Vize

Já měl sen. Ten sen živým se zdál být a postavy i děj uvnitř tak mohutným životem oplývaly, že rozhodl jsem se vám ten příběh vyprávět. Chci publikovat ten okamžik, jenž byl pouhým snem, s přesto tak zásadním dopadem. Tak tedy poslyšte onen děj, jenž sahá za hranice lidského chápání, jenž odporuje všemu smrtelnému učení.

Sen tento začíná v pusté krajině daleko od obydlí a chýší pouhých řemeslníků. Daleko od všeho živého v místě, kde lidská noha našlapovala jen občas. Hluboko v poušti, v místě, kde domorodci říkají „delpe’asta“, tedy místo, kde život nabral skutečné podoby. I setmělo se náhle v krajině pusté a den v noc se obrátil za pravého poledne. Tehdy kraj zalila tma, jež se halila do oparu mystérie, který tento jev spoutaně provázel. Ono mystérium by ani nepůsobilo tak záhadně nebýt faktu, že zde na poušti je nemožné a nemyslitelné, že by během dne vlhké noci plné vodního oparu nastalo. Snad měla tato vize význam, však zůstává mi skryt. Ihned jakmile padla tma, dlouhé stíny šířily se krajinou a děs a hrůza z nich přímo čišely. Nebylo snadné jim odolat a bylo nemožné se s nimi přít. Nemluvily, byť by úst měly. Nevydávaly ani pražádný zvuk a tak jejich pohyb působil velmi zvláštním dojmem. Postavy tyto šířily se tedy krajem, však pouště děs, působily jen dobro. Co chvíli se některá z oněch postav na chvilku zarazila na určitém místě a v ten okamžik zvedl se temný vír a obkroužil od hlavy až k patě celou tuto postavu. Když postava pak místa pozmněnila, bylo patrno na zemi pozorovat, kterak zeleň, jež zde nemohla míti pevného zázemí, vyráží vstříc novým poznatkům, jež mohla tato země nabídnout. Přesto však neuvěřitelný tanec tento postav oněch záhadných působil nanejvýš poutavým dojmem. Lidé, průvodci pouští, součást karavany, jež z dálky přihlíželi dění tomuto, jen dech tajili a báli se jakéholiv projevu zvukového, jenž by postavy vyrušiti mohl. A v tomto duchu i rytmu probíhal zvláštní tanec ještě delší dobu. Vítr, jindy tak protivný teď ani nehlesl, vše utichlo a jen hemžení postav bylo možno nad krajem pozorovati. A pak to přišlo. Stejně rychle, jako tanec tento začal, stejnou rychloustí srovnatelnou s oka mžikem tanec tento ustal. Náhle spolu s tmou i stíny zmizely a zůstala pouhá vzpomínka v mysli svědků a spousta zeleně a trávy v místech, kde ještě před chvilkou malou, tyčily se haldy písku. „Pouštní duchové“, jak je zdejší domorodci nazývali opět projevili dobrou vůli a náhle tam velká část pouště proměnila se v obrovskou oázu. I poklekli lidé aby vzdali hodl této podívané, tomuto úkazu, jenž má jediný účel: Napraviti zjevnou lidskou chybu. A já v této vizi viděl naději. Pozřel jsem do očí vzkazu, že nic není ztraceno, vzkazu, že naděje stále žije a že má smysl za ni bojovat. Tato vize mě učinila, nebojím se říct lepším člověkem a otevřela mi oči. Já pochopil, že život není dar. Je to prostředí a živná půda. Člověk není jedinečný, však pouze jediný svého druhu a vše dohromady je jen pole působnosti. Není vyšší moci. Není vyšších cílů, či principů. Však přesto je nutno si uvědomiti svou roli v tomhle světě, ve světě, kde vítězství je na dosah stejně jako v nedohlednu. Je potřeba si tyto principy uvědomit a kdo pochopí s hlavou vztyčenou, připravenou i ránu přijmout, ten přežije nejdéle a o tom celá tahle hra s názvem „osud“ je.

Tak začal jsem psát kroniku lidstva. Mnohý nařkl by mě z rouhání a z pohrdání, však jen já vím, že tohle lidstvo již nebude mít dlouhého trvání a tak mi těch stran pár na ony příběhy lidstva jako celku stačiti budou. Tak začal jsem já, neboť alea acta est...