Toníkova dovolená

Den 10, Pátek

Můj nejdražší deníčku, který jsi mě stál čtyřicet dvě koruny včetně dépéhá, páteční ráno a s ním i poslední celý den dovolené začal trošku netradičně. U tradiční snídaně netradičně chyběl Prokop a odůvodnil to tím, že už se mu těch šedesát jídel přejedlo a že chce raději spát. Zaradoval jsem se, že bych mohl třeba dostat jeho porci, ale bohužel bezúspěšně. Nu což, tak to nevyšlo. Nebyl to přeci důvod k zoufání. I tak jsem se však docela dobře najedl a se zaplněným žaludkem jsem se pomalu vracel zpět na pokoj, kde jsem se chtěl převléknout do plavek. Když se mi to asi na čtvrtý pokus podařilo a já stál vítězně v plavkách, trošku mou radost zchladila Simona, která mi řekla, že mi vážně dámský jednodílný plavky nesluší a pokud prý ze sebe nepřestanu dělat debila, tak že nikam nepůjdu. Takový přístup jsem upřímně od ní nečekal a tak jsem rychle sundal plavky. Řekla mi, že teď je to ještě horší a utekla se schovat do koupelny. Tady bych deníčku odbočil. Všiml sis někdy, jak náhody pracují společně?? Ono nestačí, že jsem zrovna pobíhal po pokoji nahý hledajíc svoje plavky, ale do toho ovšem musela se ze snídaně vrátit Adriana, která jen nakoukla, vyděsila se, utrpěla, zřejmě pohledem na mé mužné a svalem místy i obdařené tělo, šok a utekla pryč se slzami v očích. Trošku mě to vyděsilo, jestli přeci jen můj dobrý vliv na ostatní, o němž jsem skálopevně přesvědčen, je skutečně dobrý. Jakoby těch náhod nebylo málo, přes balkon zrovna nakouknula Diana, zda-li už jsme nachystaní a když mě zahlédla, vykřikla jen „bože!“ a přepadla přes zábradlí. Robert rychle vyběhl a nakouknul taky. Když mě zahlédl, zkřížil si ruce před obličejem a dobrovolně skočil přes zábradlí taky. Oba mohou mluvit o štěstí, že pod námi byly slunečníky, tudíž oba sklouzli po plachtě a bezpečně stoupli na zem. Nechápu, co je to popadlo. A aby toho nebylo málo, otevřely se dveře a chtěla vejít paní uklízečka. Jen mě zahlédla, pokřižovala se, začala mluvit cosi hebrejsky a po chvilce zpáchala sebevraždu a utloukla se smetáčkem. Byl jsem fascinován. Nikdy jsem netušil, že nahý mám takový, řekněme třeba „respekt“, to je pěkný slovo. To se mi líbí. Našel jsem konečně plavky, pravda trošku nečekaně mezi odpadky, ale našel a tak jsem se oblékl a akorát po tom se ozvalo zaťukání a opatrné otevírání dveří. Prokop nakouknul opatrně, jako bych mu snad chtěl ustřelit hlavu. Vedli spolu s Veronikou Adrianu, která měla na hlavě mokrý kapesník, pod paží láhev vodky a soudě dle veselých nápěvků „Jede traktor, je to Zetor, jede do hor orat brambor“, byla už téměř vzpamatovaná z prožitého šoku. Když mě uviděla, začala se třást a kroutit zběsile hlavou. Až po chvilce přesvědčování se uklidnila a praštila mě láhví. Jo, byla zpět! Pak vzala od mrtvé uklízečky smetáček a začala mě jím tlouct a řvala přitom, že už se před ní nikdy, ale nikdy nemám svlékat. Namítnul jsem cosi v tom smyslu, že jsem myslel, že už nahého muže viděla a tudíž jí pohled na mužné tělo neměl vyděsit, ale jelikož síla úderu se rapidně zvýšila, řekl jsem si, že bude lepší raději mlčet. Po chvilce se Adriana unavila a přestala mě tlouct. Čert ví jak se to zase semlelo, ale najednou už Simona nebyla v koupelně, ale držela v ruce smetáček a pokračovala tam, kde Adriana skončila. Po chvilce se však vysílila i ona a mohli jsme tak konečně uskutečnit onen kýžený přesun na pláž. Před tím ovšem Simona s Veronikou, že by chtěly vyměnit ještě nějaké peníze. Inu nebyl jsem proti a tak jsem se dokonce nabídl, že jim udělám doprovod. Peníze jsme vyměnili a dopoledne ubíhalo a jelikož my se těšili na pláž a tak jsme honem šli zpátky na hotel, kde už netrpělivě očekával náš příchod zbytek a my se tak mohli vypravit na pláž. Prokop s Adrianou prý že dopoledne zůstanou na hotelu. Adriana si šla číst k bazénu a Prokop šel spát řka, že až bude umět číst, taky si číst bude, ale do té doby si nepřeje být rušen. My ostatní jsme sebrali všechny věci, které jsme měli po ruce, naložili jsme je na má bedra a mohli jsme jít na pláž. Měl jsem rejpavý dotaz, proč sebou táhnu i rezervu na autobus, ale tím, že jsem otevřel pusu, jsem Robertovi jen ukázal, že mám ještě schopnost nést kýbl písku, který zrovna bezradně držel v ruce a přemýšlel co s ním. Musím přiznat, že to byla ta nejtěžší část a vážně jsem nečekal, že by kýbl písku držený v zubech může být tak těžký.

Došli jsme k moři. Ten den byly skutečně překrásné vlny. Moře bylo jako křišťál a na pláži minimum lidí. Zrovna když jsme si rozdělávali rohože na lehnutí, jedná menší tsunami, totiž pardon, jedna menší vlnka vyvrhla na břeh zaoceánský parníček. Marně jsem rozeznával písmenka postavená do slova, které evidentně nedávalo žádný smysl - nějaká „Queen Mary 2“. Nahlas jsem prohlásil vtipné poznámky o inteligenci ono člověka, který loď pojmenuje tak zvláštně. Ostatní mi nevěnovali pražádnou pozornost a tak jsem si raději lehnul a pokusil se zahrabat do písku, ale nevyšlo to. Nechápal jsem jak to mám udělat, protože když jsem si do písku zahrabal hlavu, tak v ten okamžik jsem přestal vidět, slyšet a nemohl jsem dýchat, tudíž jsem své tělo do písku už nikdy nestihl dát. Chvilku jsem přemýšlel jak tento zapeklitý problém vyřešit, ale nakonec jsem to vzdal a řekl jsem si, že spíš pudu řádit do vln, které dnes byly opravdu moc krásné. A když jsem kouknul na moře, zrovna se jedno tsunami blížilo. Neváhal jsem ni minutku a rozběhl se živlu vstříc. Voda se gravitačním efektem začala povážlivě stahovat k vlně a já stál náhle, ač v moři, přesto na souši. Řekl jsem si, že to nevadí, že mi to jistě vlna samotná bohatě vynahradí. A taky že ano. Vedle rázem dopadla atomová ponorka, soudě dle zápachu vodky, ruské výroby. Než jsem stačil říct Popokatepetl, dopadla vlna a zalila širé okolí. Robert se z břehu ozval, abych na ně prý nešplíchal vodu, že až budou chtít jít do vody, tak to udělají až tam já nebudu a jim se bude chtít. Snažil jsem se vymluvit, že jsem to já nebyl, že to byla prostě vlna moře, ale ruská ponorka nastartovala motor a přehlušila svým dvoutaktním řevem moji obhajobu. Když odplula, Robert už neposlouchal a tak jsem si řekl, že ještě chvilku budu blbnout ve vlnách. Poskakoval jsem a dováděl jako malé dítě. Tu jsem skákal, tu dělal žabky, tu jsem se laskal se žralokem, tu jsem líbal medúzu, prostě byla toho spousta a já řádil jako za mlada. Ani jsem si nevšiml kdy se to stalo, ale nějak se obnovil život na pláži a už tu byla spousta lidí. Pravdou je, že vlnky byly už mnohem menší než na počátku. Začínal jsem být krapet prokřehlý a tak jsem si řekl, že půjdu oschnout ven.

Venku jsem dle Robertových slunečních hodin usoudil, že už čas pokročil a říkal jsem si, že by nebylo od věci se vrátit na hotel a prostřídat Adrianu ve službě hlídání u bazénu. Robert s Dianou zrovna v tu samou dobu prohlásili, že jsou jim moje manýry ve vodě proti srsti a že raději půjdou na nějakou baštu do města. A taky že šli. Dal jsem jim seznam, co všechno by mi mohli koupit, i když pravdou je, že ne všechno jsem akutně potřeboval k obědu. Sadu chirurgických skalpelů jsem tak urgentně nepotřeboval, ale říkal jsem si, že když už tam jdou, že jim to nic neudělá to nedonést. Já se mezitím vracel zadní cestičkou a s dvoukolákem na hotel, abych tam naložil Adrianu a Prokopa a odvezl je za ostatníma na pláž. Když jsem tak učinil, už mi bylo vážně moc teplouško a tak jsem se vrátil na hotel a odvážně skočil do bazénu. Mno, bohužel zrovna čistili vodu a tak byl bazén prázdný, ale já nechtěl přijmout takovou „lacinou“ prohru a tak jsem si udělal tempa na tři délky bazénu, vylezl jsem, otřepal se od ne-vody a hrdě odkráčel na pokojík, kde jsem si ošetřil odřeniny a pohmožděniny.

Zrovna jsem chytal v rožku pokoje švába, kterého jsem si hodlal nad zapalovačem opéct a dát k obědu, když se otevřely dveře a v nich Robert. Že prý si s Dianou dali na baštu nějaké kuřátko a když jim chtěl vrchní odnést nedojedené zbytky, tedy tři celá kuřata, řekli panu vrchnímu, že tyto „zbytky“ vezmou psíkovi. Hihi, jak povedené. Jsou to vážně hlavičky, i když jsem chvilku měl obavy, že mám skutečně sehnat toho psíka, pro nějž by to bylo určené, ale pak jsem zjistil, že kuřátka jsou skutečně pro mě. Z toho jsem měl velkou radost. Jednak jsem mohl přestat štěkat a vrčet a druhak to pro mě znamenalo, že jsem švábovi mohl dát svobodu a sám se věnovat kuřátkům. Když jsem je všechny dokřoupal a decentně si otřel ústa Adrianiným tričkem, řekl jsem si, že se půjdu pokoukat, kde že jsou vlastně ostatní. Směle jsem vyrazil z pokoje, zakopl o ležící uklízečku a pomyslel si něco o zdejších úklidových schopnostech. Vždyť s takovou ta paní ta bude ležet ještě příští měsíc. Šel jsem dál, hbitě jsem seběhl schody, ladně skočil z posledních několika na plošinku dolů, tam jsem dopadl na cizí kufr s nálepkou „křehké“ a „neklopit“, ocenil jsem měkkost kufru, i když mi záhadou zůstávalo zvláštní zakřupání při dopadu, ale nohy mi fungovaly obě, ani nepotřebovaly opravit a tak jsem vesele dohopkal až k bazénu, kde zrovna pan údržbář sháněl dobrovolníka, který v kýblech nanosí chybějící vodu do bazénu. Asi jsem se mu zalíbil a tak si vybral mě. Od Roberta s Dianou jsem se dozvěděl, že ostatní ještě budou až do večera u moře a já tak měl spoustu času nosit do bazénu vodu. Netrvalo mi to ani tři hodiny a měl jsem odnosíno. Pan údržbář mě hlasitě pochválil před spící kočkou vzadu v kotelně. Nahlas jsem poděkoval a vrátil se i s kýblem k bazénu. Robert mi řekl, abych kýbl položil, neboť bych si mohl ublížit. Logicky jsem mu oponoval. Jsa šikovný mladý muž nebál jsem se kýblu a tak jsem Robertovi ukázal své umění šermu s kýblem, které jsem se naučil od starých úchylných šaolinských mnichů z hory ararat. Začal jsem divoce mávat kýblem kolem sebe až mě i Diana mě upozornila, že si nemám ublížit a položit kýbl. Špatně jsem rozuměl a tehdy se to stalo. Na chvilku, sotva vteřinku jsem ztratil pozornost a kýbl mi vyklouzl z ruky a jak byl akorát v amplitudě své hybné síly, ohromným obloukem letěl daleko za hotel směrem k pláži. Začal jsem si pískat a dělat jakoby nic. Z dálky se ozval tlumený výkřik a pak už nic. Řekl jsem si, že snad to všechno dobře dopadlo a tak jsem na kýbl přestal myslet a vlezl si do bazénu.

Netrvalo dlouho a kolem projela houkající sanitka směrem k pláži. To ve mně podnítilo zvědavost a moc mě začalo zajímat, co se to tam na pláži stalo. Ostatní se dohadovali, že zřejmě někdo nevydržel soustředěný nápor tepla, jiní vykřikovali cosi o vlnách a vražedném moři, kdosi pak zmínil výhru ve sportce a já nevěděl co si myslet. Rozhodl jsem se pro lest. Slyšel jsem, jak se sanitka vrací. Rychle jsem vběhl na silnici a lehl si do cesty. Chtěl jsem sanitku zastavit položením se do silnice a taky se mi to podařilo. Jen možná škoda, že jsem si lehl do zátočiny. Díky tomu se stalo, že řidič nějak nestačil zastavit včas a zastavil tak, až mi stál kolem na ruce. To by mi až tak nevadilo. Jsem muž z ocele a něco vydržím, ale problém nastal když vyběhl doktor s řidičem a pohřebákem a všichni tři mě začali tahat z pod auta. Zavzpomínal jsem na strýčka Mydláře a se slzou v oku se mi vybavilo jeho dojemné vyprávění o skřipci. Mezitím jsem ovšem přemýšlel kde se v sanitce vzal doktor, ale to jim došla trpělivost a řidič kousek couvnul. Konečně jsem mohl vstát a ihned jsem mířil k zadním dveřím podívat se na mrtvolku. Dovnitř sanitky byl příšerný pohled. Seděl tam muž a na hlavě naražený kýbl. Trošku mi přišel povědomý. Kýbl samozřejmě. Muž se nevychovaně schovával a ani na opakovanou žádost nechtěl kýbl sundat. To mě urazilo a nahlas jsem pak prohlásil, že mi nic není a ať pokračují v jízdě. Pohřebák neváhal ani minutku a hned mě vzal lopatou po hlavě se slovy, že opravdu nemá rád simulanty. A jelikož další rány na sebe nenechávaly čekat, rozhodl jsem se dát se na ústup a tak jsem utíkal. Pohřebák utíkal za mnou. Rozhodl jsem se pro fintu K – Klamavku. Utíkal jsem k hotelu, oběhl jsem hotel, mezitím dostal lopatou třikráte po hlavě, což mě překvapilo. Pohřebák byl mnohem lepší běžec, než jsem čekal; obtočil jsem hotel a utíkal zpět k silnici, rychle jsem přeběhl silnici a v ten okamžik vyšel můj plán. Zatímco já totiž hravě přeběhnul silnici, pohřebáka srazilo auto. A úplně náhodou jeho sanitka. A tak jej naložili a zmizeli v dálce. Já pozvednul oči a zjistil, že slunce povážlivě kleslo a tak je možná nejvyšší čas dát si kafe, večeři, zábavu a jít spát.

Vyrazili jsme do městečka na výbornou večeři a do oka nám padla jedna distinugovaně, distigovaně, distiningovaně, disti.cosi, no prostě deníčku jedna docela slušně vypadající hospůdka, kde si všichni pochvalovali, že tady ví přesně co se u stolování sluší a patří. Po zaplacení se většina rozhodla utratit poslední peníze, které jim zbyly. Nechápal jsem to. Moje bezedné konto nikdy nebylo tak prázdné, abych měl potřebu nějak zbytečně utrácet. Koupil jsem si tedy jen stánek s pizzou a pomalu jej tlačil k hotelu. Nějak mě to cestou přestalo bavit a tak jsem nechal stánek stánkem a šel na hotel pomalu, ale jistě. Došel jsem na hotel a uvědomil si, že bych se mohl skočit ještě vykoupat a tak jsem se sebral a šel do bazénu, kde jsem se sám rochnil asi hodinku. Užíval jsem si ručně nanošených kýblů s vodou a s chutí jsem si i dobrý kýbl té vody vypil. Byla dobrá. Vrátil jsem se na hotel, otřel jsem se do prostěradla a jelikož se ostatní dlouho nevraceli, šel jsem pomalu spát.

V okamžiku, kdy jsem vstupoval do říše snů se rozrazily dveře a v nich stál zbytek bandy v rozverné náladě. Asi byli hodně veselí, jelikož se mě vůbec nezalekli, naopak mě nalili dobrého moku a tak jsme vesele popíjeli. Byla jedna hodina ráno a všichni už tak nějak chtěli jít spát. Mně se ovšem už nechtělo a tak jsem byl rád, že ani Prokopovi a tak jsem jej nechal vesele popíjet jeho pivko a já sám jsem si popíjel svou specialitku „Vodrumku“, tedy Vodku s Rumem. Výborná a lahodná to mokovina, jejímž důsledkem jest kocovina. Probírali jsme s Prokopem politickou situace v anglické části Srí Lanky, lehce jsme zabrousili do možností kvantové fyziky, nakonec jsme glosovali politickou situaci v Ghaně a hnedle o půl třetí šli zcela střízliví spát. Přesněji tedy já hned po té, co jsem se na třetí pokus trefil a lehnul si na postýlku. Byl to bravurní výkon a tak jsem po něm ihned usnul.

Pozn. Autora: Všechny osoby i místa jsou smyšlená a jako taková tedy nemají reálný podklad a proto jakákoliv podobnost je záměr a úmysl, který není omylem, ale přesnou kopií toho, jak to má být a pokud se v nějaké situaci poznáte, pak vězte, že jste to právě vy v té nejhorší možné podobě, jak jsem vás mohl vylíčit!