Uvědomění

Šla potemnělým podchodem, šla pomalu a každý její krok byl jakoby s rozvahou a úctou. Bylo brzy ráno a tak zde nebyl nikdo jiný. Pomalu šla a rukou přitom zlehka kopírovala zeď a tu a tam se zastavila, aby zhodnotila grafitti, po nichž jela rukou, jakoby se snažila proniknout do mysli tvůrců. Svým způsobem měla ráda tyhle projevy svobody a radosti ze života. Nějakým způsobem prostě dokázala obdivovat tu mysl, která měla tolik svobodných myšlenek. Přesto však její pohled byl naprosto odevzdán a fádní. Nemyslela vlastně na nic. Už ne. Šla rozvážně, oděna pouze v noční košilku a bosá a šla rozhodnuta vstříc svému osudu.

„Všechno nejlepší!“, vesele volali kamarádi a převesele a bujaře gratulovali Lidce, jejíž věk dovršil třiceti čtyř let. Její kamarádi si dali záležet a připravili ji vážně pěknou oslavu a dokonce nezapomněli ani na dort. Kamil, její přítel jí přinesl skleničku šampaňského a dlouze jí políbil. „Všecko nejlepší drahoušku“, pravil a oči se mu smály, však jen do okamžiku, než zjistil, že ne tak Lidce. „Copak se stalo?“, zeptal se a očima visel na Lidčiných rtech a netrpělivě očekával odpověď. Lidka o tom ale nechtěla mluvit. Přišlo jí to příliš osobní, než by se s tím mohla komukoliv svěřit a tak prostě raději se začala usmívat a tvrdila, že vše je v nejlepším pořádku. Oslava skončila, přišel den, skončil den a tak šlo po nějaký čas a vše se zdálo, že je jak má být a Kamil si zvykl na Lidčiny zamyšlené pohledy, tak už ani nepátral po příčinách. Možná měl.

Ten den v práci nepatřil mezi nejlepší. Od rána co mohlo, to se kazilo a všechno to na Lidku padalo a padalo, ale ona přesto vzdorovala. Přesto se však její myšlenky rozeběhly směrem kterým ona nechtěla. Všichni lidé pospíchají. Honí se za přeludy a sami vlastně nevědí co dělají. Spěch a společnost. Dvě věci, které tak strašlivě nesnášela. Je tohle život, je tohle svoboda?? Co je to za svobodu? Vždyť je to pouhá iluze. Nic než iluze. Každý den vstáváme, jdeme do práce, kde sice nás už nebičují, ale stejně po nás chtějí šílené výsledky, skončíme v práci a opět se honíme, abychom zabezpečili rodinu, nebo alespoň sebe, pak zbití padáme do postelí a pak nanovo. A stále dokola, bez vidiny konce, či změny. Stále jen šílený kolotoč. Lidce bylo do breku. Kam se poděla ta pověstná lidská pohoda? Kam zmizely mezilidské vztahy? Je tohle skutečně onen proklamovaný pokrok? Lidku tyhle myšlenky sžíraly každým dnem a už nedokázala myslet na svou pohodu a štěstí. Už věděla, že jej nikdy mít nemůže.

Šla na oběd a stále přemítala o životě. Spolupracovníci si z ní dělali legraci a možná měli pravdu. Proč se trápit věcmi, jež nejsou v lidských silách, aby se vyřešili?? Jenže jí se nechtělo jít dál ve stádu společnosti jako tupá ovce a jen čekat jestli na konci toho všeho bude kat, nebo holič.

Pomalu posrkávala polévku a přitom se dívala na tamní puštěnou televizi. Zrovna dávali nějaký pořad, kde mluvili o postižených a nemocných lidech. Cítila obrovskou lítost, ale stejně tak si uvědomovala, že ona nic nezmůže. Coby měla dělat?? Měla by dát peníze na nějakou charitu, přičemž by těmi penězi vlastně jen zaplatila ty pracovníky charity a potřebným by se opět nic nedostalo. Přemýšlela o všem okolo sebe a možná si to moc brala, možná si to neměla připouštět, ale připouštěla si to. A bohužel si uvědomila, že v tomto světě nemá co dělat.

V práci už dokončila vše rozdělané tak nějak pouze mechanicky a přemýšlela o té myšlence, která ji napadla u oběda. Uvědomovala si, že už nezná štěstí a radost a marně přemýšlela, kdy se opravdu upřímně zasmála. Ano, nedávno, když v televizi zahlédla jakýsi skeč. Smála se, ale Kamil jí tenkrát řekl, že jemu to teda vtipné nepřijde a tak i ta poslední radost byla tak nějak pokažená.

Šla domů a cestou se zastavila u dveří, kde se pro zajímavost podívala na ordinační hodiny. Ano, na cedulce bylo napsáno: „Psychologická poradna“. Bohužel dnes už tu nikdo nebyl a ona tak se smíšenými pocity šla domů. Když došla domů, Kamil tam ještě nebyl. Sedla si na sedačku a schoulila se do klubíčka. Přemítala o všem a o všech. Marně se snažila najít pozitiva na životě svém a životě svých přátel. Bohužel je nenacházela a v tu chvíli si neuvědomovala, že je ani nalézt nemohla, protože prostě nebyly.

Zazvonil telefon. Kamil. Že bohužel musí na služební cestu a tak přijde domů až následující den. Celkem jí to vyhovovalo. Potřebovala být sama a chtěla nějak vyřešit tuhle vlastní sebetrýzeň. Už nemohla dál. Nemůže celé dny jen přemítat o negativech, nemůže řešit neřešitelné. Tenhle svět ona nezmění. Bohužel tenhle svět změnil ji.

Probudila se ve čtyři hodiny ráno. Zrovna svítalo a ona si uvědomila, že to chce udělat. Vstala a jak byla jen v noční košilce, rozešla se po schodech jejich domu, před něj a do podchodu. Už nechtěla přemýšlet a hledat východiska. Už ji nebavil tenhle věčný boj. Snad si uvědomila celý tenhle kolotoč a snad jí došel smysl života, protože už se nechtěla stavět proti proudu společnosti, už nechtěla být tupá ovce a rozhodně neměla v úmyslu se nechat vláčet životem dál. Nebavila ji tahle iluze. Bohužel našla jediné řešení.

Noční košilka vlála větrem a přestože bylo léto, obestíral jí chlad. V dálce houkal vlak a ona se zavřenýma očima stála na mostě nad kolejemi. Vnímala sluchem a citem a vynechávala oči. Nechala kolem sebe proudit vítr a povznesla se nad pocity, které cítila. Tohle jí šlo dobře. Prostě vypla vše co cítila a náhle pocítila klid. Velký vnitřní klid. Náhle nebylo nic, co by ji mohlo trápit a nebylo nic, co by mohla vnímat. Tentokrát dlouze a dlouze přemýšlela o svém životě, přemítala o svých činech a naprosto nezaujatým pohledem přehodnotila celou svou situaci.

Bílá košilka vlála ve větru jako vyzývavá vlajka, ale bylo půl páté ráno a nebylo nikoho, kdo by si všiml jednoho života a i kdyby ano, co by to změnilo? Proč by se někdo měl zajímat o cizí životy? Na to už se dnes nehledí. Je potřeba se postarat především o sebe, pak hodně dlouho nic a teprve potom možná někdo další. Lidka cítila vanoucí vítr a již ji nepřišel chladný a nepříjemný, ale přátelský, jako by vybízel, aby plula s ním naprosto bezstarostně po celém šírém světě. Rozhodla se, že poslechne ten vítr. Vlak zrovna houkal a než zajel pod most, žena v bílé košilce již nebyla tam, kde ještě před chvílí stála. Byl konec.