Svatba

Škubnul sebou a probudil se. Tma. Všude naprostá tma, kterou nebyl s to prohlédnout. Nic neviděl, nic neslyšel a nemohl se pohnout. Snažil se, ale nešlo to. Něco mu bránilo. Jeho mozek nepracoval jak by měl a on nebyl schopen si uvědomit kde je, co se stalo a proč nic nevidí. Netušil proč se nemůže hýbat a proč nic neslyší. Začal propadat vnitřní panice a jeho tep se začal prudce zvyšovat a tlak mu stoupal snad až za hranice stupnic. Konečně něco ucítil. Byla to prudká bolest z oblasti plic a netrvalo dlouho a další prudká bolest mu projela rukou. Byl rád. Ačkoliv to byly bolesti velmi intenzivní, uvědomoval si, že se začíná dostávat do stavu plného vědomí a začal slyšet nějaký sykot. Neměl chuť přemýšlet nad původem toho sykotu. Uvědomil si bolest a jeho mozek vnímal zvuk. S povděkem si uvědomil, že žije.

Pavla byla báječná osoba a ta nejlepší v Petrových očích. Vždy dokázala řešit věci s nadhledem a úžasnou bravurou, že se dost často stávalo, že se Petr vnitřně až styděl, neb si připadal mnohem méně schopný, než Pavla, ač mu ona sama tvrdívala dost opak. Styděl se před ní že není tak suverénní v každodenních situacích, do kterých se lidé stále dostávají. Petr s Pavlou už nějaký čas trávili společné chvíle i jednu domácnost a jejich společné každodenní problémy nyní gradovaly, neb se blížil jejich čas, kdy si chtěli před svědky a zástupci státu říci své „ANO“ a zoficiálnit své soužití do svazku manželského. Byli nadšení, mladí, krásní a zamilovaní a jejich vztah budil až obdiv, kterak si vzájemně dovedli projevovat respekt a důvěru. Jejich přátelům dělali oba velkou radost, protože jejich přítomnost navozovala pohodu, klid a pocit bezpečí. Nebyl nikdo kdo by jim záviděl, ale byla spousta těch, kteří jim jejich štěstí upřímně přáli.

Adam s povděkem sledoval, jak paní Šlerková nasedá do auta a odjíždí pryč. To byla přesně jeho chvíle. Neváhal ni minutu a rozeběhnul se k jejich domu. Přitiskl se ke zdi a chvilku bedlivě naslouchal okolí. Neslyšel nic, co by mu mělo působit vrásky, či starosti a tak rychle přešel ke dveřím a zkušených grifem odemkl a otevřel. Vklouzl dovnitř jako myška a v tu chvíli byl poznat skutečný mistr v akci, jenž za sebou tiše zavřel a opět se zaposlouchal. Neslyšel nic. Dle jeho pozorování věděl, že má nejméně dvě hodiny času, než někdo přijde a věděl, že má dokonce tři únikové cesty. To bylo víc než potřeboval. Teď již s naprostým klidem a profesionální chladností začal procházet dům a vnímat každý jeho detail. Potřeboval se jako vždy a jako v tolika případech dříve, naučit chování své budoucí oběti. Potřeboval zjistit rodinné vazby, zvyky a obyčeje, aby vzbudil co nejméně pozornosti svým dalším činem a především, aby mohl nepozorovaně zmizet až bude po všem a aby jej nikdo nikdy nehledal. V komodě obývacího pokoje našel rodinné album. S klidem se usadil do sedačky a začal stránku po stránce prohlížet svou poslední oběť.

Petr s Pavlou seděli a přemítali, co by tak ještě mohli potřebovat k naprosté dokonalosti svatby, která se tak rychle blížila. Procházeli si vše znovu a znovu a zdálo se, že vše je přesně jako má být. Oba zamyšlení sebou rázem škubli, neboť se náhle se ozvalo prudké bušení na dveře a naléhavý hlas vyzývající k otevření. Petr pomalu vstal a kráčel ke dveřím. Koukl na hodinky. Bylo půl jedenácté večer. Návštěvu nečekali a za chvilku se chystali spát, aby se na další den alespoň trošku vyspali. Bušení se opakovalo. Hlas za dveřmi byl nekompromisní: „Pane Reichre! Okamžitě otevřete, víme že jste doma!“ Petr nejistě vzal za kliku a otevřel dveře.

Veronika s Honzou se akorát loučili s Honzovou matkou, která je oba pozvala na večeři. Byla to zvědavá paní a zkrátka chtěla poznat dívku, která ulovila srdce jejího syna. Veronika však byla nezákeřná a usměvavá dívčina, která na Honzovu matku udělala ten nejlepší dojem a protože doba už pokročila, měli již oba v úmyslu jet do svého domova a nastal tedy čas loučení. Honza se usmíval, jeho matka se usmívala a tu Veroniku napadlo, že by mohli narychlo juknout na své přátelé, kteří tu kousek odtud bydleli. Veronika s Honzou měli odjíždět na dovolenou a věděli že bohužel jejich dovolená, kterou Honza sehnal zrovna koliduje s termínem loučení se svobodou obou z přátel a vrátit se měli až na jejich svatbu. Veronika se tedy mile rozloučila „Nashledanou paní Šlerková, my ještě mrknem na vaše skoro sousedy a pak hurá domů“. „Čau mami!“, pronesl Honza a sedli do auta. Popojeli kousek, sotva půl kilometru a znovu zastavovali. „Uděláme si z nich trošku srandu, jo?“, navrhla spiklenecky Veronika a Honza se s radostí své nově nabyté úlohy ujal. Zabušil prudce na dveře a zakřičel „Okamžitě otevřete!“. Chvilku se nic nedělo a tak zabušil znova, víc a zakřičel znovu: „Pane Reichre! Okamžitě otevřete, víme že jste doma!“. V tom se otevřely dveře a v nich stál Petr a s vykulenýma očima se ptal „Ježíš lidi, jste normální? Víte kolik stojí pemprsky? A já abych si je šel zase měnit!“, načež doběhla Pavla a nakoukla Petrovi přes rameno: „Jééé, ahoj Vero! Ahoj Honzo! Pojďte dál!“. Veronika začala odmítat, že ne, že jedou jen kolem a protože viděli světlo, chtěli jen nakouknout, pozdravit a že jedou domů, protože už je půl jedenácté a taky se na zítřek potřebují trošku prospat. Obě dvojice si tedy jen vzájemně popřály dobré noci a Adam pozoroval, kterak se zavřely jedny dveře rodinného domku a auto stojící u něj se tiše, ale jistě dalo do pohybu.

Stále přemítal, proč nic nevidí, ale uvědomoval si, že jej pálí oči. Asi je měl zalité krví, protože i odtud cítil bolest. Začal se mu v hlavě odehrávat sled posledních událostí a začal přemítat co se stalo. Z přemítání jej vyrušil pach benzínu. Zase sebou škubnul a tu uslyšel hlasy: „Haló, hááálóóó! Je tam někdo?? Slyšíte mě? Odpovězte mi prosím, ať vím, že jste naživu!“. Petr chtěl, ale jeho hrdlo nevydalo ani hlásku. Snažil se sebevíc, ale jeho plíce a hrdlo nezvládly umění řeči. Petr začal opět propadat panice a nevěděl kudy z toho trápení ven. V jeho hlavě se mu promítl dávný příběh, kdy se cítil podobně. Bylo to když byl malý. Tehdy mu bylo osm let a někdo mu zastřelil sestru. Nikdy z hlavy nevypudil tu bolest a nikdy nezapomněl ten pocit, který tehdy pocítil, když mu do klínu svalila se prostřelená hlava jeho sestry. Tehdy cítil bolest a prázdnotu. Stejně jako teď. Byl tu však rozdíl. On žil. Dávala mu to najevo bolest, kterou cítil, dával mu to najevo jeho matně fungující sluch a čich a zdálo se mu, že snad i zrak začal jevit známky života. Petr chtěl bojovat a chtěl přijít na to, co se mu stalo a chtěl žít dál.

Nastal den „D“. Dnes měl být ten den, na jehož konci už nebude Petr a Pavla mít každý svoje příjmení, ale budou mít jedno. Jedno společné, stejně jako už toliko společného. To chtějí moc. Teď jen to příjmení touží si sjednotit a vychutnat si všechnu tu slávu kolem plnými doušky. Petr a Pavla Reichrovi. Hezky jim to znělo. Pavla zářila a byla v krásných sněhově bílých šatech jako skutečná princezna. Byla plná štěstí a radosti a neváhala ono štěstí rozdávat do okolí. Na každého se usmívala a na její tváři se zrcadlilo tolik radosti, že nejeden Petrův kamarád vyjádřil svůj obdiv nad Pavlou, jejím šarmem a krásou. Petr se usmíval též. Měl ohromnou radost, když viděl na Pavlině tváři tolik štěstí a měl z toho moc hezký pocit u srdce, když viděl tu radost ve svém nejbližším okolí. A když se rozhlédl a viděl úsměvy a tváře plné přejících výrazů, tváře plné radosti a pohody, bylo mu vážně hezky.

Auto zastavilo a vystoupil vysoký muž a ihned utíkal k jinému, který byl skloněn u okýnka převráceného auta, jež bylo nabouráno v betonovém tarasu. „Co se tady stalo?“, zeptal se vysoký muž. Klečící muž si dobře uvědomoval, že není moc času na vysvětlování a tak to vzal velice rychle: „To auto jelo rychle, ale hodně rychle a v tom najednou mu tam vyjela nějaká dodávka a tady ten expert to nezvládl, strhl volant, otočil to na střechu a práskl tady do toho tarasu. Pomozte mi je oba prosím rychle vysvobodit odtud, hasiče i záchranku už jsem zavolal, tak snad tu budou co nevidět. Vysoký muž rychle zkusil otevřít dveře. Nešlo to. Byly zaklíněné. Zkusil i další dveře, ale se stejným výsledkem. Naštěstí už v dálce zněla houkačka.

Petr si konečně uvědomil že je vzhůru nohama. Uvědomil si, jak se mu všechna krev hrne do hlavy a snad to mu pomáhalo zůstat při vědomí. Uslyšel houkačku. Slyšel ten zvuk jak se blíží, jak sílí, jak utichá a jak jej nahrazují zvuky rychlých kroků v pevné obuvi. Pak uslyšel nastartování nějakého motoru a vzápětí uslyšel jak nějaký kovový předmět narazil do jejich auta a netrvalo dlouho a ozvalo se zaskřípání a zvuk páčeného kovu. Náhle ucítil cizí ruce, jak jej berou, odepínají mu pás, vytahují jej z auta a pokládají do lehu. Ucítil jak nějaké ruce mu jezdí po těle a zkoumají jeho poranění. Otáčejí na bok a v ten okamžik on konečně začíná vidět. Kdyby však tušil co uvidět musí, raději by nadále neviděl.

Adam přešel z fáze pozorování do fáze příprav. Začal plánovat útok a začal připravovat celou konečnou akci. Naložil si pár věcí do beden a odnosil je k autu. Měl půjčenou bílou dodávku, aby byl co nejméně nápadný. Naložil bedny a vyrazil. Jel po rychlostní komunikaci, ale nespěchal. Věděl, že není kam spěchat a nepotřeboval na sebe zbytečně upozorňovat policejní složky. Pustil si rádio a vesele si pískal písničku, kterou zrovna hráli. Nepískal si jí vesele proto, že by se mu líbila, ale spíše proto, že měl radost, že zrovna tuhle zná. On se moc muzice nevěnoval. Neměl na ni čas a prostor. Spíše než hudbu častěji naslouchal zvukům okolí. Adam jel po bezpečné komunikaci a nepředpokládal žádné komplikace.

Petr dostal báječný nápad. Když už jsou svoji, pojedou jako první do hospůdky na oběd a pojedou spolu a Petr bude řídit. Nápad to byl jistě výborný a tak nasedli do auta a rozjeli se. Oba s radostí na tváři a štěstím v srdci, řítili se po dvouproudové silnici vpřed docela vysokou rychlostí a nedbali dopravního značení, které jim říkalo něco o maximální povolené rychlosti. Byli šťastní, byli svoji, byli manželé a dnes měli svůj první oficiálně společný den. Jejich radost a štěstí neznalo v tu chvíli mezí.

Adama vyděsilo, jak náhle z lesa vyhopkal nějaký malý zajíc. A ještě víc, když si v zrcátku všiml rychle se blížícího auta, zběsile blikajícího a troubícího. Zrak mu sjel zpět na krajnici a všiml si zajíce, který se rozhodl zřejmě ukončit život a skočil do silnice. Adam strhl volant doleva, aby se zajíci vyhnul.

Petr jel a líbilo se mu, jak pěkně cesta ubíhá. Všechny auta způsobně jely při kraji a on na ně blikal a troubil a užíval si tuhle jízdu a byl smířen i s tím, že když jej zastaví policie, bude mít co vysvětlovat. Nedostalo se však na to. Náhle mu do cesty vjela bílá dodávka a Petr neměl jinou možnost, než strhnout volant, což způsobila, že najel na středová svodidla a díky nimž se převrátil na střechu a směr jeho jízdy byl naprosto nekontrolovatelný přímo na náraz do betonového tarasu.

Adam rychle strhl volant zpět a měl co dělat, aby udržel vozidlo na silnici. Všiml si v zrcátku, že ten spěchající blbeček už tolik štěstí neměl. Adam byl chladný profesionál a nezazmatkoval. Věděl naprosto přesně co musí dělat a navíc jeho plán byl v pohybu. V ten okamžik se nedalo uhnout, nedalo se couvnout a nebyla tu možnost zastavit a zjistit, jak ten člověk v tom autě, co se převrátilo na střechu a zapasovalo to do tarasu, dopadl. Možná bohužel, ale nemohl riskovat.

Petr ležel na boku a díval se na své auto převrácené na střeše. Díval se a fascinovalo ho to. Ne ani tak rozbité auto. Fascinovalo jej, že jeho manželka, s níž byl sezdán necelou hodinu je bez pohybu zavěšena v popruzích auta. Petrovi se zdálo, že čas se zastavoval. Náhle viděl každý její detail. Viděl do její tváře a viděl její pohled. Mrtvolný a smířený. Nebyla překvapená, nebyla vyděšená. Byla jen zklamána proto, co přišlo a jak to přišlo. Její bílé šaty byly více rudé než bílé. Krev z nich crčela Petr se v tu chvíli neptal proč se to stalo. Neptal se proč on, proč on žije a ona nemůže. Neptal se co komu udělal, neptal se jestli za to může Bůh či osud. Byl smířen a nešťastný. Věděl, že tenhle obrázek uvidí do konce života. Věděl, že navždy si bude svou milovanou a vždy usměvavou Pavlu pamatovat jak visí připoutána v autě, jak visí bez života a pomalu z ní stéká krev. Viděl v tu chvíli svoje štěstí, jak umírá a jak jej opouští. Věděl že tímto okamžikem skončilo vše veselé a radostné pro co žil. Teď umřelo jeho štěstí a po zbytek života už může jen pozorovat štěstí druhých.

Adam dojel na místo zaparkoval u zadního traktu a šel rychle na svou předem připravenou pozici. Vytáhl z obalu svůj věrný ruský Vintorez a pomalu a jistě zalehl na svou palebnou pozici a s naprostým klidem profesionála očekával, až paní Šlerková bude přesně tam, kde ji potřebuje mít. Tentokrát však jeho plán zaznamenal nějakou trhlinku. Nebyl schopen si ji uvědomit, protože se mu to za posledních 25 let jeho „kariéry“ nestalo, ale faktem bylo, že paní Šlerková nepřijížděla. Něco se pokazilo a on nevěděl co se stalo, proč paní Šlerková není na svém místě.

Petr ležel, pozoroval a poslouchal. Slyšel jak hasiči vyprošťují Pavlu, slyšel jak jeden povídá „Bohužel“ a kroutí hlavou, držíce dva prsty na krční tepně Pavly. Slyšel to a měl chuť zemřít. Nevěděl ale jak, neboť ležel, nemohl se hýbat, jen cítil bolest, viděl a slyšel věci, které nikdy vidět nechtěl. Naposledy zahlédl tvář Pavly, která o chvíli později byla přikryta dekou. V tu chvíli na místo přijíždí kolona svatebních vozidel a z jednoho vybíhá paní Šlerková a utíká k místu nehody se slzami v očích a křičí, ať ji vrátí její holčičku, ať jí vrátí nazpět co jí vzali a propadá hysterickému pláči. I Honza s Veronikou dobíhají na místo hrůzného činu a to už je policisté chtějí vyprovodit. Honza s paní Šlerkovou se snaží dostat se k havárii co nejblíže. Policisté se je snaží odvést. Honza se slzami v očích vysvětluje, že je paní Šlerková matka Pavly a snaží se zjistit co se stalo. Policisté odmítají cokoliv komentovat cizím lidem. Teprve až Honza prokazuje, že je bratrem, dozvídá se o smrti své sestry. Na zemi vidí ležícího Petra a tak se pídí po jeho zdravotním stavu. Lékaři jej ujišťují, že Petrovi nic není a že brzy bude doma. Honza zdrcen odchází a odvádí sebou hystericky vzlykající paní Šlerkovou, svou matku, která dnes zůstala na živu, ač to měla být právě ona, kdož měl odejít na onen svět...