Úvaha z kriminálu

„Těžko říct, co bylo dřív, jestli konec, či začátek. Těžko se zamýšlet nad smyslem, když chybí průběh. Těžko žít život, když chybí tělo, které by život obsahovalo. Těžko posuzovat jedince, kteří nevědomky ztrácí svůj život svým vlastním přičiněním, těžko se řídit lidmi, kteří neznají důsledky svých činů, těžko být sám sebou.“ To byly slova, který mi kdysi řekl jeden moc chytrey pán. Já si ho za to fakt vážil. Nebyl žádney blbec. On prostě jenom rád pil a moc dobře neodhadnul míru a tak se čas vod času ztřískal jako dobytek. V tý době jsem měl prima práci a hlavně dobře placenou. Dělal jsem u jedný firmy, co měla obrovský zahrady a já se tam staral o zeleň. Vona ta firma měla co dočinění s botanikou a výzkumákem. Zalíval sem trávníky, kytičky a rostlinky a nesmělo mi nic chcípnout. A taky mi nikdy nic nechcíplo, páč sem se o to staral fakt dobře. Dokonce mi šéf jednou řek: „Seš dobrej Mirku. Umíš svou práci fakt dobře dělat a tak ti přidám“. A tak mi přidal. Můj plat nebyl nic moc, ale na to, že jsem prakticky nedělal nic a dostával za to tisícofku denně, yo, proč ne. Já měl šéfa rád a on mě. A nikdy mi nic nechcíplo. Fakt! A přesně v tý době jsem jednoho krásnýho rána našel na svým pracovišti, totiž na jednom záhonku, jednoho pana doktora, co byl zaměstnaney v představenstvu a ten mi sdělil tu moc chytrou větu. Já ji moc nerozumněl, ale von se mě snažil přesvědčit, že je to věta pravdivá a že pravda v ní obsažená je fakt hluboká a má svůj smysl. Já si tehdá myslel svoje a tak jsem mu to odkeyval, ale von trval na tom, že to je fakt pravda. Taxem si to napsal, aby měl radost. Jenže on mi pak udělal podraz a zradu. Umřel. Umřel mi skoro v náručí. A pak se to všecko semlelo tak rychle. Přiběhl nějakey chlápek, vykřikl bujarý „oj“ a utekl volat policajty. Ti přijeli a protože našli mrtvýho doktora v mým náručí, tak si mě odvedli. A když pak nenašli zjevnou příčinu smrti, tak mě obvinili z vraždy.

Dneska máme moc primovey den. Já si tu v kriminálu bručím za vraždu, kterou jsem nespáchal a přemítám o životě. Je neuvěřitelně složitey, neuvěřitelně krásney a neuvěřitelně zvráceney. Život nachystá člověku takový překvapení, že občas se nestíháte ani divit a než přijmete jedno, jsou tu další a další a stále žádný východisko. Jenže já si vzpomněl na toho doktora. Na jeho výraz a na jeho reakci. Nebyl vyděšeney, nebyl nespokojeney. Byl rozhodnutey přijmout svůj osud a vzít ho jako svůj další krok na cestě životem. Jen na chvilku byl naléhavey, a to když chtěl, abych si poznačil tu jeho větu, kterou jsem začal psát tenhle příběh. A když jsem si ji poznačil, byl spokojeney a odevzdaney. Jakoby ta věta byla to jediný pro co žil a pro co žít chtěl. Víte, když ste v jedný cele, žijete naprosto pravidelney a opakovaně monotónní život, ve kterým prostě není žádná změna, ve kterým se všecko opakuje s naprosto přesnou a železnou pravidelností, napadají vás různý myšlenky. Mě začaly napadat úvahy, proč vlastně člověk žije. Víte já chtěl třeba už několikrát ukončit svůj život a udělat tak tečku za jedním smutným příběhem, ale nešlo to. Něco mi říkalo: „Nevzdávej to Mirku, nedokazuj celýmu světu, že mají pravdu, ty přece znáš tu skutečnou a tu ti nikdo neveme. Ta jejich pravda, je jen povrchní lež. “. A tak jsem zápasil dál. Bil jsem se, zápasil se svým osudem a snažil se být lepší, než všichni z mýho okolí. Nenadával sem bachařům, nechtěl po nich úsluhy a ostatní vězni mě byli ukradení. Naprosto jsem nechápal, proč bych se např. měl s nima družit. Přišlo mně to naprosto blbý a zbytečný. Ale přesto jsem se tu s pár lidma sčuchnul. Vono přeci jenom když žijete delší dobu na takovým fleku, tak se prostě s ostatníma seznámíte. Dneska je tomu přesně 5 let co mě zavřeli a přesně 5 let co tu ještě budu. Mládí a potažmo i stáří je pryč a co mi zbylo? Nic. Ale já se neptám, jestli je to smutný, jestli je to správný, nebo jestli je to normální. Víte, když mě zabásli, bylo mi 30, měl jsem snoubenku, dům, psa, práci a prima sousedy, se ktereyma byla prča a chodili jsme spolu na pifko, pokecat vo životě a prostě se dá říct, že jsem byl spokojeney. A já se přesto v tý době cítil divně. Myslel jsem si, že nežiju spokojeney život. Cítil jsem se jakoby mi něco chybělo, jakobych něco postrádal a jakobych po něčem stále prahnul. Ale furt mně nedocházelo co. A pak přišlo to jedno zvláštní ráno a po pěti letech nemám nic. Systém se rozhodl mě zlikvidovat jedním z nejhorších způsobů vůbec. Odepsal mě. Kdyby mě aspoň zabil, bral bych to, ale takhle je to fakt podlý. Dneska nemám nic. Snoubenka by byla blbá, kdyby na mě čekala, barák jsem ji nechal přepsat, pes už brzo pojde, sousedi, ti se mnou už nikdy nepromluví a práci, tu už neseženu, protože kdo by si vzal na triko zaměstnat beyvalýho kriminálníka, kterey ke všemu bručel za vraždu. A tak mi zbývá tahle cela, tenhle život a tohle, jak ti nahoře s oblibou říkají: Nápravný zařízení. Jenže k čemu mě to napraví?? Připraví mě snad na návrat do společnosti? Hovno. Připraví mě na život po kriminálu? Hovno. Nepřipraví mě vůbec na nic. Jednoho dne mně řeknou: „Hele Mirku, odkroutil sis svý, ale už sem nepatříš, vem si sveych pár švestek a táhni odkud si přišel“, a já pudu. Vyrazím do ulice, kterou už neznám. Vydám se prakticky nikam, protože nemám dům, nemám nic. Možná mi vrátí tu tisícofku, co sem měl ve šrajtofli, když mě zavírali, jestli sem ju teda neztratil při převozu. Takže moje vyhlídky do budoucna jsou takový, že tenhle ústav nedělá lidi, kteří jsou lepší, lidi, kteří za to stojí a lidi, který jsou schopní přežít mimo krim. Z těch okovaneych vrat lezou jen trosky. Lidský trosky odsouzený k záhubě. Lidský oběti obrovský mašinérie, která neuprosně svým soukolím drtí všecko živý. Likviduje však tělesný schránky, ne vlastní život. Jenže co je život bez těla? Je zajímavý ale pozorovat ostatní. Třeba vedle v cele je Toník. Je to primovey chlap, se kterým je sranda a všichni ho tu mají rádi a všichni si ho moc váží. Je inteligentní a vlastně díky jemu jsem se vůbec mohl po pěti letech takhle vyjádřit, takle si tu napsat tok sveych myšlenek. Jen díky Toníkovi. A proč je tu on? Jasně, on JE vrah. Surově zmlátil svou manželku a nakonec ji podřízl jako králíka. A proč? Protože mlátila Petříka. Petřík byl jejich synek. Vona ho mlátila pořád furt a stále, a děcko furt řvalo jak protržený. Všichni věděli, že ho mlátí a ti všichni u soudu mlčeli, takže když pan slavney právník prohlásil „Od mala mlátil svého syna a když už to jeho hodná žena nevydržela a pokusila se synka zastat, zbil ji a nakonec ji podřezal hrdlo“. A když Tonik na tuhle větu vyskočil, a zařval, že to není pravda, tak ho vyvedli a zbytek dořešili bez něj. Dostal 15 let natvrdo, protože prej byl hajzl a vrah. Přitom je to člověk, kterey by ani kuřeti neublížil. Ale když se ho zeptáte, jestli by to udělal znova, řekne vám zcela jednoznačně „jo, zabil bych ji.“. Tak to vidíte, ne všichni vrazi jsou ti špatní a ne všichni vrazi si zaslouží šibenici. Jasně. Jsou tu i klasický případy člověka, kterýho vzrušovala vlastní dcera a tak ji jednoho dne přefik a pak zabil. Jenže to je mešuge a je to na něm vidět. Jsou tu i další takový podobný případy. Jsou tu prostě i lidi, kteří sem patří oprávněně. A to já beru. Já u soudu mlčel. Nikdy jsem toho moc nenamluvil a všichni si mě za to vážili. Měli mě rádi, protože sem nebyl užvaněney a přesto se mnou nebyla nuda. Dneska nevím. Nevím jak bych se dokázal bavit s cizíma lidma, kteří mi dřív byli blízcí. Třeba kdybych potkal svou bejvalou snoubenku, vím, že bych si s ní nedokázal říct víc než „Ahoj“. Toník třeba dost často povídá, jak by si chtěl hrát se svým Petříkem, jak moc by si přál, aby Petřík mohl být s ním a pak se rozbrečí. Chlapisko jak hora a brečí jako malý děcko. Je tu osm let a ještě sedum bude. Takže Petříkovi už je deset let. Zrovna příští měsíc má narozeniny a Toník propadá do čím dál větších depresí. Občas ho chytne fakt rapl a pak brečí a mlátí rukama do zdi, bije do mříží a křičí. Domáhá se spravedlnosti, domáhá se svýho kluka. Ale tady se na city nehledí. Tady se na city kašle. Seš v lochu, tak bruč a drž hubu. Je to vlastně pravidlo. Jednou se mu pokusil Olin vysvětlit, že je to zbytečný a že ho stejně jeho kluk bude mít za chlapa co zabil jeho matku, protože mu to vtloukají do hlavy vod malinka. Toník se na Olina tehdy vrhnul a chtěl ho zabít. Napřáhl se v mohutney úder a fakt vím, že by ho tou svou tlapou snad zabil v jediným úderu, ale neudělal to. Pustil Olina, ten padl na zem a snad se tenkrát i počural, protože to byla fakt psychicky vypjatá chvilka a nikdo z nás ostatních se nezmohl na jediný slovo. Dozorci doběhli ale nic neudělali. Jen koukali, jak se Toník sesypal. Olin totiž měl pravdu. Takže Toníka tenhle chytrey systém připravil o kluka, kterýho nadevše miloval. Takže opravdu je nutný takový lidi soudit? Dneska tu málokdo propadá depresím. Jasně, teď pomíjím toho Toníka, kterey je fakt f citově v prdeli, ale ostatní už tady nic neřeší. Je tu spousta lidí, kteří by si prostě zasloužili lepší život, jinou šanci, ale nikdy ji nedostanou, protože se ocitli na „černý listině“. Ocitli se na listině, která všem ostatním lidem do budoucna řekne: „Bacha na tohodle, je to mukl!“ A tak s tím budem žít. Já až vypadnu, nebudu mít nic a asi brzo umřu, nebo mě někdo zabije na ulici, nebo se stanu bezdomovcem a pak mě nějací vtipálci poleyou beznínem a podpálí, jak je teďka dobrým zvykem. Toník vyleze a protože je to hlava horká, pude za synkem, tam ho nepustí, von se nasere a něco provede a pude bručet znova. Cejtím to f kostech. A ti vostatní. Vlastně škoda mluvit. Ať to beru jak chci, všichni jsme odsouzení na smrt. Je nás tu spousta a já ani nevim kolik, ale jedno vím jistě: Z nás všech je tu jediney člověk, kterey se má dobře. Říkáme mu pan Baron, páč má hodnou sestru, která ho často navštěvuje, která je na tom finančně celkem dobře a ke který se prej po propuštění nastěhuje. Von bručí jen 3 roky za ublížení na zdraví. A taky paradoxně. K jeho sestře se vloupal nějakey chlápek a kradl a voni se vrátili z nějaký zábavy a manžel a baron šli ještě na cigárko do altánku na zahradu. A sestra, že jde dom, že chce spát. Vyrušila zloděje a ten ji praštil. Vona padla na zem a do bezvědomí a zloděj začal zdrhat. Baron s panem manželem byli na zahradě a protože ten zloděj zdrhal jejich směrem a voni slyšeli výkřik a uviděli cizího chlapa, tak šli po něm a protože pan Baron měl lepší fyzičku, než pan manžel, brzo zloděje dohonil a přitáhl zpátky a když zjistili, že sestra je v limbu, tak ho pan Baron zmálit. A jak už to tak beyvá, zloděj na něj podal žalobu za ublížení na zdraví a protože to prej byla nepřiměřená obrana, protože panu Baronovi nešlo o nic, tak dostal tři roky bezpodminečně. Takže je možný se v týhle zemi projevit? Je možný být sám sebou a udělat něco správnýho? Není. Možný to je jen ve filmu a tam se hrdinové oslavujou a chválí. V reálu ať uděláte co uděláte, budete za to pykat. A není teda všecko dokola jen začátek konce?? A co je vlastně dřív. Je to konec, nebo začátek? Možná si říkáte, proč tohle všecko píšu? Víte, v mý situaci je to celkem prostý. Jednak mám spoustu času. Sedím si tu v krimu, v chládku a nikam nespěchám. Mám svoje jistý. Jídlo třikrát denně a ještě dalších 1827 dnů tomu tak bude. Takže si hlavně krátím čas a taky si říkám, že sem konečně procitnul. Celey život koukám kolem sebe a pozoruju. A čím víc pozoruju, tím víc vím a rozhod sem se, že to začnu publikovat. Konečně jsem pochopil každý slovo z těch vod toho doktora, vod toho chytrýho pána. A protože vyjádřit je nelze tak snadno, tak jsem je vyjádřil tuhle formou. Je to moje forma a já vím, že každey na týdle planetě má tu formu svou, každýmu by to pasovalo kapku jinak, ale jedno je hluboká pravda. Ty slova totiž pasujou na všechny lidi na týhle planetě. Ať víc nebo míň, je to tak. A kdo se se mnou chce hádat, může. Přijďtě za mnou na Pankrác a můžem si o tom pokecat. Budu se na vás těšit. Tak aloha inteligenti a zase u další mý chytrý úvahy.

Mirek Kadlec
Pankrácká věznice