Jak jsem slavil Nový rok

Kalendář. Opojné to slovo, viďte? Každé malé dítko (soudě dle sebe) se už v mateřské školce učí, že používáme křesťansky orientovaný, tzv. Gregoriánský kalendář, který má 365,242 189 67 dne. To ví každé malé dítě, které vám to stejně neřekne, i když jej třebas ve školní lavici uprostřed dne vzbudíte a po té, co si nepěkná slůvka vyslechnete (tímto zdravím učitelku Svítivou, kterou jsem omylem praštil příložníkem se slovy „nech mě šmejde špatná“, když se bez upozornění mě odvážila probudit v hodině vlastivědy). Každé malé dítko i školkou ještě nepovinné vám samozřejmě též rádo poví, že kromě našeho – vysoce civilizovaného a neuvěřitelně starého kalendáře založeného na ne-trapném a přesném kalendáři slunečním (neboť cokoliv má spoustu desetinných míst je jistě to nejpřesnější), který ve své hrdosti a neomalenosti vymysleli staří babyloňané (nebo Sumérové? Nevím, nejsem malé dítko), ještě existují kalendáře další. Třeba ten trapně nepřesný kalendář Mayský, který se od svého vzniku posunul už o neuvěřitelných 33 sekund, nebo kupříkladu ten barbarský a mladičký kalendářík čínský, založený na nějakých trapných fázích měsíce, které mají přesných a trapných 28 dní, které jsou přímo spojeny s projevy našich myšlenkových a dalších tělesných funkcí a tento mladičký a ubohý kalendář měl právě v nynější době (7.2.2008) přejít do roku 4706.

Jakožto zastánce čínských tradic (soudě dle faktu, že jsem doma nenašel spotřebič, či výrobek, který by nenesl označení „Made in China“, nebo „Made in Taiwan“) jsem vyzbrojen americkou vlaječkou na klopě a malůvkou německé orlice na zádech svého saka od Hugo Bossiho (made in brněnské koleje, zakoupené na bleším trhu – výborné to turistické atrakci Brněnského města) odešel časně ráno na desátou do práce. Když jsem lehce po obědě dorazil s prskavkou v uchu, drátem v zubu a vrtulkou v zadku do práce, kdež jsem laškovně hodil petardu za zavřené dveře ředitelovy kanceláře, rozzářil jsem svůj zdravý chrup (táta mi dycky povídal: Synku, co je zelený, to je zdravý! Ač pravda, ukazoval přitom na výhonky stromu na jaře a říkal to sousedovi) na svoje kolegy, na něž jsem hlaholně spustil „Všechno nejlepší do Novýho roku! Spoustu radosti, haldy lásky a zdravého “ a přesně v TEN okamžik jsem dostal pohlavek od kolegyně Kozaté, která si mé chlípné pohledy šilhavých očí ve spojitosti se slovy „haldy lásky a zdravého“ vyložila zřejmě po svém a nehodlala si nadále nechat na svoje vyvinutá prsa č.1 (vzor tatínek za mlada) civět. Samozřejmě jsem si uvědomil, že je v právu a tak jsem jen poslal kolegu Šourala, aby na kolegyni dal pozor a nedopustil, aby se jí něco stalo. Kolega mě ujistil, že udělá vše co je nezbytné a že to klidně udělá i vícekrát. Nerozuměl jsem tomu, ale necítil jsem potřebu se v tom šťourat. Zbytek osazenstva naší nemalé firmy byl potěšen a zděšen zároveň. První polovina se bála toho, že jsem opilý a neuvědomělý, druhá věděla, že to tak opravdu je. Jeden odvážný kolega vyzbrojený židličkou v ruce, držíce jí jako štítu a odpadkovým košem na hlavě, oděn v neprůhlednou vestu se odvážil přijít blíž a zeptat se, co se to tak významného děje, že by také rád slavil, ale neví co.

„Synku, máme Nový rok!“ , povídám asi o čtyřicet let staršímu gentlemanovi, „Lidi po celym světě chápou se této šance, aby mohli slavit a vy vypadáte, jak chcíplé slépky, které kurnik už nebaví a nemají nejmenší ponětí, wo co sakra gou!“ Měl jsem pocit, že jsem mluvil srozumitelně, leč přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že gentleman - kolega Pyskatý hlavou stále schován pod košem vypadá trošku mdle, zkrátka jakoby vůbec netušil o čem to mluvím.

„Kryso, začíná rok synka!“, povídám jinému gentlemanovi, který šel zrovna omylem kolem. „Ne, moment Rok Krysy začíná, synku“, horentně jsem opravoval co jsem napáchal, aniž bych se na dotyčného podíval. „Bude to úspěšný rok??“, náhle se bez varování optal onen gentleman. „Samo že bude!“, povídám rezolutně a začal jsem přemýšlet, odkud já ten hlas znám a proč ve mně najednou budil jistou obavu. Vzpomněl jsem si na pana ředitele a přepadly mě nejhorší možné obavy. Pomalu jsem se otáčel vpravo a skutečně! Vedle mě vlevo stál Béďa, náš uklízeč, který údajně dělal ředitele velké korporace, ale protože, dle jeho slov „měl těch peněz už plný zuby“, řekl si, že půjde raději dělat nějakou víc užitečnou práci.

Povídám mu „Nazdar Bedřichu! Tak ti přeju všechno nejlepší, spoustu radosti, haldy lásky a zdravého...“,načež jsem opět dostal pohlavek, tentokráte od kolegy Pyskatého, který dloubajíc do mě židličkou pravil, ať na něj nedělám obličeje, že mě skrze koš moc dobře vidí! Já ale samozřejmě žádných obličejů nedělal. Nemůžu přece za to, že mám deformovanou pusu a šilhavá očička.

Otočil jsem se na kolegu Bedřicha a ten už si nasazoval sluchátka svého ruského tranzistoráku (made in taiwan) a nevypadal, že by se hodlal mně nějak dále věnovat. Otočil jsem se tedy na kolegu Pyskatého a strašlivě na něj zařval vysokým tichým altem s úsměvem na rtech: „I ty jeden lišáku!“ , což kolega Pyskatý psychicky neunesl a zhroutil se i s košem.

Ještě jsem vám nepověděl nic o naší firmě. Nuže. Popíšu vám ji podrobně, nemusíte se obávat. Naše firma má takovou velikánskou budovu, která má spoustu prosklených oken, která kupodivu v létě a po dešti i propouští světlo. Hlavní budova je vysoká asi N metrů, kde N je konstanta, jíž neznáme a ze zásady nepočítáme. Nicméně v létě slunce vrhá stín dlouhý i pět metrů od přenosné WC budky až na nablýskanou kliku naší firmy. Ta klika v sobě nosí kus historie a pokaždé když jdu do práce, chvilku si ji ohmatávám a teprve pak se odvážím vejít dovnitř. Jednou jsem se neudržel a chtěl jsem kliku políbit, ovšem samozřejmě že zrovna do protisměru šel uspěchaný kolega a dveře prudce rozrazil. No co se stalo asi nemusím ani opisovat. Museli jsme kliku vyměnit, neboť moje betonové zuby udělaly svoje a klika se stala nepoužitelnou. Toliko asi k popisu firmy. Jo, hlupák jsem a málem bych zapomněl. Já tam dělám vedoucího.

Ten popis firmy byl moc důležitý, jinak by náhodnému čtenáři nyní unikly souvislosti. Kolegyně byla pryč, kolega byl pryč, druhý kolega ležel na zemi a hýbal se jen rytmicky, když do něj smetákem narážel uklízeč Béďa. A to bylo celé moje oddělení. A jelikož už bylo odpoledne a tudíž spousta hodin, poslal jsem SMS na číslo Silvestra, popřál mu vše nejlepší ke svátku a rozhodl se jít „pařit do města“ řka, že v práci je nuda, nikde nikdo, tak nevidím nejmenší důvod, proč bych se tam měl zdržovat já.

Chtěl jsem do toho města, kde zábava nekončí, do toho města, kde se mají lidé tak rádi, do města, kde vládne pohoda, do města, kde je blahobyt a ráj na zemi. Ovšem když jsem si uvědomil, co práce by mi dalo všechna ta města objet, nehledě na fakt, že posledně zmiňované jsem ani omylem netušil, kde začít hledat, rozhodl jsem se, že tento nový rok oslavím pěkně se svými bližními ve své rodné vísce v Brně.

Nemeškal jsem ni vteřinku a už jsem „hópl do trajfla“, aby mi pan řidič o 10 sekund později oznámil, že tady má ten trolejbus konečnou a ať neobtěžuju, nebo mě vezme výhybkovou tyčí. Zpětně musím přiznat, že jsem se zachoval velmi hloupě, neb mně vůbec nedošlo, že tramvaje mají výhybkové tyče, ale ne tak trolejbusy. Sice si teď taky uvědomuji, že on ji držel v ruce a hrozil jí na mě, ale zkrátka mám pocit, že jsem mu jako velký hlupák naletěl.

Každopádně to stejně nebylo třeba, neboť naprostou shodou náhod bydlím na stejné ulici, jako má naše milá, malá nadnárodní korporace, sídlo. Rozhodl jsem se tedy pro pěší túry. Nu a když už jsem byl v tom dobrém rozmaru a na čerstvém vzduchu, neváhal jsem a vytáhnul jsem petardu a hlaholně ji hodil pod nohy procházející jízdní policie. Trošku jsem zaklel, že jsem volil stranu pana starosty, která propagovala jízdní policii, ale kletí nepomáhalo. Dal jsem se na zběsilý úprk rychlostí dvě babičky se zlomeninou za hodinu skrze parkoviště aut, abych se během několika málo okamžiků ztratil. Rozumějte, ono to bylo vážně velký parkoviště. Taková betonová placka 40×40 metrů (což mi dává neuvěřitelných, moment, já to spočítám ... zhruba ... 40×40 metrů a považte – to NENÍ MÁLO!). Možná, že kdyby tam byla auta, tak bych se neztratil, ale takto se stalo co muselo a já postaven tváří v tvář divoké džungli v podobě betonově rovné, prázdné plochy s policisty v zádech musel čelit tomu nejhoršímu. Kam teď dál?? Cože? Vy se mi smějete?? Považujete mne za hlupáka, který si neví rady na rovném betonovém plácku mezi paneláky uprostřed sídliště, kde je jedna jediná průjezdová cesta? Inu, když to takhle čtu, ani se vlastně až tak moc nedivím, ale musíte kalkulovat s podstatným faktem: Byly dvě hodiny odpoledne sedmého února dvatisíceosm a byl Nový Rok!! A to si myslím, že má snad každý právo na nějaký ten malinkatý omyl, ne?

Nastávalo drama. Já ztracen, policisté mířili přímo ke mně. Zvedám ruce a podle svého vzoru (kulisák Jindřich, který rád věsil doma záclony) držím ruce vzpřímeně nahoru. Policisté se cvalem blíží a já cítím, jak mi srdce bije jako zvon F dur, F dur, F dur a čelo se mi rosilo a bylo mi tepleji a tepleji, když v tom se stalo něco neuvěřitelného. Policisté prostě projeli okolo mě a vůbec si mě nevšímali. „Jejich problém“, řekl jsem si závistivě a znuděně kopnul do kamínku na zemi a omylem tak vyloupl z asfaltu asi 120kg vážící balvan, což s nelibostí sledovali poblíž ležící pracovníci údržby silnic. Jeden z nich se zvednul a šel ke mně. Nevěděl jsem co si počít a tak jsem dělal jakože tam vůbec nejsem. Silničář došel ke mně a řekl, že buď si to odpracuji, nebo mě plácne lopatou.

A jelikož je lopata blížící se ku mému obličeji to poslední, co si pamatuji, považuji to za výbornou oslavu Nového Roku. Číně zdar a doufám, že jste i vy neméně báječně oslavili Nový rok!