Jak jsem psal povídku

Bylo krásné parné letní odpoledne. Venku zuřila vánice a já skrze zamrzlé okno pozoroval, kterak se hasiči pokouší zachránit zapadlý sněžný pluh. Přišlo mi to jako ideální počasí pro napsání nějaké veselé povídky. I usedl jsem ke svému bohatě zdobenému ebenovému nočnímu stolku a lehce upil z křišťálové číše levného a lehce sehnatelného krabicového vína Château Haut-Brion ročník 53. Vytáhl jsem zlacené kuličkové pero značky Parker a zabil s ním okolo lezoucího švába. Po té jsem vzal svou oblíbenou HB tužku značky KOOH-I-NOOR a na zažloutlém křídovém papíře se začly skvět první slova mé rozšafné povídky. Zatím jsem nevěděl o čem to bude, ale mermomocí jsem chtěl napsat něco romanticky dramatického a tak se na papíře počaly objevovat tato slova:

„Bar ‚U Jacka‘ byla vyhlášená prvotřídní restaurace, která byla v tom smradlavém městě jediné místo, kde člověk neuklouznul na zvratkách už při vchodu. Krásné začouzené prostředí naznačovalo příjemný večer pro každého návštěvníka, který v případě nekonání se alegrické reakce na kouř zpěvačky Mary, mohl zaslechnout, její krásný a čistý, whiskou prochlastaný hlas pějící staré ódy o lásce, vraždách, rozchodech a návratech, zkrátka o pohromách lidstva a jejích dopadech na obyčejného člověka.
Frank seděl sám v Rohu místnosti a přes rameno se otáčel do sálu. Napadlo jej, že možná, kdyby neseděl čelem proti zdi, měl by rozhled lepší, ale chtěl působit jako vždy nepřekvapitelný elegán a tak využíval tuto pozici. V tom jej překvapil vrchní, kterému se občas i třikrát za noc povedlo obejít všechny hosty, s otázkou ‚Bude si pán přát?‘ Franka ihned napadlo, že jistě si přát bude, neb jinak by tu zřejmě neseděl a tak s úsměvem na tváři procedil skrze své dva zuby ‚Whisky‘, načež slouha kvapně odešel, aby stejně objednávku po pěti metrech chůze zapomněl.
Frank tu měl dnes schůzku s Jane a protože se již přiblížila druhá hodina po domluveném čase jejich schůzky, trošku zkontroloval svůj zevnějšek, neb nechtěl působit na místě tak čistém a romantickém jako nějaký buran, protože dle jeho skromných výpočtů byl tohle čas, kdy by měla Jane dorazit.
Frank vytáhl ušmudlaný balíček Camelek a vytáhl jednu z cigaret a ležérně si ji vložil úst a nasadil zkoumavý pohled do okolí. Po chvilce mu došlo, že to byl pohled trošku zbytečný, jelikož stále seděl čelem proti zdi. Rozhodl se to neřešit, vytáhnul tedy zapalovač a podpálil si retko.“

„Zatraceně!“, zaklel jsem nahlas a práskl rukou do stolu, až mi zapálený doutník upadl na můj platinou prokládaný peršan. „Přece nebudu propagovat kouření“, řekl jsem si razantně a nahlas a koukal na tu začouzenou putyku, která na mě zlověstně mrkala z řádků mého textu. Zmačkal jsem tedy papír a krásný obloučkem hodil do koše. Zvedl jsem se a šel sebrat papír, který ke koši ani nedoletěl, neb se po cestě rozbalil, nabral faleš, vzduch a mouchu masařku a nedoletěl. Papír jsem hodil koše a jako správný spisovatel jsem opět ucucnul ze svého hrníčku s inteligentním nápiskem „Moje IQ je rovno roku ukončení války“ a jal se začít jinak:

„Bar ‚U Jacka‘ byla vyhlášená prvotřídní restaurace, která byla v tom smradlavém městě jediné místo, kde člověk neuklouznul na zvratkách už při vchodu. Krásné prostředí, které ale vůbec nebylo cítit dehtem ni dalšími exhalovanými uhlohydráty, naznačovalo příjemný večer pro každého návštěvníka, který v horším případě mohl poslouchat zpěvačku Mary a její krásný a čistý, whiskou prochlastaný hlas pějící staré ódy o lásce, vraždách, rozchodech a návratech, zkrátka o pohromách lidstva a jejích dopadech na obyčejného člověka.“

Chvilku jsem dumavě četl napsaný text a nepřišel mi příliš odlišný od toho starého a protože se nerad opakuji, rozhodl jsem se pro radikální změnu. Už jen proto, že nemám rád prostředí šedesátých let zasazených do Ameriky. A tak jsem opět vzal papír, tentokrát jsem jej pro jistotu hodil na zem hned, aniž bych se pokoušel „dát koš“ a po chvilce zadumaného pohledu skrze okno na ono letní počasí, začal jsem psát:

„Voloďa se prodíral závějí. Klel. Nadával a hlavně se nechtěl smířit s realitou. Proklínal sníh a se slzami v očích si přál, aby to nebyla ona, jíž zavalila lavina, ale aby to byl on. Utřel slzu a věděl, že nesmí přestat bojovat. Věděl, že by si nepřála, aby to vzdal teď, když se dostali tak daleko. Ale Voloďova ztráta byla strašná. Stále mu to dralo srdce a nebyl schopen si představit, že je pryč. Že jeho milovaná jej opustila. Chtěl si uchovat ten poslední pohled, který měl navždy. Trápilo jej, že už nikdy ji nebude moci svírat ve svých svalnatých pažích, už nikdy nebude moci vychutnat si její chuť. Nejraději by se probodl hřebem, ale v tom zatraceném sněhu nebylo nic, co by utěšilo jeho trápení, jeho smutek. Voloďa se zastavil a se slzami v očích vzhlednul k nebesům a z plných plic křičel. Prostě řval jako lev a snažil se ze sebe vyřval všechen smutek, vyhnat všechen bol. Zchvácen únavou a řevem klesl v kolenou do sněhu a tiše lkal. Bylo ticho. Všude kolem velké a nesnesitelné ticho, které tiše neslo náboj smutku a stestku. Voloďa chvilku přemítal, uvědomoval si, že takhle nemůže dál. Že se musí co nejrychleji zbavit smutku a stesku, oprostit se od všech závazků a zapomenou na ni. Koneckonců to přece nebyla poslední láhev vodky, kterou měl. Přece mu ještě jedna v kapse zbývala. Mávl tedy rukou a ruským hlubokým hltem se napil. Hned mu bylo lépe. Sice v koutku duše ta vzpomínka ještě byla, ale co. Neměl tam tu láhev pokládat vychladit. Kdyby to neudělal, lavina by ji nezavalila a on by ji pořád měl...“

Náhle jsem se zděsil. Kam se poděla romantika? Kde je drama? Je tohle vše, čeho jsem schopen? Zastyděl jsem se. Pofoukl jsem ze svého Kubánského doutníku, upil svého vínka a ještě chvilku se styděl. Stoupl jsem si, abych se prošel se po pokoji a nechal své zkřehlé kosti pocítit alespoň trošku chutě pohybu, jenž jsem jim již drahně let odpíral. Došel jsem k oknu a sledoval zápolení hasičů s vytahováním sněžného pluhu. Uchechtl jsem se když jsem koukal, kterak se pokoušeli vodou stříkat na sněžný pluh v domněnce, že pak snad půjde snáz vytáhnout. Nu neubránil jsem se pocitu, že tudy cesta nepovede, ale nechtěl jsem svými dedukcemi provokovat jejich počínání a tak jsem se raději mrštně otočil, abych se praštil o okenní parapet. Následně jsem se zamotal do svého peršanu a praštil sebou o podlahu. V tu chvíli mi titanová podlaha se zlatým vzorem přišla jako nešťastné řešení a chvilku jsem si říkal, oč by bylo krásnější mít obyčejnou podlahu, jež by nebyla tak tvrdá. Nu nejsem malé dítě a tak jsem fňukal sotva deset minut a pak se sesbíral a opět usednul ke stolečku svému, abych nových nápadů na papír zanesl:

„Sedět na stráni. Jen tak tiše sedět a pozorovat přírodu. Je krásná a krutá zároveň. Stejně tak jako lidská povaha. Toužíme po klidném životě a přitom se zmítáme mezi bolestí, smutkem, radostí a euforií a dobře víme, že v okamžiku, kdy máme onen kýžený klid, přijde po chvíli nuda a šeď. Jsme jako ta příroda. A proto je krásný na chvilku se posadit na tu blbou stráň a koukat na celou tu scenérii před námi. Můžeme pozorovat, kterak vítr tiše přede ve větvích stromů, můžeme pozorovat, jak slunce za těžkými mraky vytváří nejrůznější obrazce jen pomoci hry světel a stínu a do toho všeho déšť, mlha a sychravo. Je to krásná symfonie, kdy vidíme na obloze káně, kterak tiše krouží nad polem a my z toho máme dobrý pocit, protože víme a cítíme, že to kolem nás žije. A nejen kolem nás. Víme a uvědomujeme si, že jsme součástí toho všeho. Možná jsme právě jen pozorovatelé, ale cítíme se víc než jimi. Uvědomujeme si, že už jsme se někdy ocitli v roli onoho káněte, které zrovna útočí na bezbrannou myš snažící se co nejrychleji dostat do úkrytu. Stejně tak cítíme strach, který ovládá utíkající myš a v duši máme zmatek, neboť víme, že káně musí dostihnout myš, aby uživilo svou rodinu a stejně tak myšce přejeme co nejrychlejší a nejbezpečnější úkryt před tím dravcem, který si nikdy nedá pokoje. Uvědomujeme si každou součást všeho co kolem sebe pozorujeme. Zpomalujeme srdeční tep a snažíme se pochopit každou součást všeho kolem, neboť při každodenním vytížení na takové věci nemáme ani pomyšlení. Náhle vidíme věci, které jindy nevidíme. Vidíme dokonale matematickou přesnost v pohybech stébla trávy, které se houpe v poryvech větru, přestože jako celek vidíme neuspořádaný pohyb vytvářející kouzelně se měnící obrazce. Cítíme chlad působící na naše tělo a s pocitem faktu, že není nic snazšího, než se přiobléct, či odejít do tepla, zůstáváme na chladné stráni a dál necháváme přírodu proudit naší myslí. Uvědomujeme si totiž, že ač jsme strašně malinkatí, ač nemáme jako jednotlivci jakoukoliv moc, stejně jsme součástí toho všeho a víme, že jako celek dokážeme strašně moc. Pozorujeme pomalu se pohybující mraky a ačkoliv bychom si tuze přáli, aby zmizely a nechaly sluneční paprsky dopadnout na unavenou zem, je nám dobře, že jsme zrovna chránění před faktem slunného všedního dne.
Jsou stovky způsobů, kterak můžeme vidět svět kolem sebe, ale jen dva základní. Laskavý, či přísný. Laskavým pohledem můžeme i nejhrůznější fakta všedního dne vidět jako přínos a cosi obohacujícího naši mysl, přísným pohledem pak můžeme i nevinná gesta shledávat jako dupání po všem, co je nám milé.
Stalo se dávno, co vám chci nyní vyprávět. Je to příběh, který jsem po dvacet let svého života probíral z nejrůznějších stran a vlastně ani dodnes stále nevím, bylo-li to co se stalo správné, či nikoliv. Morální kodex by možná hovořil jasným stanoviskem, ale jak chcete použít morální kodex na káně, které se urputně snaží nakrmit svou rodinu, jak chcete používat nějaké zásady pro to, co se děje v přírodě.
Když jsem ji našel, měla slzy v očích a ruce od krve. Netušil jsem oč se jednalo a směle jsem přistoupil blíž. Uviděl jsem nůž v jejích prstech a všiml jsem si zkrvaveného těla ležícího za ní...“

Ale krucinál ne! Zaklel jsem zlostně až můj ochočený Ara běžně posedávající před zlatým gobelínem bitvy u Kresčaku se schoval za originál sochy Michelangelova Davida kdež jeho přítomnost tam prozrazovala pouze křídla na místě Davidových rukou. Uvědomil jsem si opět přízemnost toho celého. Co to má být? Vytvářet tajuplný příběh? Kdo je na to zvědavý? Lidé chtějí příběhy, které jsou odvážné, přísné, příběhy akční či humorné, s nádechem smysluplného děje, který se opírá o skutečnost v pravdě už kdysi napsanou nejméně pěti lidmi. K čemu originální příběhy, jejichž hloubku běžný čtenář nepochopí a akademik nedocení? Upil jsem zadumaně svého vínka a začal lkát jako malé dítě. Proč jsem nebyl schopen vytvořit příběh oduševnělý krve oproštěný jen s nádechem dramatu, či romantiky, přesto bez násilí a pornografie? Nu nelkal jsem dlouze, neb mě vyrušilo štěkání mého srnčího ratlíka, který pobíhal před domem, hlídajíc náš rodný zámek před nezvanými hosty. Vykouknul jsem oknem ven, abych se opět praštil o parapet a hned jak zmizela barevná kolečka a žluté hvězdičky, uviděl jsem přicházet na návštěvu svého dobrého přítele, jehož jméno si teď nemůžu vybavit, ale budu-li se chovat přátelsky, jistě se mi rád připomene. Usmál jsem se, zmačkal poslední napsaný papír a hodil jej na zem, neb jsem si stále netroufal pokoušet se „dát koš“.

Živý, šedesáti členný orchestr, jehož používám místo zvonku, počal hrát Schubertovu nedokončenou, aby ji nemusel dokončovat a přišel sluha s pokorným výrazem ve tváři, že na naše panství zavítala chudá návštěva. Inu hodil jsem nedokouřený doutník do akvária a šel návštěvu přivítat, neb jsem přesvědčen, že na ten pravý okamžik, kdy budu schopen napsat povídku, co má hlavu a patu si budu muset, stejně jako moje vlastní vydavatelství, ještě nějaký ten čas počkat. Prozatím se mohu věnovati svým dalším zájmům, jichž počet téměř do desítky leze.