Nesmrtelnost

...a mladý muž začal vyprávět velice zvláštní příběh tónem a zaujetím, které u něj nikdo neznal:

Před tisíci lety a mnoha stoletími v dobách kdy člověk žil pro radost a pocity štěstí žil byl jeden mladý muž, jehož srdce žhnulo láskou a touhou k dívce vyvolené, k dívce která jako jediná dovedla uchvátit jeho srdce. Z obou vyzařovalo štěstí, radost a spokojenost. Jednoho jarního dne, kdy byli na procházce rozkvetlým sadem stala se věc, která se mladému muži navždy vryla do paměti tak živě, že tu událost prožíval každý den a každou noc po zbytek svého života. Strom zaklíněný z ranní bouřky se uvolnil a spadl rovnou na nebohou dívku a zavalil ji. Muž se snažil jí pomoci, snažil se jí zachránit a vytáhnout, ale dívku pomalu opouštěl život. Muž hořekoval, plakal a prosil, aby dívka zůstala s ním řka že jeho život bez ní smyslu nemá. Snažil se uvolnit strom, ale byl nad jeho síly. Snažil se uvolnit dívku, ale každým pohybem jí působil jen větší a větší bolest. Uvědomil si to, co si odmítal připustit. Musel ji nechat a utíkat pro pomoc. To však znamenalo nechat ji umřít a to nechtěl dovolit. Chtěl s ní trávit poslední chvíle, ale nechtěl se vzdát myšlenky, že je jí pomoci. Muž klečel, plakal a nevěděl co si počít.

Šel kolem mocný mág a čaroděj, kterému říkali prokletý černokněžník a který žil od nepaměti každého vesničana. Uviděl co se stalo a zeptal se muže proč pláče. Muž mu odpověděl, že neví jak má pomoci, že by udělal cokoliv, aby dívku zachránil a přesto se cítí strašně bezmocný. Mág se jej tehdy zeptal, co všechno je ochoten pro dívku udělat. Muž bez váhání odpověděl, že je připraven vyměnit svůj život za její. Mág se zeptal, jestli mu skutečně stojí jedna dívka za jeho vlastní život. Dívka vdáli tiše protestovala, ale muž odpověděl, že ví, že tohle je jediná žena jeho života a že ji miluje natolik, že by pro ni udělal cokoliv. Mág se zamyslel a naposledy zeptal, jestli muži skutečně tolik jde o dívčino štěstí a život. Muž odpověděl, že pouze pro její štěstí a život má ten jeho smysl. Na chvíli se mág odmlčel a zdálo se, jakoby se zastavil čas.

Mág nabídl muži nejpodivnější nabídku, které se mu dostalo. Mág nabídl muži dívčin život, štěstí, svoje schopnosti a nesmrtelnost. To vše výměnou za skutečnost, že dívka nebude žít onen šťastný život po jeho boku, ale po boku jiného. A že muž nikdy nebude moci použít svoje nabyté schopnosti vůči mágovi, či dívce, ať už v pozitivním, či negativním smyslu. Dal muži dostatek času na rozmyšlenou a skutečně muž pozoroval, že čas kolem nich ubíhal mnohem pomaleji. Zdálo se, že tady takhle mohou stát věčnost a kolem nich uplyne snad pouhá vteřina.

Muž tehdy skutečně dlouze váhal, avšak mág neřekl ni slova. Tiše stál s hlavou sklopenou a dával muži plnou volnost v rozhodování. Muž si uvědomoval, že má na výběr pouze dvě možnosti. Vzít, nebo nechat být. Pokud odmítne, jeho vyvolená zemře a on může po zbytek života truchlit. Pokud příjme, pak získá nesmrtelnost, schopnosti velkého mága a jeho vyvolená prožije dlouhý a radostný život plný štěstí a krásy. Ne však po jeho boku. Muž dlouze přemýšlel jak moc sobecky bude jednat. Obě možnosti hrály tak, že jej nemohly poškodit, jen jeho dívku, ale jedna možnost mu měla zlomit srdce a druhá srdce rozdrtit.

Muž se rozhodl a mágova hlava se pomalu zvedla. Muž stál před ním a odhodlaně pravil: „Přijímám tvou nabídku. Chci aby dívka žila a chci aby byla šťastná. I já budu, pokud ji budu moci vidět živou a šťastnou a navíc tím získám schopnosti, kterými můžu být prospěšný spoustě lidem“.

Mág na něj přísně pohlédl a snažil se proniknout do jeho mysli, aby poznal jeho pocity. Pak tiše pokývnul hlavou čas se rozběhl. Velmi rychle a náhle muž stál v naprosté tmě a široko daleko nebylo vidět nic. Nevěděl kde stojí, jestli stojí a proč stojí. Nevěděl co se to s ním děje, ale v jeho srdci žhnulo odhodlání udělat cokoliv pro záchranu své vyvolené. Začal být dezorientovaný a nebyl schopen pohybu. Tu náhle tma ustupovala a jakoby z mlhy se před ním zpět vynořoval onen sad, kde ještě před chvílí stál a klečel se slzami v očích. Nyní ležel a snažil se pochopit co se stalo. Začal rozpoznávat okolí a viděl, kterak mocný mág odchází s jeho dívkou do dáli, dívka je šťastná a veselá a muži mává na rozloučenou.

Muž se vyděsil a snažil se rychle vstát ze země, ale něco jej drželo. Konečně si všimnul, že jej drží strom přimáčknutého k zemi a on se nemůže hnout. „Bastarde! Podvedl jsi mě!“ vykřikl za odcházejícím mágem, ale ten jej neslyšel, či slyšet nechtěl. Kdo ví.

Muž chvíli bezradně ležel na zemi a popadala ho bezmoc a beznaděj. Začaly se mu do očí drát slzy a vztek počal ovládat jeho mysl. Jako jed otrávil jej celého a muž celý vzteky bez sebe uchopil strom a ku jeho vlastnímu překvapení odhodil košatou jabloň jako proutek trávy. Zalekl se a vyskočil. Lekl se ještě víc, neboť výskokem se náhle octnul až v korunách stromů a lehce jako pírko klesal zpět k zemi.

Tehdy si uvědomil, že jej mág nepodvedl, ale naopak že dodržel své slovo přesně jak říkal. Byl z toho rozpačitý. Ač okouzlen svými nově nabytými dovednostmi, bolelo jej srdce a v očích měl stále ten obrázek, kterak jeho dívka odchází, usmívá se, ale odchází.

Muž se vrátil do své vesnice a celou noc probděl. Celý nesvůj ráno vyrazil do sousední vesnice přesvědčit se, jestli skutečně mág splnil i část dohody s jeho dívkou a přitom tajně doufal, že mág je vlastně dobrý čaroděj, který nezištně pomohl dívce i jemu ke štěstí. Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že mág skutečně dodržel svoje slovo zcela a úplně.

Jeho dívka byla živá, veselá a šťastná, ale už mu nepatřila. Bolelo jej u srdce přestože se usmíval a věděl, že to vlastně takhle chtěl a tak je to v pořádku. Odešel domů a přestože nebylo dne, kdy na svou dívku nepomyslel, vyhýbal se sousední vesnici jak mohl a žil životem svým a samotářským a uvědomil si, že už nikdy nic nebude jako dřív.

Léta plynula a on nestárnul. Přátelé, kamarádi a lidé kolem něj umírali, stárnuli a on byl stále stejný. Život se v jeho očích stával rutinním a monotónním a dny plynuly stále neměnným tempem.

Nastal den, kdy zemřela stará paní, která kdysi bývala jeho vyvolenou dívkou a on šel a tiše položil na její hrob kytici a tu noc nespal. Pohrával si se všemi svými schopnostmi, ale nenašel jedinou, která by mu pomohla zapomenout, nenašel jedinou, která by byla schopná zmírnit jeho bolest a nenašel jedinou, která by mu milovanou osobu vrátila zpátky. Pokusil se spáchat samovraždu a pokusil se vzít si život rozličnými způsoby. Všechny do jednoho selhaly a jevily se jako naprosto neúčinné. Uvědomil si, že cenou za její štěstí a život je jeho stesk a tehdy se poprvé usmál a řekl si, že to stálo za to. Po té usnul spánkem dlouhým a spravedlivým a ve snu byli opět spolu.

Utíkaly dny, měsíce a roky. Léta plynula a lidé kolem něj se rodili a umírali, bojovali a vzdávali se, usmívali a radovali, truchlili a zapomínali. Zkrátka lidé žili svým životem a on si uvědomil, že teprve společnost jako celek má smysl. Uvědomoval si jak malicherné je počínání jedinců a uvědomil si jak málo zmůže jeden člověk. To celá společnost jako ohromná masa žila, budovala a vyvíjela se v cosi monumentálního, v cosi co nemělo a nemohlo být zapomenuto. On si to postupně uvědomoval a chtěl se stát přispěvovatelem a pozorovatelem celé společnosti a jejího života.

Občas bojoval a vítězil, občas prohrával a při tom všem se učil, vzdělával, poznával nové lidi a nové přátele a opouštěl ty staré. Jeho srdce bylo studené a přestože poznal miliony lidí a miliony žen, nikdy nenašel a nepotkal takovou, která by dokázala uchvátit jeho srdce jako to dovedla jeho jediná. Přátelé na které si zvyknul mu zemřeli a jemu tak v myšlenkách narůstal seznam lidí, kteří pro něj tolik znamenali.

Byl zoufalý a nevěděl co si počít. Přání zemřít v něm rostlo každým okamžikem a každou vteřinou jeho života. Věděl že všechno to utrpení bude mít konce, ale nevěděl kdy. Potřeboval najít člověka, kterému by mohl svoje břímě předat, protože jen to byl způsob, jak se stát smrtelným a dožít si pokojně svůj život.

Hledal, ale nenacházel. Snažil se pátrat, leč i přes jeho každým dnem rostoucí vzdělání nemohl potkat toho pravého člověka čistého srdce, který by nezištně a neškodně jako on dohlížel na chod dějin a nesnažil se zasahovat do věcí přírody. Stejně jako nemohl najít takového člověka, nemohl najít ani sobě spřízněnou duši.

Uplynula století a on se stával apatickým. Začínalo mu být vše jedno a jeho nálady kolísaly a měnily se jako počasí. Jednu chvíli byl veselý, další pak smutný. Jednu chvíli myslel na záchranu světa, tu další pak jen na svůj konec a odpočinek. Věděl, že na jeho ramenou je to břímě již mnohem déle, než kdy bylo na jeho předchůdcích a tušil, že i na jeho následovnících.

Každým dnem pozoroval dění kolem sebe a již neměl chuť ani potřebu reagovat. Snažil se co nejvíce života prospat a překlenou absolutní nevědomostí. Nechtěl přemýšlet a jeho mozek nabitý tisíci lety zkušeností a moudrostí už odmítal myslet. Nechtěl přemýšlet a nechtěl žít, ale neměl na výběr.

Záviděl lidem kolem sebe. Záviděl jim rodinu, přátelé, záviděl jim jejich krátký život plný překvapení a radosti. Záviděl jim partnery, děti a všední malicherné strasti i slasti. Jediné co jim nezáviděl byla bolest. Té sám v srdci nosil za tisíce let tolik, že být to černý mrak, obklopil by celou Zemi.

Uběhla další desítka let a stalo se něco v co již nedoufal. Poznal lidi příjemné a poznal přátele tak dobré, že podobné znal jen z hluboké historie. Našel přátelství, která byla pevná a dalo se o ně opřít. Uvědomil si výjimečnost toho dění a uvědomil si, že když jednou psal svou knihu, kterou o pár století později převedl nějaký Nostradamus na nevtipné verše a vizích, měl tehdy zřetelný pocit, že se tohle stane a měl tehdy pocit, že se konečně osvobodí.

Muž zažíval svoje skutečné deja vu a každý den měl pocit, jako by se již stal. S novými přáteli zažíval legraci a již spoustu let zapomenuté pocity radosti a štěstí. Jeho srdce se vyprazdňovalo od bolesti a přestože každý den jako vražený klín cítil stesk po své milované, uvědomoval si, že nastávající štěstí jej může opět zničit.

Jednou někde prohlásil, že konce bývají velice podobné začátkům a dokonce pak nějaký moudrý filosof rozvinul jeho myšlenku v postulát o zrcadlení průběhu s jednotným koncem a počátkem. A uvědomil si, že celá tahle jeho pouť, ze které již byl tak neuvěřitelně duševně vyčerpán, začala velkou bolestí a tedy by měla i velkou bolestí skončit.

Bohužel se tak stalo. Jednoho dne muž našel člověka čistého a nezištného, člověka ochotného a schopného přijmout mužovo břímě a převzít jeho úkol na několik dalších desítek či stovek let. Muže však nepohltila velká radost, kterou tak toužebně již tisíce let očekával. Místo toho jej objal smutek a rozhořčení, protože předat zkušenosti znamenalo opustit ty které miloval, opustit ty, kteří jej měli rádi a znamenalo to odejít od svých přátel. A to on nechtěl. Žil sám a odděleně po tolik let, že si nikdo neuměl představit, jak moc si váží svých přátel, nikdo si nedokázal představit, jak moc chce být jejich kamarád, na kterého je spoleh a kterého je možné si vážit a věřit mu. Nebylo však vyhnutí. Propásnout tuhle šanci si nemohl dovolit. Ta další sice mohla přijít zítra, ale taky mohla přijít za další tisíce let a nebo už vůbec. To si již nedokázal představit. Musel tuhle šanci přijmout.

Postupem času totiž věřil, že ani jemu to mág neudělal záměrně či naschvál, věřil, že i mág tehdy prostě využil situace, protože neměl na výběr. Postupem času během věků si uvědomil že mág měl tehdy na výběr mnohem méně než on sám.

Byl teplý srpnový podvečer a on zkroušeně dorazil mezi své přátele. Ti jej radostně přivítali a když viděli v jakém je stavu, ihned mu uvolňovali místo snažili se jej dostat mezi sebe a rozveselit jej. On odmítl. Na jejich nesčetné dotazy se rozhodl že jim o sobě poví pravdu, protože takových lidí si moc vážil a věděl, že už nikdy nepotká lepší. Rozhodl se a nezaujatému pozorovateli se naskytl pohled, kterak na dlani mladého muže začala hořet pomalu se otáčející světelný koule žhnoucí jasným bílým plamenem dalece převyšující schopnost elektrických žárovek. Obešel stůl a sedl si mezi své přátele. A mladý muž začal vyprávět velice zvláštní příběh tónem a zaujetím, které u něj nikdo neznal.

Když skončil a koule na jeho dlani zmizela v sevřené pěsti, muž se tiše vznesl do vzduchu, přeletěl stůl, pak stoupl na pevnou zem a sklopil zrak. Požádal všechny přítomné o odpuštění a poprosil o tichou vzpomínku. Nechtěl aby o něm někdo vykládal slovutné příběhy plné hrdinství a dobrodružství. Přál si jen, aby na něj tito lidé nikdy nezapomněli stejně jako on nikdy nezapomněl na tu již miloval, jako on nikdy nezapomněl na nikoho za tisíce let, na nikoho, kdo mu způsobil radost a přinesl mu štěstí. Pak tiše odešel a tehdy jej jeho přátelé viděli naposled.

Starý pán se podíval z okna a zamyslel se. Jeho vnoučci sedící na bobku před ním se začali dotazovat co se stalo, co bylo dál, co se s ním stalo, jestli zemřel, jestli jej ještě někdy někdo viděl a co udělali jeho přátelé. Děti měly otázek spousty.

Starý pán jen tiše se slzami v očích pronesl, že je to již drahně let a že většina jeho přátel už umřela a nikdy si na něj již nevzpomněli. I dětem přišlo líto, že jediný odkaz a jedinou prosbu, kterou k nim muž měl nikdy nesplnili. Přesto přes všechno si starý muž jen doufal, že ten muž nežil zbytečně. Žít život zbytečný je horší než smrt, tmavší než noc a smutnější než tisíce let bolesti.

A tento příběh je milé děti pravdivý. Dobrou noc.