Toníkova dovolená

Den 2, Čtvrtek

Milý deníčku! Jelikož byl každý vyhladovělý a nikdo moc nespí, teda krom strýčka Eduarda, ale u něj to bylo sporné, jelikož spal rok v jednom kuse, než si tetička všimla, že strýček nedýchá, takže těžko říct, do kdy vlastně spal, ale my prostě moc spánku nepotřebovali a tak jsme již o půl deváté se vrhli na snídani. Stůl byl plný roztodivných věcí, ale jelikož se ničemu novému nebráním a bránit nebudu, odvážně jsem nabral z jedné misky a nechal se pokousat psem, kterému miska patřila. Moc milá paní majitelka mě tloukla tak dlouho, až jsem našel správný stůl a tak jsem si znova nabral z misek tam a nalil si do hrníčku tekutinu, jež vzhledem, vůní i viskozitou silně připomínala asfalt. Dokonce tak i chutnala, ale bylo mi řečeno, abych po tom nepátral, že to prostě je kafe a tak jsem po tom raději moc nepátral. Pak mě ovšem postihlo jedno malé faux-pas a to sice, když mně v nestřeženém okamžiku utekla snídaně z talířku a zalezla a schovala se do škvíry v zemi. Byl jsem kapku rozmrzeley a chtěl jsem si jít pro další, ale pán u snídaně mi vynadal, že si mám jídlo hlídat a že když si ho neumím uhlídat, že mi prostě jídlo nenáleží, načež pokračoval ve svém boji s chobotnicí ve čtvrté misce, která začala pojídal menší langusty z paté misky. Ostatní zvládli boj dobře a my tedy mohli jít učinit první krok a to: Získat peníze. Šli jsme na všemožné doporučení do banky a já na všemožná další doporučení schoval i pistoli a před vstupem jsem dokonce smeknul lyžařskou kuklu. Sice mi to přišlo velice nudné jít do banky jen tak pro peníze s penězi, ale dělali to tak všichni, tak to asi bylo v pořádku. Co se dělo v bance? No zase tak moc se tam toho nedělo a popisovat tu hodinový nespoutaný milostný akt s úřednicí u přepážky číslo dvě mi přijde jako obyčejné plýtvání místem, časem a pozorností čtenáře. Původně jsem měl napsáno čtenářů, ale pak jsem si uvědomil, kolik lidí to asi dočte až sem.

O půl jedenácté jsme šli na seznamovací koktejl, kde teda koktejl vůbec nebyl, stejně jako tam nebyla naše delegátka, jelikož byla po smrti a tak jsme získali prima volný čas, který jsme využili tím, že jsme se každý nějak zabavili. Já třeba jsem zametal ulici, někteří šli žebrat, Prokop se pokusil kolemjdoucí upoutat chůzí po rukou a prostě jsme všichni tak nějak propadli tomu nespoutanému kouzlu letních prázdnin a vysněné dovolené. Já si při zametání ani pak už pořádně nevšiml kdo co vlastně prováděl, ale nakonec jsme se všichni sešli v chládku policejní stanice. Bylo to zvláštní shledání, ale vlastně milý deníčku, která shledání zvláštní nejsou, že? Bylo lehce po poledni a my naznali, že nastal čas se přesunout k pláži. Požádali jsme policejního důstojníka, aby už nechal té srandy a pustil nás. Asi to zabralo. Po chvilce klika cvakla a my mohli zpět na hotel, ovšem s podmínkou, že budeme sekat latinu. Jak směšné, když všude kolem je azbuka, ale odkývali jsme to, protože hlavní bylo, že jsme mohli zpět . Na hotelu jsme se příliš nezdrželi a rychle vklouzli do plavek a tu byla poznat ta hlavní výhoda , kterou jsem si já podchytil už doma. Měl jsem už z domova plavky na sobě oblečené, tudíž jsem jen očekával, až budeme komplet a u moře.

Vyběhli jsme za hotel a jednoho pobaveného človíčka se zeptali, kudy tudy k moři. Pobaveně odpověděl a poslal nás jiným směrem. Teprve po hodině chůze jsme mohli docenit my i bodrý pumpař, který nám prozradil cestu zpět a správný směr, kvalitu tohoto vtipu. Po hodině a pěti minutách jsme konečně dorazili na pláž. Byla krásná, slunečná, písečná a my si na tomto písečku našli své místečko a jako malé děti jsme se sborem vydali do moře. Pravda, normálně by nás asi zarazilo, že jsme jediní, kdož jdou do vody, ale byli jsme příliš natěšení, než abychom to mohli pozorovat. Hrdě a bez bázně jsme vběhli do moře, jehož břeh brázdilo několik žraloků. Hodný plavčík, ví bůh co ho to napadlo, za námi utíkal do vody a křičel cosi nesrozumitelnou řečí a mával na nás rukama. Zamávali jsme mu taky a raději si ho moc nevšímali. Udělali jsme na něj budliky, budliky a snad to byl tajný signál pro žraloky, kteří si jej začali podávat. Když s ním skončili a odpluli, na břehu zavládlo nadšení a bouřlivý aplaus pro nás. Byli jsme hrdiny dne a tak jsme si užívali plné pozornosti ostatních. Tu nám někdo hodil růži, tu kalhotky, tu nám někdo hodil za krk zmrzlinu a jeden nadšený muž po nás hodil tchýni. Prostě jsme byli v kurzu a my toho patřičně využívali.

Byl už skoro večer, my byli plni dojmů a zážitků, navíc s kilometry v nohou a tak jsme si řekli hurá zpátky do hotýlku a pak hurá na večeři. Při odchodu jsme se potkali s dvojicí, která byla naše předsunutá jednotka. Martin a Lenka. A tak se od nás trhnuli Prokop a Veronika a zůstali na pláži na výsluní popularity. Někteří házející, když viděli, že je nás nakonec ještě víc, do házení přidali i ledničku, brusle, apod.

Došli jsme na hotel a zatímco Adriana se Simonou se začaly uspokojovat salámem (samozřejmě jej jedly), my zbývající jsme šli zkusit štěstí do blízké hospůdky. Ale doslova, což jsme v první moment samozřejmě netušili. Přišli jsme tam a vrchní nás nechal zatočit kolem štěstí. Měli jsme štěstí a tak nás pustil dál. Kolo štěstí bylo naprosto univerzální. Byli jsme svědky, kterak postaršímu pánu štěstěna přála a ke svému suchému chlebu vyhrál ještě hranolky. Zeptal jsem se nesměle, jakým způsobem kolo štěstí funguje. Vrchní mi řekl, že ho tam mají i místo jídelního lístku. Co si vytočíš, to dostaneš. Robertovi padl žralok, Dianě salát a mně čelist, jelikož mně nepadalo nic. Opravdu! Zkoušel jsem štěstí i opakovaně, ale vždy se mi kolo zastavilo na pomezí „suchý chleba“ a „čaj“. Navrhl jsem vrchnímu, že v rámci dobré pověsti by mi mohl přinést oboje. To mi ovšem štěstí došlo. Nedal mi nic a ještě mě vyhodil pryč z restaurace. Liboval jsem si, jak jsem zase ušetřil za jídlo a čekal na Roberta a Dianu, až dojí. Mezi tím vším jsem domorodce bavil oblíbenou kulturní hrou „skořápky“. Vydělal jsem si tak docela slušné peníze a zrovna, když jsem své umění hodlal předvésti již známému panu důstojníku od policie, přišla Diana s Robertem, sebrali mě dřív než on a odtáhli pryč. Robert cestou zpátky na hotel ještě vyplivoval kousky červené látky a do toho mentoroval, že by ho zajímalo, jak ty žraloky loví. Vzpomněl jsem si, že jsem odpoledne na tom plavčíkovi viděl právě červené plavky, ale rychle jsem tu myšlenku zapudil. Bylo by to téměř nemožné, taková náhoda! Vrátili jsme se na hotel a Robert vylovil z pusy hodinky. Shodli jsme se tedy na tom, že to prostě byl nějaký „moderní“ žralok.

Den ještě zdaleka nebyl u konce, ale my si řekli, než šmatlat k moři, zůstaneme u místního bazénu u hotelu. Lehl jsem si k bazénu a téměř okamžitě usnul, tudíž nemohu sloužit s tím, co se vlastně dělo. Vím jen, že jsem se probudil v holou hlavou, ale neřešil jsem to. Prostě šprým známých. Od srdce jsem se tomuto vtipu zasmál a zkusil si stoupnout, abych zjistil, že všude kolem lehátka mám střepy. Zaúpěl jsem a rychle couvnul k zábradlí, jenže jelikož jsou moji známí co se vtípků týče důkladní, bylo i zábradlí důkladně doslova nabité vtipem. Elektřina z něj jen sršela a pokopalo mě to skutečně pěkně a já se tak stal vděčným cílem a všichni jsme se tomu pěkně smáli. Po té, co jsem si ošetřil pořezané nohy a popálené ruce jsme byli na nejlepší cestě jako celá banda do hospůdky, kterou nám doporučila naše předsunutá skupina - Martin s Lenkou. A vybrali skutečně dobře. Byla to fakt útulná česká hospůdka s trošku čínským zaměřením a výběr jídel byl opravdu úctyhodný, až mě to trošku zmátlo a na chvilku jsem byl zaskočen, co bych si vlastně mohl dát dobrého, ale nakonec jsem si vybral. Obvykle bych si asi „Krysí rizoto“ nedal, ale hlad už dělal své a tak jsem si jej pod krycím názvem „Kuřecí specialitka“, objednal. Skutečně jsem si pochutnal. Tak dobré hovězí jsem nejedl snad roky. Měl jsem takovou radost, že jsem se rozhodl předvést svůj speciální tanec, jenž si nechávám pro zvláštní příležitost a který mě naučili domorodé africké kmeny v Keni. Název je velice složitý a proto jej osobně nazývám pro zjednodušení „Epileptický záchvat“. Bohužel jsem byl zaražen dříve než jsem začal a tak všichni byli ošizeni o tento jistě neopakovatelný a nezapomenutelný kulturní zážitek. Noc byla v plném proudu a tak bylo načase jít pomalu spát. Vyšli jsme ven a uviděli káru a začali hlasovat, kdopak na ni odtáhne ostatní nazpět do hotelu. Nečekaně jsem vyhrál já a měl jsem takovou radost, že se mi chtělo brečet. Dnes byl můj šťastný den a já opět něco vyhrál. Hrdě a statečně jsem všechny odvezl do hotelu a tam jsem vysílen padnul. Ostatní šli ještě svěže popíjet, já jsem ale prostě už nemohl a tak jsem šel spát.

Pozn. Autora: Všechny osoby i místa jsou smyšlená a jako taková tedy nemají reálný podklad a proto jakákoliv podobnost je záměr a úmysl, který není omylem, ale přesnou kopií toho, jak to má být a pokud se v nějaké situaci poznáte, pak vězte, že jste to právě vy v té nejhorší možné podobě, jak jsem vás mohl vylíčit!