Přítel jménem Fík

„To nééé, to se přece nemělo stát.“ Jiřík stál a měl slzy v očích. „To přece nemůže být pravda. Co jsem udělal špatně?? Proč mi Fík umřel??“. Tyto a spousta dalších otázek náhle jako přívan čerstvého vzduchu proudily Jiříkovým mozkem. Náhle přemýšlel o všem co se kdy stalo a kladl si otázku, co se ještě stane. Fík bylo jedno z Jiříkových zvířat. Byl to pes. Krásný a chundelatý. Měl krásně třpytivou srst a zdravý chrup. Měl jiskru v oku a byl moc poslušný. Jiříka vždy poslechl na slovo a nikdy jej nenapadlo o Jiříkově rozkazu pochybovat. Jiřík ho miloval nadevše. Stále se o něj staral, dával mu najíst, chodil s ním na procházky. Náhle se slzami v očích vzpomínal na všechny ty krásné chvíle, které díky němu zažil. Vlastně spolu byli pořád a stále. Byli si bližší než Jiříkovi vrstevníci a kamarádi. Vzpomínal, jak spolu jednou ukradli jedné zelinářce jablka a jak spolu utíkali skrze rozkvetlý sad a smáli se. Tedy Jiřík se smál. Fík samozřejmě pouze šťastně štěkal a i z jeho psí mimiky bylo patrné jakým štěstím ho Jiřík naplňuje. Bylo to skutečné přátelství založené na vzájemné důvěře, nikoliv na nadřazenosti druhu, či dokonce na metodě cukru a biče. Ne, ničeho takového nebylo třeba. Byli opravdoví kamarádi a byli ochotni se spolehnout jeden na druhého. A náhle v Jiříkových myšlenkách sad zešedivěl a upadl do mlhy a ponurého sychrava. Jeho pes je pryč. Zvíře co tak miloval, zvíře s nímž trávil většinu času tu náhle není. Proč se to stalo?? Proč raději nezemřel on. Ne, nemyslel to doopravdy, ale měl nutkání na to myslet doopravdy. Naštěstí měl ještě toliko zdravého rozumu, že na to nepomyslel skutečně. Bylo mu jasné, že tím, že on bude žít dál, tím že on přežil bude to právě on, který bude moci vyprávět o Fíkovi příběhy. A ne ledajaké. On nebude vyprávě příběhy o psu, jež umřel, ale bude vyprávě o příteli, který s ním trávil těžké chvíle, bude vyprávět a skutečně skvělé bytosti, která svým životem přinášela tolik radosti a štěstí. Bude vyprávět o Fíkovi jako o hrdinovi, protože Jiřík cítil, že si to Fík takhle skutečně zaslouží. Byl o tom skálopevně přesvědčen a byl odhodlán svůj plán uskutečnit. Otřel si slzy a hrdě pohlédnul do dálky. Díval se na domov a věděl, že život půjde dál. Věděl, tušil a cítíl, že to dokáže. Věděl, že se dokáže přezevše přenést a že bude spokojený a šťastný jako dřív, protože jeho Fík mu nezpůsobil bolest v srdci, ale způsobil mu spousty a spousty štěstí a přesně na to on hodlá vzpomínat. Na ty krásné okamžiky. „Bacha! Kam čumíš vole?“, zvolal jeho spolužák Patrik. „Nemůžeš stát v cestě. Tady se jezdí na kolech.“. Pak se zarazil, šel za Jiříkem, soucitně na něj kouknul, obešel ho zezadu, kouknul mu přes rameno a suše prohodil „Tak už ti to tvý zpráskaný Tamagotchi zase chcíplo? Ty se to chlape nikdy nenaučíš hrát, viď?“