Toníkova dovolená

Den 8, Středa

Můj deníčku! Středa byl zřejmě ten nejnudnější den, který tu za celou dobu byl. Ráno nás probudilo policejní komando, které si náš hotel spletlo s cvičným místem a mě dokonce si spletli s nějakým známým uprchlíkem, jelikož mě odvlekli nahého pryč na stanici. Tam jsem naštěstí nepobyl dlouho, jelikož tamní důstojník už si mou tvář pamatoval, řekl mi, že ať se to neopakuje a že můžu jít. Slíbil jsem, že se to opakovat jistě nebude, ač jsem vůbec netušil, o čem je to sakra řeč a pomalu jsem šel zpět na hotel. Došel jsem akorát na snídani a tak jsem si nalil kafíčka, ze své misky vzal mleté kosti, smíchal jsem to dohromady a pochutnal si tak na vynikající snídani, jež by mi mohl kdejaký pan baron závidět. A taky že ano. Jistě kdekdo záviděl, neboť když jsem zachytil pohledy ostatních, kdekdo po mně pokukoval a cosi si mezi sebou šuškali. „Seš slavney Toniku!“, řekl jsem si pochvalně a v dobrém rozmaru si odřel koleno na jistě nešťastně pohozené slupce od banánu. Vstal jsem a usmál jsem se na širé okolí. Jedna paní to nevydržela a složila se pod stůl. Zřejmě si tam něco schovala. Já udělal další krok a opět sebou třísknul. Bylo to zvláštní taková náhoda, ale byla tam další slupka od banánu. Rozhlédl jsem se kolem a jelikož jsem žádnou další neviděl, rozhodl jsem se, že raději nebudu riskovat další pád a tak jsem na pokoj zamířil po čtyřech. Známí se ke mně vůbec nehlásili a mě na chvilku napadlo, jestli jim snad nepřináším nějakou ostudu. Věřil jsem, že ne a drápal se po schodech ke svému pokoji. Tam jsem se převlékl do plavek a čekal na ostatní. Plán byl jasný. Hurá k moři. Natáhl jsem si opět svá křidýlka a navlékl kruh a zjistil jsem, že mám v kruhu díru. Bylo to smutné a nepříjemné zároveň. Neměl jsem však peněz nazbyt, abych si mohl koupit kruh jiný a řekl jsem si, že jednou to snad zvládnu bez kruhu. Křidýlka by měla stačit.

Šli jsme k moři. Začal jsem se těšit a už jsem plánoval jak pěkně budeme ležet pospolu. Robert prohlásil, že jsem ho naposledy osahával a že by jednou chtěl zůstat u bazénu. To se mě dotklo. Nikdy jsem nikoho neosahával. Přišlo mi to příliš laciné. Zlobil jsem se na Roberta tak moc, že jsem nedával pozor a urazil se. Upadla mi ruka a tak jsem ji ledabyle vzal pod paži a šel na pláž s ostatníma. Zjistil jsem že zpětná montáž ruky není až tak triviální záležitost, jak jsem se zprvu domníval a tak mi tato činnost vydržela až do oběda. V poledne jsem se konečně dostal do moře. Vstoupil jsem do vln a hned ta první mě spláchla zpět na břeh. Zasmál jsem se tomu, vyplivnul kraba a šel znova do vln. Další vlna mě opět odhodila zpět na břeh. Opět jsem se zasmál, vyplivnul naplavenou langustu a šel na další pokus. Ani tentokrát jsem neměl štěstí a to už jsem se zasmál trošku nervózně, vyplivnul jsem motorový člun a šel na poslední pokus do moře. Ani poslední pokus nevyšel dle mých představ a já se zaraženým potápěčem v ústech jsem nervózně podupával na pláži. Ač mi to přijde slabé a na mě nezvyklé, vzdal jsem to. Řekl jsem si, že není všem dnům konce a určitě mi to zase jednou vyjde, ale dnes jsem byl opravdu trošku nakvašený. Dokonce tak moc, že jsem zapomněl na ranní svár s Robertem a vydal jsem se za ním zpět na hotel na bazén. Cestou jsem však viděl jednu velikou zvláštnost. Bylo to tak zvláštní a neuvěřitelné, že vám to tu deníčku ani nebudu popisovat, protože by to leckoho jen zbytečně vyrušilo, vyděsilo a nedalo by to nikomu klidu, stejně jako to nedalo klidu mě.

Došel jsem zpět na hotel a uklouznul na banánové slupce. „A DOST!“, vykřikl jsem už. „Jsem sakra jen člověk a jako takový mám svou mez a nevydržím všechno“, řekl jsem nasupeně. Nikdo mě ale neposlouchal, jelikož nikdo nebyl v dohledu a tak jsem sklopil hlavu a šel na pokoj psát si tebe můj deníčku. Když pominu fakt, že jsem si do skříně skřípnul prsty, opařil se vodou, uklízečka mi opět chrstla do očí savo řka, že prý „v rámci tréninku“, dále jsem si vrazil pilníček na nehty pod nehet, uklouzl jsem na další banánové slupce, už jsem rezignoval na vše. Řekl jsem si, že tento den asi nebude patřit mezi mé nejšťastnější a že možná bude nejbezpečnější, když prostě zůstanu ležet na posteli a nebudu se hýbat. Celkem mi to vycházelo, ale štěstěna si našla cestičku i zde a tak pode mnou po chvilce praskla postel a já ležel na zemi. Byl jsem rozhodnut se i přesto nepohnout, ale bohužel jsem ležel vedle svých ponožek, kolem nichž už bylo několik mrtvých zvířatek. I na mě začly jít mdloby a tak jsem urychleně vstal ze země, až se mi hlava zatočila. „Přece nejsi žádné mýdlo Toniku!“, řekl jsem si hrdě, překročil jsem banánovou slupku a šel k bazénu za Robertem. Cestou jsem se vyhnul padajícímu meteoritu, paní uklízečce, několika banánovým slupkám a rozzuřenému střevlíku. Cítil jsem se jako vítěz.

Došel jsem k bazénu, odrazil se a hrdě skočil. Leč bohužel jsem si trošku poplet strany a tak jsem skočil krásnou lomenou šipku do bazénu v místě, kde voda dosahuje pouhých 30cm vody. Trošku mě to zabolelo, ale naštěstí jsem tvrdohlavý a tudíž se mi nic vážného nestalo. Trošku jsem si zanadával, kterýpak hlupák ten bazén bez upozornění otočil, ale jelikož ten hlupák vážil asi dvěstě kilo a stál zrovna vedle bazénu, raději jsem zmlknul a šel si lehnout na lehátko za Robertem. Po chvilce se mě Robert nesměle zeptal, jestli si nechci lehnout na vlastní lehátko a mně to přišlo jako dobrý nápad. Zasmál jsem se, že jsem na něco takového nepřišel sám a lehnul jsem si na prázdné lehátko a usnul jsem. Probudil jsem se o několik vteřin později, když pan dvěstěkilový správce bazénu vyklepával lehátko a řka, že na mém je nějaký bordel, rozhodl se jej vyprášit. Bohužel přehlédl mou maličkost a já se tak ocitl na tvrdé, betonové zemi. To mě namíchlo, neváhal jsem a utrhnul stéblo trávy, jímž jsem začal usilovně šimrat správce pod kolenem. Moje lest slavila úspěch a pan správce sebou praštil do bazénu a začal se topit, jelikož jeho dvěstě kilogramů jej přetáčelo nohama vzhůru. Všiml jsem si ovšem rovněž, že Robert už odchází a tak mi blesklo hlavou, že už asi bude docela dost hodin, tudíž čas jít zpátky na hotel na pravidelnou kafe-siestu. Opět jsem si natočil hrníček vody, ale protože jsem měl ten špatný den, uklouzl jsem na banánové slupce (by mě už vážně zajímalo, kde se ty banánové slupky pořád berou) a při pádu jsem si rozbil svůj medvídkový hrníček. A bylo tím pádem pro mě kafe u konce. Chvilku jsem ležel a plakal a pak do mě Adriana laskavě kopla, že se půjde na véču. Byl jsem za. Začal jsem si chystat mačetu, pušky, granáty, až jsem byl po chvilce upozorněn, že véča je slengové označení pro výraz večeře. Tiše jsem schoval veškeré své bojové vybavení, navlékl si svůj sváteční hubertus a cítil se připraven jít se poprat s večeří.

Vyrazili jsme do víru velkoměsta a já si vesele poskakoval. Došli jsme do jedné krásné restaurace a objednali si jídlo. Já si dal jídla pro jistotu dvě, protože jsem se cítil poněkud chuťově neukojen. Když jsem snědl prase i krávu a zakousl to kyblíkem sýra a spláchl hektolitrem piva, cítil jsem se docela příjemně najeden a tak nastal čas zaplatit. Nechápal jsem proč, ale někdo navrhnul, že bychom mohli opět losovat o to, kdo bude moct účet zaplatit. Docela jsem byl napnutý, kdo vyhraje tentokrát, ale los mi nepřál. Prostě jsem měl vážně špatný den, ale ostatní když viděli moje zklamání, udělali mi radost a prohlásili losování za neplatné. Zaplatili jsme tedy každý extra a jali se pomalu vrátit na hotel. Cestou mi Robert koupil láhev vodky a Prokop láhev rumu. Prý že když mám tak mizerný den, že to mám přepít. Jsou na mě moc hodní, ale já nepopíjel, anžto jsem si rozbil hrníček s medvídkem a držel jsem tak smutek. Nakonec jsme šli spát docela brzy, jelikož ráno jsme chtěli brzy na snídani a pak jsme měli v plánu výlet do starobylého rybářského městečka, jehož název si teď deníčku nevzpomenu.

Pozn. Autora: Všechny osoby i místa jsou smyšlená a jako taková tedy nemají reálný podklad a proto jakákoliv podobnost je záměr a úmysl, který není omylem, ale přesnou kopií toho, jak to má být a pokud se v nějaké situaci poznáte, pak vězte, že jste to právě vy v té nejhorší možné podobě, jak jsem vás mohl vylíčit!