v jedenácti konečně mohl do školky. Jeho bratr Ctirad byl proti Mikulášovi hodně pozadu. Byl trošku pomalejší. Sice dokázal citovat Rudé právo ze dne, kdy byl Gustav Husák násilím donucen přijmout post prezidenta, ale bohužel jeho nejoblíbenější četbou byl bezesporu čtyřlístek a mateřídouška. Vlastně nečetl nic jiného. Lojza byl typickým sígrem a co mohl, to provedl. Od zlomení tužky spolužákovi, přes ozbrojené přepadení banky, až po znásilnění letušky během nalévání čaje pasažérovi na čísle 57. Heřman byl dobrák k pohledání. Nikdy ho nikdo nehledal a on nevěděl, co hledá sám. Ale hledal vytrvale a tak byl i docela pohledný. Sice na něj nikdo nehleděl, protože on si hleděl svého, ale jistě pohlédne jednou do očí osudu a zhlédne jeho pohled. Toto byla výborná čtyřka. Říkali si Typicky Uspořádaná Parta Cerebrální Inteligence. Pravda, se zkratkou to bylo kapku slabší a tak si říkali někdy kapku zbaběle „Bylo nás pět“. Ovšem každý kdo je znal věděl, že jich pět nikdy nebylo, protože jich bylo šest, ale dvojčata Vítámvásovic už se šťastně provdala a kluci tak zbyli na ocet. Dneska však mají velký den. V nedaleké vesničce na druhé straně republiky dnes pořádá jejich oblíbená kapela „Vyzvracené hřebíky“ koncert pro nevídaný počet diváků a účastníků. Odhadovaná účast je asi osm lidí, ale organizátoři mají vskutku „velké oči“ a tak v zápalu příprav raději nachystali deset rozkládacích rybářských židliček, jeden nočník, dvě plechovky piva a již dva dny netrpělivě očekávají první návštěvníky. A tak se tahle naše povedená partička každou minutou, každým okamžikem přibližuje vlakem na místo konání jejich úžasného zážitku.

„Vlak jede krajinou, já spěchám za Janou, já spěchám za Jankem, za Karlem a Františkem, já si spěchám kam jen chci, protože nikdo nespěchá víc ...“, Heřman se trošku plaše rozhlídnul po trojici zbylých kamarádů. Mikuláš jen zakroutil hlavou a odložil ponožky. Lojzu to probralo a Ctirad upadl do deprese a začal brečet. „Tak to vidíš“, řekl Mikuláš a sundal si sako. Lojza neváhal a navrhnul, že by mohli něco vyhodit z okna a horentně hledal po kupé jakýkoliv předmět, který by byl ochoten obětovat. Ctirad se kouknul ke dveřím a řekl: „Otevřít!“. Heřman se na něj dobrácky podíval a řekl, že není potřeba, že jsou v kupé a dveře mají zavřené a tudíž není potřeba je otevírat. V tom se otevřely samy. Dobře, samy se neotevřely. Samo se neděje nic. Otevřel je pan průvodčí a řekl ono fádní „Přistoupili?“ Mikuláš na něj mrknul okem a mezi svlékáním šály a svetru řekl, že je Novák a tudíž ho nějací Přistoupilové nezajímají. „Ne, já se ptám, jestli jste přistoupili“, řekl rozhodně průvodčí. „Ne, kam bychom jako měli přistupovat???“, zeptal se nesměle Lojza. „Jak kam? Sem! Přistoupili jste semka, nebo jak?“, začal být kapku nervózní průvodčí. „Jéžiš a proč bychom přistupovali, když chceme jet vlakem?“, zeptal se Heřman. „A jako my jsme měli na něco přistoupit, když jsme chtěli jet vlakem?“, začal rozvíjet teorii Lojza, „No podívejme se na to, to je ale zvláštní doba. Za dob otců mých šesti neurčitých otců stačilo koupit jízdenku, dneska se už musí přistupovat na něco. To něco asi bude nějaká smlouva o díle a podstatou dohody bude zřejmě fakt, že se chceme svést vlakem“, mentoroval nahlas Lojza. „Tak jo, kde to mám podepsat?“, řekl Mikuláš a sundal si košili. Průvodčí na ně chvilku civěl, asi tak, jak to umí jen průvodčí. Mimochodem všimli jste si někdy, jak divně průvodčí umí civět? Občas jsem si říkal, že na to mají speciální školy, ale moje nahluchlá teta, která dělala na dráze průvodčí 200 let mi řekla, že to není pravda. Ale zpět. Prostě průvodčí koukal a T.U.P.C.I. civěli a po chvilce to nevydržel průvodčí a vykřikl, že chce vidět jejich jízdenky a to okamžitě a jestli mu je neukážou, že okamžitě zastaví vlak a už, už se sápal po záchranné brzdě. Heřman rychle k němu přiskočil, dal mu čichnout k fialce, nabídl mu sunar a konejšivě ho podrbal za ouškem a položil si jeho hlavu na své rameno. Průvodčí se nenechal pobízet. Rozbrečel se a mezi vzlyky začal lkát, že nikdy nechtěl být průvodčí, že vlaky nesnáší a že z něj má křečový žíly a na důkaz je okamžitě začal ukazovat. Taky z něj vypadlo, že vždycky chtěl být profesorem fyziky, ale že byl blbey a že fyzice nikdy nerozuměl a tudíž má zpackaney celey život a že se nechce nechávat živit od své feminizované milionářské manželky a nechce se nechat šikanovat od svých dvou, osmi a deseti letých dětí. Heřman jej kamarádsky poplácal po rameni a Ctirad mu nabídl čtyřlístek a pajcovanou vodku říznutou technickým benzínem. Průvodčí vděčně upil, zvedl se, poděkoval slovy „Sbohem kamarádi, budete mi chybět a hlavně nic neříkejte mýmu psu“ a odešel navštívit další kupé.

„Smutney případ“, řekl Mikuláš sundávajíc si tričko s nápisem „TEĎ A NEBO FURT!“. Lojza se začal radovat a radostně poskakoval po kupé. Konečně našel na zemi něco, co by mohl vyhodit z okna - gumový míček. Mikuláš jen zakroutil očima a během sundávání trička s nápisem „JEŠTĚ FURT NE“, vzdychl nad Lojzovou nenapravitelností.

Mikuláš si úhledně poskládal svou kompletní sbírku oblečení, kterou sebou vždycky nosil, jelikož s oblibou tvrdíval, že pak je připraven na vše a nic jej nemůže rozházet. Ostatní s ním většinou souhlasili, ale když třeba šli v parném létě po ulici, raději se od Mikuláše nabaleného v kožichu a spoustě vrstev oblečení, drželi poněkud dále, přesněji tak daleko, aby je nikdo s ním nemohl spojovat. Když složil poslední papírový, sotva třikráte použitý kapesníček, otočil se a začal usedat, ozvalo se prudké zaskřípání brzd. „Jsme na místě!“, vykřikl radostně Ctirad a začal pobíhat dokolečka po kupé. „Nejsme na místě“, mínil Heřman a snažil se přečíst nápis na nástupišti „Ku-řa-čko s-s-smr-díš!“, vítězně přehláskoval nápis Heřman a otočil se na ostatní. „Aha, jsme v Brně“, řekl s klidem Mikuláš a dosedl. „Nemělo se něco dít v tom Brně?“, zeptal se nesměle Lojza. „Nic velkýho“, mínil Mikuláš, „jen musíme přestoupit na jiney vlak.“, a klidně koukal z okna. Ostatní začali trošku plaše koukat jeden na druhého a nikdo pořádně nevěděl co teď. Člověk, který je prakticky vedl v klidu seděl a nějak to nevypadalo, že by se někam chystal. „Mikuláši??“, zeptal se nesměle Lojza. „Anoooo?“, otočil se Mikuláš. Chvilku na všechny koukal, koukali po sobě a tu náhle Mikuláš vykřikl: „Popláááááááách!“ a jeden přes druhého začali vystupovat a dostávat se z kupé.

Byl to závod s časem, šlo o vteřiny, ale o 45 těchto vteřin již byli všichni čtyři na nástupišti a s nadějí v srdci a jiskrou v oku očekávali příjezd svého vlaku, který je měl dovést až k jejich vyvolené kapele s tak prozaickým názvem. Nejednomu z této partičky se v oku zaleskla slza při myšlence, kterak budou poslouchat svou kapelu a přitom si dají společně jedno nealkoholické pivo.

Čekala je však ještě trošku delší cesta a jak probíhala a jak se T.U.P.C.I. dostali na místo určení, to už si povíme v jiném příběhu v jiný čas. Dobrou noc děti.