Člověk na odstřel

Seděl doma a relaxoval. Houpal se na židli, hlavu zakloněnou a pokoušel se zapomenout na vše co jej pronásledovalo, snažil se zapudit všechny noční můry a všechny výčitky svědomí. Snažil se od všeho oprostit. Ozval se známý zvuk a na displeji jeho notebooku se skvěl nápis „Máte jednu nepřečtenou zprávu“, který rychle mizel. Klikl na něj. Ano. Bylo to přesně to co potřeboval. Známá a důvěryhodná adresa, na níž byl jeden z jeho dalších úkolů. V ten okamžik vypustil vše ze své hlavy, došel si pro sklenici mléka, sedl si k notebooku do tureckého sedu a všechny svoje myšlenky soustředil na nový úkol, který dostal. A tentokrát to nebyla žádná tuctovka. Jeho příští cíl měl poměrně známé jméno a byl docela kapacita. Sice zde byl k pozastavení trošku fakt, že tento člověk byl v povědomí jako dobrák, ale placený profesionální zabiják, kterým Adam byl, si nemohl život komplikovat myšlenkami o tom, jestli to co dělá je správné. Byly to právě tyto myšlenky, které mu ničily život, byly to právě takovéto výčitky svědomí, kterého tížily a dost často mu nedávaly spát. Bohužel však nebylo možno si s nikým promluvit.

Adam byl sám. Vždy pracoval sám, bydlel v tuctovém bytě mezi stovkami dalších. Nebyl nápadný a nebyl výrazný. Byl však diskrétní, profesionální a chladný. Vždy byl ve střehu a věděl, že ve své pozornosti nikdy nesmí polevit a už nikdy nebude moci vést obyčejný život. Bohužel. Dal se na dráhu profesionálních vrahů a tam neexistuje spokojený a klidný život. Neexistuje důchod, protože dřív nebo později si vás najde někdo, kdo je spjat s nějakou obětí a připomene se vám až pár vteřin před vaší smrtí. Adam si nesnažil lidi, které zabil, zapamatovat. Naopak vždy chtěl co nejrychleji a nejvíc zapomenout. Jediné, nač si dával pozor byly příbuzenské poměry, byly to právě tyto vazby, u nichž nepozornost vede k vaší smrti. Adam si toho byl zatraceně dobře vědom a tak studiu cíle vždy věnoval nějakou dobu, nejméně pak týden, obvykle však kolem jednoho měsíce. Takové byly jeho podmínky. Anonymní objednávky přes zabezpečené zprostředkovatele na internetu ze stran zadavatelů, pro Adama pak odměna na bezejmenném kontu. Jeho taxy nebyly velké a tak si jej co chvíle někdo najal na tuto špinavou práci.

1.750.000,- Kč zářil text na displeji. Adam se zarazil. Tak vysokou částku ještě nikdy nedostal. Tohle muselo být něco víc než obyčejné. Tohle už bylo důležité. Tentokrát jej i napadla ona otázka, kterou si vždy zakazoval „Kdo je ochoten dát za něčí vraždu tolik peněz?“. A pak přišly i údaje o oběti. Adamovi poklesla brada a zornice se roztáhly v nevěřícném pohledu na fotografii...

„Báro, Petře, tak už pojďte!“, hlaholil mužský hlas u auta, držíc otevřené dveře a netrpělivě vyhlížející své děti. Bylo ráno a muž pospíchal do své práce. Měl ji rád. Ač to jeho okolí nechápalo a neustále mu to vytýkalo, že v práci tráví příliš mnoho času, respektovalo ho. Muž pracoval ve velké firmě a nikdo vlastně přesně nevěděl co tam dělá, jen všichni věděli, že je to docela důležité a že to vyžaduje spoustu dovedností a umu. Muž byl takový. Byl sebevědomý, rozhodný a prakticky veškerá jeho rozhodnutí, jež činil byla vesměs pozitivní a jen zcela výjimečně se ukázalo, že by si muž nevěděl rady a bylo nemyslitelné, že by se tento člověk spletl.

Jeho žena však sledovala, že v poslední době už není co býval. Jeho rozhodnutí, která, jak se jí dříve zdálo, bývala vymyšlena snad dříve, než vzniknul problém, rozhodnutí potřebující, ale všímala si na něm den ode dne víc a víc, že u něj pozoruje nějakou obavu a snad i nejistotu. To bylo hodně závažné, protože tento člověk nepatřil mezi ty, kteří by někdy měli problém, nepatřil mezi lidi, kteří by si s něčím nevěděli rady. Byl to muž činu i slova.

Věřila, že práce kterou její muž vykonává je opravdu důležitá. Jednou se jí podřekl, že na jeho práci závisí lidské životy a jindy se podřekl, že má nejvyšší státní bezpečnostní prověrku. Jí to tenkrát spíše vyděsilo, než imponovalo a tak od té doby už od něj neslyšela nic. Byl ochoten a schopen se bavit o čemkoliv, ale nedokázal odpovědět ani na prostou otázku „Jak bylo v práci“. Časem se jej přestala ptát, protože věděla, že se to stejně nikdy nedozví.

Děti naskákaly do auta, on usedl za volant a rozjeli se městu vstříc. Žili ve velkém industriálním městě. Starší z dítek – Bára byla devět let stará a její mladší bráška – Petr byl stár osm let. Oba tedy chodili do školy. Byli to typičtí sourozenci. Často si dělali naschvály, často se pošťuchovali a jeden druhému prakticky nedal pokoje.

Zastavil před školou a obě děti vystoupily z auta, daly tátovi pusu a rozběhly se ke škole. Petr se však ještě vrátil a řekl: „Víš tati, ještě sem ti chtěl říct, že včera odpoledne se na tebe ptal nějaký pán“. Otce to po právu docela znervóznělo: „Jaký pán? Jak vypadal? Znáš ho?“, „Nene. Prostě takový pán s čepicí s opičkou. Ptal se kde jsi a tak. Byl moc hodný. Poděkoval mi a pak šel pryč.“, „A na co se to ptal?“, vyzvídal otec. „Já už nevím. Ptal se kdy se vrátíš, že by s tebou potřeboval mluvit, tak jsem mu řekl, že to nevim, že by spíš maminka mu to řekla. Pak poděkoval a zmizel“. Otec se pokusil o úsměv a pak řekl jen „Tak už utíkej nezbedo, ať nezmeškáš“, a přátelsky poplácal chlapce po rameni. Petr se začal usmívat a utíkal ku škole. Pan Reichr se po něm ještě chvíli díval a již během toho mu mizel úsměv. Nejistota prostoupila jeho myšlenky jako otrávený plyn a pak jej napadlo se rozhlédnout. Rozhlížel se a snažil se zachytit kohokoliv, kdo vypadal podezřele, kohokoliv, kdo by mohl se zajímat o něj.

„Jen se koukejte. Jen se rozhlížejte pane Reichr“, tiše se usmíval Adam, který ležel na střeše a skrze puškohled koukal do tváře znejistělému panu Reichru. Prst pomalu sunul ke spoušti, jeho úsměv ztvrdnul a prst tiše zmáčknul spoušť. „Beng!“, pomyslel si Adam a odplížil se i s nenabitou puškou ke vchodu na střechu. „Na každýho jednou dojde pane Reichr!“, složil pušku do úhledného pouzdra a sešel schody dolů. Měl teď volno. Reichr bude minimálně dopoledne v práci. Adam se rozhodl pro krátkou pauzu. Paní Reichrová touto dobou bude na nákupech vánočních dárků. Blíží se Vánoce, ona má dovolenou a tak se Adam rozhodl, že na ni dohlédne. Šel do nákupního centra, ne náhodou si vybral kavárnu, která byla poblíž jednoho rozkošného butiku. Paní Reichrová měla na oblékání slabost. Dřív nebo později do tohoto obchůdku zavítá. Adam usrkával svou kávičku a připravoval se na akci. Už věděl o oběti vše co potřeboval. Stále to však nechápal a stále tomu nerozuměl. Ani neměl a nesnažil se o to. Znal fakta. Naučil se jak to v rodině Reichrů chodí, kdy vstávají, kdy chodí spát, kdy budí děti, kdy jdou děti do školy, kdy ze školy. Znal celý Reichrův dům. Měl jej projitý a dovedl se v něm obratně pohybovat, ale pořád nevěděl, proč to vlastně musí udělat.

Reichr dojel do práce a měl velice svíravý pocit u žaludku. Dnes nedovedl vyřizovat kontrakty, dnes si netroufal rozhodovat a oznámil sekretářce při odchodu na jedno důležité jednání, že má zavolat manželce, že dneska vyzvedne děti ze školy on a že dneska jede v poledne domů. Po té prošel na jednání se zástupci různých skupin blíže nespecifikovaných industriálních kolonií ze zemí blízkého východu.

Adam dopil kafíčko a podíval se na hodinky. Bylo devět hodin a dvanáct minut. Petrovi končí škola v 11:30, Báře taktéž. Předpokládá, že to co řekl malý Petr otci způsobí, že se Reichr v práci nebude zdržovat a raději vyhledá blízkost své rodiny, aby je měl na očích, aby se jim nic nemohlo stát. Počítal, že v 11:40 tedy děti vyzvedne p. Reichr osobně. Vše bylo ideální a vše šlo přesně tak, jak jít mělo. Adam na chvilku zaváhal jestli koná správně. Tentokrát se mu to vůbec nelíbilo. Na rodině Reichrovic nebylo nic špatného. Matka pracovala v soukromé sféře v prosperující firmě momentálně na dovolené, otec oficiálně manager a vedoucí jedné nadnárodní korporace, která svými kořeny byla spjata s BIS a některými dalšími informačními agenturami. On sám nebyl agent. Byl jen ten co ví, má přehled a umí tahat za ty správné nitky. Jeho sekce vydělávala z celé korporace nejvíce peněz a byla proto velice hodnotná, nebyl to však důvod udělat v této rodině takový zásah, jakým úkladná vražda bezesporu je. Děti pak průměrní žáci základní školy, na něž nebyly prakticky žádné stížnosti.

Adam se zastavil, ustrnul a pak zhnusil. Všude jsou peníze. Bylo to nechutné, ale on sám dělal to co dělal právě kvůli penězům. Měl snadný zisk, dobrodružství a mohl dnes a denně rozvíjet své schopnosti. Bohužel jej svazovaly peníze. Ty stejné peníze, za které si někdo kupuje jídlo, jiný vliv a další pak moc a cizí životy. Tak jako v tomhle případě. Nemalý peníz vydaný za vraždu v rodině Reichrů byl toho jasným důkazem. „Svět je zkažený“, pomyslel si Adam a bylo mu zle. Jenže věděl, že když to neudělá on, udělá to někdo jiný. Někdo, komu ten svět penězi zkažený tak špatný nepřijde. Bohužel. Adama z tohoto přemýšlení vytrhl až ženský výkřik.

„Pomóóóóc, zlodějííí!“, vykřikla jedna paní, která si všimla, jak ji jeden mladík z kabelky vytáhnul peněženku a hodil ji svému komplici. Ten se rozběhl, ale udělal sotva pět kroků a byl velice hrubě zastaven asi třicetiletým mladým mužem, který delikventa jednou ranou srazil na zem. Ten se rychle zvedal a spolu se svým kolegou vytáhli nůž a chystali se zachránce vyřídit po svém. Bohužel na to neměli a třicetiletý zachránce – Adam si bez problémů poradil s oběma ozbrojenými útočníky a pak zvedl ze země peněženku a s osobitým šarmem ji předal oné ženě. V tom se za ní objevila paní Reichrová, z níž se vyklubala dobrá kamarádka napadené a obě tak horentně děkovaly Adamovi, až do jeho úplného odchodu.

Půl desáté. Adam se potřeboval trošku rozehřát a tak se rozhodl vyjet za město. Měl prakticky dvě hodiny času a kousek za městem byl v lesích opuštěný lom. Ideální příležitost. Adam se potřeboval trošku rozstřílet a zklidnit své ruce. Tentokrát se mu chvěly. Opravdu chvěly, protože cítil, že to co dělá tentokrát není v pořádku. Nedovedl si to vysvětlit, ale měl rád dobro a vypadalo to, že tentokrát bude střílet za ty špatné. A to se mu ani za mák nelíbilo, ale už nemohl couvnout. Byl v tom příliš hluboko, než by si mohl říct „NE“. Již to nešlo a tak se šel rozcvičit, trošku si zastřílet a hlavně pak uklidnit.

„Reichrová, prosím“, řekla s mobilním telefonem u ucha, „Ano... dobře. Děkuji Vám slečno“. Pak se podívala na svou kamarádku a řekla: „Tak tu tvou záchranu můžem jít zapít. Volala mi manželova sekretářka, že děti vyzvedne ze školy on a já mám tak fůru dalšího času“. Obě se začaly chichotat a zachráněná kamarádka si jen povzdychla, že je škoda, že s nimi nezůstal i zachránce. Ale co už.

„Nemám rád lidi, co jezdí jako hovada a neumí řídit a pak dělají bouračky!“, pomyslel si Adam, který zrovna uvíznul v dopravní zácpě. Tohle se mu nelíbilo. Sice měl čas, počítal s tímto, ale nemohl tu zase stát moc dlouho. O půl dvanácté musí být u školy stůj co stůj, jinak je měsíční plán ten tam.

„Kdyby mě někdo sháněl, tak dneska už nebudu, ju? Mějte se krásně a zítra nashledanou“, s úsměvem se loučil p. Reichr a kouknul na hodinky. Za deset minut půl dvanácté. Ideální čas. Než se vymotá, bude půl, pak deset minut a je u školy.

Adam už neměl na výběr a neměl moc možností. Jeho jedinou, která zbývala byla, že musel do vedlejšího pruhu a sjet na vedlejší silnici. Znamenalo to pak nepříjemné uličky a žádná pohodlná cesta, ale neměl už čas na lepší variantu. Naštěstí se mu to podařilo a tak jako blázen se hnal po drobných uličkách velkoměsta a jen se tiše modlil, aby jej nikde nezaregistrovala žádná dopravní hlídka policie. Tohle v tuto chvíli opravdu nepotřeboval.

Zvonek zazvonil a tím oznámil konec vyučování. Pro Báru i Petra to znamenalo konec jednoho dne a protože ani jeden z nich neměl rád návaly v šatnách, v poklidu si sbalili věci a sešli se u vchodu do budovy v 11:38. Vyšli před budovu a chvilku si ještě povídali s kamarády. Na parkoviště mezitím dojel vůz p. Reichra a ten neváhal a vystoupil a šel pro děti ke škole.

Adam měl strašně zvláštní pocit. Takový snad ještě nezažil. Zasouval náboj do komory a v hloubi srdce si přál, aby tento patřil někomu jinému. Bohužel. Přijal zakázku, přijal zálohu, udělal všechny kroky a dozvěděl se všechny podrobnosti, které v tomto případě znamenaly jen pár faktů. Vše ostatní si domýšlel. Věděl jen, že rodina Reichrů bude opravdu hodně nešťastná a on za to může. I když se snažil si vsugerovat, že on za to nemůže. Že je pouhým nástrojem, že je pouhou kulkou, pouhou spouští, kterou ovládá někdo jiný, přesto věděl, že právě on je tím největším viníkem a právě na jeho hlavu spadne vše zlé. Ten kdo si Adama objednal, si jen omyje ruce, zaplatí zbývající částku a bude z obliga. Bez citů a bez pocitů. To Adam si udělá ve své duši další zářez, další důvod, kvůli kterému jej budou navštěvovat noční můry, další zářez, kvůli kterému nebude moci spát, ani bdít. Mentoroval a snažil se nemyslet na to, co se chystá udělat. Vždycky si představoval sebe na pouťové střelnici a oběť jen jako kvítek, který se chystá ustřelit své milé, která je k němu přivinuta a čeká na jeho úspěch. To mu vždy vhánělo do duše klid. Rád na tyto chvíle myslel. Oko se přimklo k puškohledu a Adam začal mířit.

Pan Reichr se rychle blížil ke svým dětem. Když je obě uviděl, klekl na kolena, hlas se mu třást a říkal dětem, že je moc rád vidí. Děti to trošku vyděsilo. Obě si je k sobě přivinul a jen šeptal, že je má moc rád. Pak se trošku uklidnil a rychle děti odváděl k autu. Byl u auta, když jej napadlo se rozhlédnout a jako ve filmu bedlivě zkoumal každé místečko, kde by na něj mohlo čekat něco zlého. A přesně v ten okamžik, kdy Adam zamířil si p. Reichr všiml jedné malé stříšky na druhé straně přes ulici. Podíval se tam a bedlivě koukal co se tam děje.

Adam si všiml, že Reichr kouká přesně jeho směrem. „Chmm, další s výborným smyslem pro předtuchu“, pomyslel si a tiše stiskl spoušť. Odhlučněná hlaveň sebou škubla a Adam zavřel oči. Dílo dokonáno. Splnil vše, přesně jak se to po něm chtělo. Na chvilku se nad sebou zase zamyslel, ale pak rychle sklopil pušku, odplížil se bokem, rozebral pušku, složil do kufříku a elegantním krokem odcházel ke svému autu, jímž jej čekala dlouhá cesta na druhý konec republiky - domů.

Mladý Petr Reichr začal nepříčetně křičet a hned po té začala křičet paní, která zrovna procházela parkovištěm. Byl to strašný pohled. Prostřelené sklo a na sedadle spousta krve z těla Báry Reichrové. Reichr nebyl schopen slov. Ruce se mu třásly a do očí se draly slzy. Nevěděl jestli má křičet, brečet, nebo se prostě zhroutit. Jeho mozek odmítal přijmou ten fakt, že jeho dcera je mrtvá. Nechtěl to přijmout a nevěděl proč. Nechápal a netušil. Nevěděl proč se to stalo a nevěděl co to znamená. Tiše se zhroutil na zem a jen tupě zíral před sebe. Nebyl schopen slov. Jeho mysl poprvé v životě nevěděla co dělat, co si počít. Seděl na zemi před autem, tupě zíral před sebe a nebyl si jist, jestli právě v tento okamžik jeho život neztratil smysl, jediné čím si byl jist byl fakt, že vrah si podepsal rozsudek smrti. Nedá mu pokoj. Nikdy.