Jak jsem se chystal na lyžování

Inu to bylo tak. Každý říká „Zima, to je čas zimních rádovánek, koulování, stavění sněhuláků a samozřejmě též lyžování a bruslení“. Bruslení již důvěrně znám, užil jsem si s ním svoje, sněhulák mi pevně stojí na dvoře, koulování jsem si letos moc nevychutnal, neboť po té, co jsem se dvakráte strefil do našeho psiska (rasa srnčí ratlík) koulí ledovkou, na jejíž výrobě jsem si dal opravdu maximálně záležet a myslím, že umět hodit dostatečně prudce, prorazila tato koule i překližku, tak psík raději zalezl a již tomu bude druhý měsíc, co jsem jej viděl naposled, avšak zbývá mi tu ten záhadný pojem lyžování. Nikdy jsem nikterak neměl potřebu řešit co si pod tím představit a tak jsem žil v krásné iluzi, že je to něco docela škodlivého. Jednou totiž, jsem byl v trošku lepší náladě a tak jsem si dal na internetu vyhledat „důsledky lyžování“. První odkaz vedl na Úrazovou nemocnici v Brně, druhý na Nemocnici bulovka a jsa přesvědčen, že vše co souvisí s nemocnicí si můžu nechat ujít, řekl jsem si, že o lyžování již nezavadím. No, nevydrželo mi to, ale asi bych měl začít pěkně popořádku, tedy pokud možno od začátku a tak tedy tak začnu.

Jednoho krásného podzimního dne uprostřed léta mi známá oznámila, že pojedu s nima lyžovat. Netušil jsem sice přesně o co jde, ale jsa muž činu ihned jsem si sehnal plavací kolo, vývrtku a nafukovací balónek a očekával jsem nejhorší. Léto uteklo, podzim utekl a stále se nic nedělo. Balónek jsem ztratil, plavací kolo ušlo a vývtrku jsem nechal v cizích zádech. Čas ubíhal a já postupně na tuto informaci pozapomněl. Naštěstí je známá hodná a tak mi včas připomenula tuto akci již ve čtvrtek, přičemž odjezd byl až v neděli. Nesměle jsem se jí dotázal, co je k tomu všechno třeba. Odbyla mě hurónským smíchem se slovy „Tak tenhle se ti Toniku poved!“. Zasmál jsem se od srdce s ní, ale v duchu onen stín pochybností zůstal a především jsem stále netušil co na sebe, co sebou a co do sebe. Otázky mi lítaly hlavou, ale o odpověď ne a ne zavadit. Po té, co se známá dosmála, jsem ještě víc nesměle zopakoval svůj dotaz, co že to to lyžování je a co k němu potřebuji. Známá se už, už nadechovala, aby spustila novou salvu smíchu, ale nakonec se zarazila a řekla, abych si z ní nedělal legraci a abych si našel potřebné informace na internetu, stejně tam prý ležím pořád a tak když tam můžu být pořád, jistě mi nebude dělat problém si nalézti informace. Měla pravdu, ale zkusili jste někdy dát vyhledat „lyžování“ na erotických stránkách?? Neuvěřitelné věci jsem se tam dozvídal a tak mi příjemně utekl zbytek čtvrtku. V pátek jsem cestou do práce neustále laboroval nad tím, co to to lyžování je. Když jsem na svém kole značky ukrajina dorazil do práce, ihned jsem se zeptal kolegy, známého sportovce, co že to lyžování je. Pokřižoval se, vyplivnul žvýkačku, zapnul knoflíky u košile, vyhnal kolegyni z pod stolu a zapnul si kalhoty, učesal se, nahodil úsměv číslo tři (mazaný manažer) a jak nejmile dovedl řekl: „Lyžování jest definovatelný pojem uměle vytvořeného pohybu po horizontální rovině s vertikálním náklonem za účelem odreagování pomocí náhodných zvratů ve vektoru rychlosti a směru. Jsou k tomu potřeba takzvané lyže, které pomocí správně nastaveného faktoru odporu vůči pevné podložce zajišťují správný skluz a tím i pohyb ve směru, který možno nazvat ‚vpřed‘. Lyže se k tělu připevňují pomocí dolních končetin, které jsou vybaveny takzvanými lyžáky, jejichž délková rozteč odpovídá přesnému úponu na lyžích a vnitřní prostor je roven velikosti nohy. Ještě nějaký dotaz?“. No měl jsem ještě spousty dotazů, ale momentálně pro mě lyžování bylo přednější, tudíž jsem slušně poděkoval a chystal se obejít si potřebné obchůdky, abych mohl nakoupit vše potřebné.

Šel jsem po městě a přemítal o smyslu lyžování, o tom, co povídal kolega a náhle mi do očí padla cedule „lyžařské vybavení“. Vyndal jsem si ceduli z oka a pán na žebříku, který ceduli připevňoval se mi omluvil. Vešel jsem do poloprázdného obchodu. Šel jsem kolem prodavače, který zjevně mladšího a nezkušené kolegu peskoval slovy „...jsi ošklivý a zlý. Jestli se k lidem nezačneš chovat trošku uctivěji, budu tě muset pokárat a vydloubnout ti oko. Sleduj jak se to dělá...“ a plavmým skokem skočil přede mě na kolena a vykřikl jako člen činoherního sdružení Ostrá Bota: „Ó velký a moudrý zákazníku! Jakou službu od nás a našeho skvělého obchůdku žádáš?“. Řekl jsem mu „Já pojedu lyžovat a ...“, nezvládl jsem víc. Skočil mi do řeči: „Neříkej víc, neříkej víc, je mi to zcela jasné. Pojedeš lyžovat a tak potřebuješ lyžařské vybavení!“. „Neuvěřitelný“, pomyslel jsem si. Ten chlap mi snad čte myšlenky a aby mě v tom utvrdil, přidal „Pojď ó velký zákazníku, pomohu ti s výběrem všeho, co budeš potřebovat, pojď“ a táhnul mě do oddělení „Kamna pro domácnost“. Inu proč ne, řekl jsem si a nechal se unášet.

Došli jsme do místnosti, jejichž každičký kousek zdobily krásně, ručně malované kachláky. „Vidíš, ó velký zákazníku?“ a já nestačil zírat. „Sem by tě dovedl kdejaký hlupák“, pokračoval „a snad by se i pokusil tě zlomit, aby nějaká kamna si od něj koupil. Takové hlupáky však v našem obchodě nenajdeš.“ a táhnul mě dál. Ušli jsme sotva několik metrů a já viděl jak se blížíme do oddělení potravin. Začal jsem přemýšlet, zda-li jsem neudělal chybu, když jsem se rohnodnul svěřit do péče „odborníkům“. „Sem“, pravil hrdě prodavač mezi regály chleba, „by tě táhnul idiot, který nemá o sportu ani ponětí!“ a táhnouc mě za límec jako uličníka, pokračoval výpravnou oddyseou po nákupním centru.

Po dvou hodinách jsem na sobě začal pozorovat únavu a nohy už taky nešlapaly jako na počátku naší krásné expedice. Zatnul jsem zuby a řekl si „Vydrž Toníku, vydrž! Už jen kuchyňské potřeby a potřeby pro zahrádkáře a budeš možná zpátky ve sportu“. A skutečně o patnáct minut později jsem se již nacházel zpět tam, kde jsem přišel. „Ale u nás nejsme ani idioti, ani hlupáci, ani ubožácí, ani tupci, ani burani, ani ...“ a prodavač pokračoval výčtem všech slov, které jsem během naší výpravy již slyšel. Zpozorněl jsem v okamžiku, kdy prodavač začal vítězným tónem: „My jsme profesionálové a víme, že zákazník má naspěch, nemá času nazbyt a tak se jej nesnážíme mást“ a začal mi šermovat odmítavě prstem před obličejem, „nesnažíme se zákazníka zdržovat, nebo jej plést nejasnými cedulemi, mylnými nápisy. Nám jde o pointu věci!!!“, vykřikl a vrazil mi prst do oka. „Omlouvám se!“, řekl rozpačitě a evidentně čekal, jestli jej zabiju, nebo ne. „To je v pořádku“, řekl jsem, „ale už bych docela rád se dostal k jádru problému a tak bych vám byl skutečně vděčný, pakliže byste mi pomohl s výběrem všeho na lyžování“. „Není problém! Není problém!“, hystericky vykřikoval prodavač, chytl mě za boky a po vzoru „Jede, jede mašinka...“ mě kormidloval k lyžákům. V duchu jsem byl neskutečně rád, že už to konečně začíná mít spád a pohledem na hodinky jsem zjistil, že už mi v práci začala obědová přestávka. Zamračil jsem se, protože na obědové přestávky jsem se vždycky vracel. Ne tak dnes. Dnes se chystám na lyžování! Hrdost a odhodlanost mě povzbuzovaly a utvrzovaly ve správnosti mého jednání. V tom jsem ucítil jak mi prodavač nasazuje dětský lyžák na pravou ruku. Trošku mě to zarazilo, ale vzpomenul jsem na jeho slova o profesionalitě a vědom si svých laických myšlenek, zdržel jsem se komentáře. Možná to byla chyba, nevím, ale držel jsem a čekal jsem co bude dál. Upravil polohu lyžáku na mé pravé ruce, poodstoupil kousek a hodnotil mou vizáž. Usmál jsem se na něj a v tu chvíli řekl prostě „Nenene, to není ono. Je to příšerné!“ a já se zase usmívat přestal. Přistoupil ke mně a sundal si boty. Usmál se a řekl, „to už je mnohem lepší“. Sedl si na stoličku na obouvání lyžáků a zkoumavě se na mě zadíval. Udělal jsem na něj cukrblik, ladně jsem se otočil kolem vlastní osy a praštil jej lyžákem do hlavy. Prodavač padl na zem jako podťatý a nepomohlo ani procítěné „Omlouvám se!“, aby se znova zvednul. Udělal jsem jakoby nic a couvnul jsem o krok. Sundal jsem si lyžák z ruky a udělal jsem další krok vzad a začal jsem si pískat, abych vypadal, že vůbec o ničem nevím a že absolutně nechápu, proč tam ten prodavač leží. Vzpomenuv si na slova kolegy z práce, řekl jsem si, že takovou drobnost jako je lyžařské vybavení přece musím zvládnout sám a zručnými přískoky jsem se pohyboval po sportu a postupně jsem si tam bral ono, onde něco a rozhodnul jsem se pro fintu klamavku a tak asi po půl hodině ověnčen nejrůznejšími věcmi došel jsem za mladším, již dříve peskovaným prodavačem a ledabyle se s ním dal do řeči. „Dobrý den.“, začal jsem hezky. „Dobrej“, řekl mezi třemi žvýknutími prodavač. „To máme teplo, viďte?“, rozhodl jsem se pro neutrálnost a odvážně jsem pokračoval „Sluníčko svítí, ptáčkové zpívají, travička se zelená, lidi se milují, auta troubí, parníky plují, rosničky předpovídají počasí, ikdyž teda ony ho nepředpovídají, nebo alespoň ne ty žabky, protože to je úplně normální pomluva, to si tak lidi vymysleli, aby byli zajímavější, ale prostě chci jen upozornit na to, jaký dnes máme krásný den.“. Dostal jsem ho! Prodavač přestal usilovně žvýkat, podíval se z okna na padající sníh, překontroloval již existující závěje, po té udělal krok zpět, ruce dal do střehu a nedůvěřivě si mě přeměřil pohledem a okem odborníka přepočítal hodnotu zboží, jímž jsem byl ověnčen. „Lyžujete?“, zeptal jsem se kamarádsky. „Jo“, řekl opatrně prodavač a pravou rukou šátral v oddělení baseballu po pálce. „Lyžování je moc príma sport“, pokračoval jsem již obezřetněji, protože prodavačova ruka, již něco nahmatala. „Já taky pojedu lyžovat!“, trumfoval jsem náhle. To byla chyba. Prodavač reagoval okamžitě a jeho ruka vystřelila proti mně i s pálkou jako prak. Lehl jsem na zem. Prodavač stoupl nade mě a zeptal se, „Vo co ti jako de?“. Ránu měl dobou, v hlavě mně zvonilo tak dlouho, až jsem vstoupil do hlasový schránky. Pak jsem se rozbrečel, schoulil se a mezi vzlyky se svěřil, že mám jet lyžovat a že jsem ještě v životě nebyl a nikdo mi nechce pomoci a jak jsem sám, že se počůrávám a že se mi líbí malé děti a zřejmě bych ještě chvilku pokračoval, ale naštěstí mě prodavač zarazil a trošku klepnul (zřejmě pro jistotu) pálkou a pak mi řekl, že mi pomůže. Ožil jsem a se zablíbením jsem se na něj začal dívat jako na spásu. „Jo, jasně, chlape, pomůžu ti. Tak vstaň, otři si slzy a ... to druhý a dem na to“. Poslechl jsem nadšeně a rád. Vstal jsem, sundal jsem si kalhoty a všimnul jsem si jeho nejistého pohledu a jeho ruky opět svírající baseballovou pálku. Zasmál jsem se tomuto trapnému omylu a nesměle jsem se zeptal, zda-li aspoň jediná věc z těch, jimiž jsem byl stále ověnčen mi nějak pomůže při lyžování. „Mnnooo, jestli u toho chcete jezdit na kajaku, nebo rybařit, či zvedat činky, skákat přes švihadlo, lézt po skalách, číst pornočasopis, nebo hrát basket, tak jo, klidně si to nechte, ale pokud byste rád lyžoval, tak to tu nechte a pojďte se mnou. Všechno jsem odložil, jen ten pornočasopis jsem si nechal. Zaujala mě totiž titulní stránka, kde prase v holínkách skákalo na trampolíně. Šel jsem za prodavačem, který byl evidentně muž činu a tak netrvalo dlouho a já stál před obchodem obtěžkán zavazadly se vším možným, s lyžemi přes rameno. Vzpomenuv na americké filmy, zapískal jsem a zvolal „Héééj, Taxi!“. „Ty taky!“, zavolal muž na druhé straně ulice a mrštil po mě kamenem. Měl skvělou trefu. Dostal jsem do hlavy a snad bych se i skácel, ale jak jsem zavrávoral, natrhl jsem nějaké cizí slečně výstřih, ta mi dala krásnou facku a já se probral zpět do reality. Auto mi parkovalo kousek za rohem, tak jsem se k němu vydal pěšky. Mohu mluvit o štěstí, že běžně jezdím vozem značky Avia, protože jinak skutečně nevím, nevím, zda-li bych všechny mladíkem doporučené věci uvezl. Podíval jsem se na hodinky a začal si o svou pracovní dobu dělat starosti. Rychle jsem nastartoval a vyrazil vstříc jednosměrkou ku svému pracovišti. Přišlo mi sice podivné, kolik špatně jedoucích aut se může nacházet v jednosměrce, ale neměl jsem čas se nad tím pozastavovat a tak jsem si pro jistotu ceduli jednosměrky vzal sebou, vyjel jsem na hlavní a postavil se do kolony aut. Asi po deseti minutách se mi přestalo líbit, že se kolona vůbec nehýbe a tak jsem vylezl ven a jal se zjišťovat příčiny. Prošel jsem asi dvacet aut, jež stály přede,mnou a ani v jednom nebyl řidič! Neuvěřitelná drzost, kterou si v poslední době řidiči dovolují, Nu což. Vyjel jsem z kolony a rozhodl, že to vezmu do práce zkratkou, vždyť to mám do práce kousek.

Městský provoz byl docela dobrý, ale když jsem o čtyři hodiny později přijel do práce, potvrdily se moje obavy s mou pracovní dobou. Nu což, napsal jsem si přesčas a jel jsem domů. Čekalo mě vybalování a další část příprav. Byl jsem mile překvapen co vše jsem našel v balících, které mi mladík prodal. Péřová bunda, péřové kalhoty, péřové rukavice, péřové spodky, péřové trencle, peřiny, kamna, náplasti, péřové čepice, péřové ponožky, lyžáky, lyže, brusle, běžky a sadu titanového nádobí pro zdravou výživu. Trošku jsem se podivil nad těmi kamny, ale budiž. Teplo je zřejmě důležitý aspekt a není radno jej podceňovat. Vyzkoušel jsem si každičký kousek oblečení a všechna čest, mladík měl báječný odhad. I ta kamna mi pasovala jako ulitá! Pokračoval jsem v této skvělé činnosti ještě dlouho do noci, až znaven věčným zvedáním kamen a titanového nádobí padl jsem vedle postele a chtěl jít spát, ale tlačily mě ta kamna, tak jsem se donutil, zvednul se a uložil se do postele.

Ten den jsem šel spát sice o pár desítek tisích korun chudší, ale za to s pocitem dobře prožitého dne, s pocitem, že jsem opět udělal něco, zač by se nemusel stydět ani Kája Gotů. Měl jsem nakoupíno a byl jsem tedy prakticky připraven na odjezd na lyže. A panečku jak já jsem se těšil! Ale ten den už jsem šel spát a nechal si zdát krásné sny o písečných dunách a odvaze a polonahých hosteskách a delfínech a vazelíně. Sladké sny a dobrou noc.