Toníkova dovolená

Den 1, Středa

Dneska, můj deníčku, nastal vytoužený den ‚W‘. Netrpělivě jsem vyčkával příjezdu známých, od nichž známí neznámých známých měli odvést Roberta, Dianu a mě. Čekal jsem, čekal, ale nic se nedělo. Nakonec přijel Robert na tříkolce a na provázku táhnul kufr a na něm Dianu, skateboard a na něm zavazadla. Chvilku jsem nevěřícně a zíral a Robert mě začal strašit, že se budu muset udržet na skateboardu až na letiště. Až jsem se dostatečně vyděsil, dojel Robertův otec autem, zaparkoval žertovně na mé noze a po vystoupení obratně pustil klíčky do kanálu. Urputně jsme lovili a lovili, až se nám podařilo vylovit bezdomovce Lojzu, kterého už přes rok nikdo neviděl. Byl pravda trošku zestárlý a zanedbaný, ale jeho skelet ještě doposud docela pevně držel při sobě. Neměli jsme ovšem tolik času, abychom to zkoumali podrobněji a tak jsme jej pohodili bokem, vzali klíčky a šupli do auta. Nezbývalo moc času, ale jelikož je Robert výborný řidič, zdolali jsme vzdálenost na letiště, jež je od nás 30km za slibné 2 minuty a 42,3s. Cestou se nás pokusil zastavit blíže nespecifikovaný počet policejních hlídek, ale byli bez šance i v pokusu rozpoznat SPZ, kterou na autě má Robert vychytrale maskovanou připlácnutým krajícem chleba s máslem. Všiml jsem si, že jedna hlídka se pokusila naši rychlost změřit radarem, ale ten to nevydržel vybuchl a tak policisté prostě mávli peněženkou na úplatky a dál vraceli padesátikoruny pánovi, který jim podal pětitisícovku a řekl, že je uplácí částkou 2060,- korun a vrátit chce v padesátikorunách.

Dojeli jsme na letiště a zaparkovali na nějakém invalidovi, spěšně se omluvili a rychle chytili letadlo. Nějaký pán nás upozornil, že nemáme osahávat vystavené modely letadel a tak jsme ho zase pustili (letadlo), našli zbytek naší bandy, tedy Prokopa, který s Veronikou zrovna obíral nějakého strážníka o drobné z automatu na parkování, Adrianu se Simonou, které zrovna tloukli nějakou bandu skinheadů a rychle pospíchali k paní, jež nám měla dát letenky, s praktickým dotazem, jestli na nás něco zbylo. Bohužel zbylo a paní říkala, že je dobře, že jsme tam, že jinak to chtěla hodit do koše, ale že jí to bylo líto a tak nám to dá. A jelikož na nás zbylo, nám tak tedy nezbylo, než vzít letenky a začít se cpát mezi dav lidí, který stejně jako my, pokoušel se prodrat do letadla. Dral jsem se sice statečně, ale stejně se mi to podařilo jen k bývalému boxerovi, který mě jedním úderem vysvětlil, že předbíhat je špatné. Nu což, alespoň jsem se trošku prospal. Když jsem se probudil, už nikde nikdo nebyl a já tak šel k prázdnému okýnku, hrdě podal letenky a pravil „Jedno suché Martini s vodkou a džusem, protřepat a nemíchat“. Paní, která se stěží dala nazývat i stará po mně ošklivě loupla okem a zabrblala si pod hustý plnovous něco o tom, že dneska už lítá kdejaký blbec kam se mu zachce.

Následovala kontrola skrze osobní prohlídku. Začal jsem si lehat na pás, chtějíc projít rentgenovým tunelem a přitom jsem si stěžoval na bolest kolene, tak aby mi ten snímek potom dali pro pana doktora. Pán v uniformě, mimochodem mně krajně nesympatický mi decentně vytknul omyly v mém jednání a požádal o průchod detektorem kovů. Prošel jsem hrdě a samozřejmě rám okamžitě začal pípat a vydávat zvuk, v němž jsem jakoby slyšel „Chyťte jej syčáka!“ Neváhal jsem ani vteřinu a ladným saltem přeskočil pána v uniformě a rozběhl jsem se sprintem napříč odbavovací halou až jsem doběhnul k baru a objednal si panáka. Pak jsem přeskočil babičku s holí, která mně během skoku stihla říct, že paktovala za války s partyzány a dokonce mi vyjmenovala i dvacet jmen těch, se kterými si něco začala a jistě by vykládala dál, ale to už jsem se rozbíhal rychle k východu, kde se však začali srocovat policisté a další pánové v uniformách. Měl jsem je přesně tam, kde jsem je chtěl mít. Otočil jsem se, doběhl k baru a vypil obědnaného panáka, zaplatil a se smíchem se nechal chytit. Když jsem se všem dostatečně vysmál, dokázal, že jsem si s nimi jen pohrával, přijmul jsem dvacet ran holí, mohl jsem dokončit odbavování a začít čekat na letadlo. Byla tam velká nuda a prakticky nic se nedělo. Sice by asi někteří namítli, že pohled na padající letadlo a pobíhající hořící lidi nudný není, ovšem já si nemohl pomoci, prostě to byla nuda. Konečně nastal ten vytoužený okamžik a my mohli do letadla. Posedali jsme si jako děti podle pravidla „Kdo dřív příjde, ten dřív sedí“ a mohli jsme startovat. Kolem nás prošel silně podnapilý kapitán, který ve své bujaré náladě cestou do kokpitu si stihl s polovinou lidí potykat, s některými zaflirtovat a se třemi pak připít na zdraví a prima let. Po té, co jej letušky a steward nasměrovali správným směrem, nastalo velké ticho a všichni jako myšky čekali co se bude dít?

Let začal docela divoce a již po chvilce jsme našli ranvej a dokonce nabrali i správný směr, tj. dopředu. Na třetí pokus se nám podařilo se odlepit od země a vzlétnout do vzduchu a po chvilce snad i nabrat správný směr. Pravda lopengy a výkruty si pilot stejně jako hurónský smích do reproduktorů mohl odpustit, ale na druhou stranu tím byla většina cestujících docela pobavena, protože to zřejmě vzali jako pokyn pro start hry „najdi svůj zvracecí pytlík“ a pak si chvilku s tím sáčkem povídali. Letušky chtěly najít jídlo, ale předběhl jsem je a tak jen chvilku nevěřícně zíraly na prázdné podnosy a tak chodily pouze s úsměvem po letadle a vymlouvaly se na špatné podmínky a že se jídlo zkazilo a omlouvaly se na všechny strany. Jednu chvilku jsem přistihl jednu letušku, jak se omlouvá i prázdnému sedadlu a po chvilce i prasklé žárovce, až jsem se zalekl, že jsem jim tím žertíkem s jídlem způsobil snad nějaké potíže.

Po několika hodinách letu jsme našli letiště a na pátý pokus přistáli. Sice bez podvozku a bez křídel, ale nedbali jsme detailů a vyrazili ven z letadla. Venku nás již čekala policejní patrola a těžkooděnci připravení zvládnout náš nápor. Několik turistů preventivně zastřelili, což musím přiznat docela vzbudilo v našich řadách kýžený respekt. Zbytek nás pak odvedli do příletové haly, kde nás ztloukli obuškem, dali razítko do pasu a některým z nás i pod pás a my netrpělivě očekávali až nám předají zavazadla. Trošku nás zaskočilo, že místo klasického „nekonečného“ pásu tu mají vodní koryto, ale nutno přiznat, že zavazadla v něm plavala velice pěkně. Můj lodní kufr, který jsem vlastně vůbec neměl, dle očekávání nedorazil a tak jsem si vzal dva cizí a utíkal pryč. Utíkal jsem ven, však jen před vchod, protože jsem si všimnul, že právě tam čekají nejrůznější delegáti na své ovečky, jimž chtějí přistřihnout vlnu. Pozitivní sice bylo, že naše delegátka byla nejhezčí a nejstřízlivější, negativní pak byl fakt, že nerozuměla česky ani slovo a navíc byla němá. Trošku jsem se na sebe hněval, že jsem nedával víc pozor ve škole, když se brala znaková řeč. Delegátka procházela jména dle seznamu, až se dostala ke mně. Koukla na můj pas a spáchala sebevraždu. To všechny přítomné trošku zaskočilo, ale nenechali se zviklat a začali obtěžovat ostatní delegáty. Naštěstí jim to vyšlo a netrvalo dlouho a již za krátkou dobu jsme se v klimatizovaném autobusu řítili směr náš hotýlek. Řidič byl príma. Měl jedno oko, zaseklý klakson, který nepřestával troubit a zapnutou klimatizaci. Co už tak prima nebylo byl fakt, že řidič byl odněkud z Norska, jelikož klimatizace v autobusu udržovala teplotu příjemných -5°C, což pro cestující v krátkém tričku a bermudách nebylo moc košer. Některým z nás, coby původem ze Švédska to bylo prakticky jedno, ale našli se i tací, kterým to moc po vůli nebylo. Řekl bych, že vlastně všichni, ale nepočítal jsem to a tak nevím přesně.

Když jsme o několik desítek hodin později dojeli z letiště na hotel, bylo už jedno, kdo brblal a kdo ne. Všichni s výjimkou mě a řidiče byli zmrzlí. Řidič mě uplatil, abych mu pomohl vynosit zmrzlé lidi ven. Namítnul jsem, že stačilo teplotu udržovat nad nulou, ale klepl mě heverem, abych mlčel a dělal co je třeba. Když po další hodině všichni rozmrzli, mohli jsme začít obdivovat hotel. Bylo to trošku složitější po tmě, jelikož nesvítil, anžto poslední žárovka zhasla naším příjezdem a po tmě hotel vypadal roztodivně, zejména nás zaskočila nepravidelná střecha a na ní posedávající krkavci i zábradlí jakoby skládáné z lidských kostí. Recepční, jenž měl nezvykle bílou barvu pokožky, dlouhé špičáky a krvavý pohled se sice nemohl nazývat manekýnem, ovšem to nic neubíralo na jeho vážnosti, spíše naopak.

Jelikož noc byla ještě mladá, rozhodli jsme pro prohlídku městečka, do nějž jsme dorazili. Došli jsme na první křižovatku a zjistili, že nikde nikdo není. Chvilku jsme šli a hledali a hledali, ale jelikož bylo v pustých ulicích doslova mrtvo, otočili jsme se, nechali se okrást a zamířili zpět na hotel. Usínalo se nám krásně a jistě by se usínalo lépe nebýt v blízkosti techno párty. Ten večer jistě všichni přemýšleli, co bude dál. A já jdu taky přemýšlet. Dobrou noc deníčku.

Pozn. Autora: Všechny osoby i místa jsou smyšlená a jako taková tedy nemají reálný podklad a proto jakákoliv podobnost je záměr a úmysl, který není omylem, ale přesnou kopií toho, jak to má být a pokud se v nějaké situaci poznáte, pak vězte, že jste to právě vy v té nejhorší možné podobě, jak jsem vás mohl vylíčit!