Jak jsme bruslili.

Jednoho krásného zimního odpoledne, zrovna v době, když jsem silnici před naším domem skrápěl proudem vody, neboť mi vžy přišlo velmi vtipné, kterak auta marně se snažící zabrzdit před zátočinou vždy elegantně dělaly „duc“ do staletého dubu, mi zazvonil mobilní telefon značky Tesla a tak jsem elegantním sprintem dorazil do domu, zvedl telefoní sluchátko a chvilku poslouchal notoricky známé „tu tůů, tu tůů, tu tůů, tu tůů, tu tůů, tu tůů“ a po pěti minutách mi to došlo. Někdo mi zjevně něco chtěl. Inu neváhal jsem. Využil jsem prostředků moderní a mobilní komunikace a sedl na kolo značky Ukrajina, abych si vzápětí rozbil hubu na zledovatělé silnici. Trošku jsem začal nadávat, ale rychle jsem přestal a začervenal se, že jsem sám skočil na svůj vlastní žertík. Zastavil jsem vodu, smotal hadici, opět sedl na kolo a opět jsem spadnul na zem. Trošku jsem rezignoval. Vzal jsem kolo a hodil je seč mi síly stačily co nejdál mi moje sportem nepoznamenané tělo umožňovalo. Kolo dopadlo metr přede mě. Chvilku jsem na něj smutně koukal, ale fakt jen chvilku, neboť už po půl hodině mě napadla spásná myšlenka, kterak hezky a s grácií přejít zmrzlou část silnice. Polezu po čtyřech. A jak jsem si řekl, tak jsem i udělal. Kleknul jsem na všechny čtyři a pomalým a opatrným pohybem se šoural přes zamrzlou část silnice. Naštěstí šel kolem soused a slušně se mě zeptal, jestli nechci pomoct. Neskrýval jsem svůj vděk a řekl, že bych ocenil, kdyby se mi postaral o kolo. Soused nelenil, vzal kolo a přenesl je po posypaném chodníku na nezmrzlou část vozovky. Slušně jsem poděkoval a dál se po čtyřech plazil za kolem, za suchým asfaltem. Po hodině boje téměř zničen jsem ihned sednul na kolo a konečně se rozjel požadovaným směrem, tedy vpřed. Po chvilce a třech šlápnutí do pedálů jsem již zastavoval u známých-přátel (říkejme jim třeba jemu - ‚T‘ a jí - ‚D‘), od kterých jsem očekával, že mi řeknou, že to byli oni, kdož mi volali na můj mobilní telefon značky Tesla. Bohužel ‚T‘ má taktéž dobrý zvyk kropit silnici vodou a tak jsem zastavil až u jejich sousedů. Nevadí. Hrdě jsem se postavil na nohy... a ruce a po čtyřech se plazil k obydlí oněch známých. Když po další hodině usilovného boje jsem stanul u jejich zvonku a použil jej, otevřeli mi a trošku s údivem mi řekli, proč jsem nezavolal zpátky. Zamumlal jsem, že už by si mohli zapamatovat, že mám trošku pokažený display a tudíž nevím, že to volali oni. Oni na oplátku zamumlali něco o idiotovi, který místo aby použil telefonu, používá v zimě kolo značky Ukrajina. To mi však v danou chvíli přišlo naprosto irelevantní. Optal jsem se, proč jsem vlastně byl tak narychlo povolán, co se bude dít. Bylo mi řečeno, že padlo rozhodnutí, že pojedeme do nedalekého města bruslit. Náhle se mi v mé fantazii před očima rozevřela opona a polonahé tanečnice prováděli neskutečné piruety na ledě za použití bruslí nevídaným způsobem. Opona se zatáhla a já se začal vracet do reality. „Dobře“, vykřikl jsem nadšeně, až o několik bloků dál se zvedlo hejno vran do vzduchu a začaly pročesávat okolí doufajíc ve snadnou kořist. „Fajn, tak vemeš auto, my vemem brusle a všici pojedem“. Jen jsem nadšeně zakýval hlavou (nechtěl jsem podruhé vykřikovat a upoutat tak pozornost vran) a rychle se vydal k domovu. Po hodině jsem se dostal ke svému skvělému kolu značky Ukrajina a tak jsem na něj sednul a rychle vyjel ku domovu. Slíbil jsem, že až budu s autem se pro známé vracet, použiju náš smluvený signál, kterak jim dát najevo, že už jsem připraven. Třikráte jsem šlápnul a třísknul sebou na ledě u nás před domem. Naštěstí jsem jel správným směrem, tudíž jsem dojel a zastavil bradou přesně na místě, kde led přecházel v suchý a drsný asfalt. Poděkoval jsem sám sobě za tuto geniálnost, neboť jsem byl zároveň hladce oholen a odpadla mi tak večerní desetiminutovka. Rychle a neváhaje jsem utíkal domem vzhůru vzpomínajíc na kombinaci sejfu, kde máme uloženy klíče a doklady od auti. Kombinace nebyla třeba. Nějaký bodrý člověk, jemuž byla zima na hlavu a tak se vybavil lyžařskou kuklou, mi vzpomínání usnadnil a sejf již byl otevřený, když jsem dorazil. Poděkoval jsem mu, vzal si ze sejfu klíče a doklady od auta. On si vzal na znamení akceptace mého díky vše ostatní, ale to mně bylo docela ukradené. Hlavní bylo, že budeme bruslit, budeme se pohybovat na ledě. Na tom kusu země, co já tak nemám rád.

Rychle jsem vběhnul k sousedovi do sklepa, našel brusle, které by mně pasovaly a s pohledem vítěze a pitbulem v zádech jsem rychle utíkal do garáže, na třetí pokus nastartoval auto a vyjel směrem ke ‚T‘ a ‚D‘. Samozřejmě jsem vrazil do stoletého dubu, protože na ledě bylo auto neovladatelné. Chtěl jsem začít nadávat, ale pak mi došlo, že to dělám pro legraci a tak jsem se srdnatě zasmál a konečně vyrazil ke ‚T‘ a ‚D‘. U nich jsem vrazil do dalšího dubu a opět jsem se hlasitě a upřímně zasmál, neboť i tento kamarádův žertík vyšel na 100%. Pak jsem použil smluvený signál a prohodil cihlu oknem jejich domu. Na znamení příjmu mi zamávali z okna a nazačili megafonem, že pět minut a přijdou. A skutečně uběhla sotva čtvrthodinka a došli. Brusle hodili do kufru, pak je sebrali ze země a požádali mě, abych kufr otevřel. Zasmál jsem se své hlouposti a otevřel kufr a jejich brusle tak našly místo vedle těch mých. Kufr jsme s klapnutím zavřeli, sedli do auta a abychom mohli vyjet, tak jsem ještě musel vystoupit a sednout si na místo řidiče, které zůstalo podezřele opuštěné. Po těchto drobných peripetiích jsme se konečně rozjeli ku onomu městu, kde stadion s cedulkou „Dnes od 14:00 do 15:30 otevřeno pro veřejnost“ se tkvěl v celé své kráse a jistě netrpělivě nás očekával. Po cestě jsme ještě přibrali jednu známou (říkejme jí třeba ‚L‘), která se této události celkem pochopitelně chtěla též účastnit a pak již následovala pouze cesta, která nás vedla k vytouženému cíli. Po cestě jsme se pokusili trošku zanotovat, ale když jsem po pěti minutách zpěvu zjistili, že každý zpíváme jinou píseň, raději jsme toho nechali a prostě zesílili rádio, kde nás Kája Gottů zrovna zval na snídani s Kakaovou. Proč ne? Rasisti nejsme a tak jsme si řekli, že někdy určitě na tu snídani přijdem, ale ne dnes. Dnes se na nás těší stadion a v něm led. ‚T‘ se sice pokusil buřičsky upoutat slovy „A co když zapomněli napustit led?“, ale dobře mířená rána válečkem na nudle do hlavy udělala své a tak se k dalším pobuřujícím řečem již nedostal. Když tak nad tím zpětně přemýšlím, zajímalo by mě, odkud ‚D‘ ten váleček vytáhla, ale to se zřejmě nikdy nedozvím a tak si to zapamatuju jako prima kouzelnické vystoupení. Dojeli jsme na místo, kde jsem zaparkoval obratně mezi škodovkou a volvem, na bezdomovci, probrali jsme ‚T‘, otevřeli kufr, vzali si brusle a s nadšením, které se potácelo na hranici extáze se rozběhli ke vchodu. V rámci zápasu mi ‚L‘ hodila pod nohy popelnici, ale já to vzal s žertem a hodil po ní brusli. Brusle vykonala své a já se tak do dveří stadionu dostal dřív než ona.

„Co chcete??“, zeptal se příjemný asi dva metry vysoký a tři metry široký pán, jenž měl kolem krku řetěz nepodobný tomu, jež měla doma naše koza, avšak tento byl podle barvy zlatý. Svým hlasem mi pak připomínal rozzuřený parník, ale obličej měl milý - samá jizva. „My bychom rádi dovnitř“, s nadšením sobě vlastním prohlásila ‚D‘. „Tak to máte každey za dvacet, ale to prase tam nepustím“ a ukázal prstem na mě. To mě trošičku zaskočilo, ale nepřestal jsem se usmívat. V tu chvíli jsem ocenil, jak hodné mám kamarády. ‚D‘ prohlásila, že nejsem prase a že k nim prostě patřím, ‚T‘ prohlásil, že nejsem prase, ale hovado a tudíž nejsem dobytek, ale obtěžující hmyz a ten by snad projít mohl a ‚L‘ naznačila, že mě v případě nutnosti nebudou pouštět z vodítka a tak se pán u vchodu nechal obměkčit, zaplatil jsem tisíc korun a hurá do šatny se přezout do bruslí. V šatně bylo pozdvižení. Nějaký pán s velkou taškou zkoumal zde odloženou obuv a evidentně měl nějakou sběratelskou slabost pro boty, které byly nějakým způsobem označkované. Všiml jsem si, že se mu líbily ty s třemi proužky, ale nepohrdnul ani faječkou. Já se zul a protože mám kvalitní obuv jak s proužky, tak s faječkou, upoutalo to pánovu pozornost a s klidnou řečí „s dovolením“, mi vzal obuv a jal se ji prozkoumat. Než jsem jej stačil varovat, dostala se moje bota do vzdálenosti menší než 50cm od jeho obličeje, což je pro normálního člověka smrtící. Evidentně patřil mezi normální jedince. Bez hlesu se okamžitě skácel k zemi. Raději jsem si vzal svou botku zpět k sobě. Dneska evidentně ti šatnáři mají nějaké problémy a já prostě nechtěl, aby toho nebohého nebožtíka nějakým způsobem spojovali se mnou. Alespoň polohlasem jsem poděkoval za ochotu a jal se přemýšlet. Tu náhle se ozvalo: „A je to v pr***i“ z úst ‚L‘, já se otočil a skutečně! Byl to strašný pohled. Její brusle. To jak vypadala ‚L‘, její zdrcený obličej. Bylo to skutečně strašné, hodné pouze pro silné povahy. Já okamžitě začal brečet, ‚T‘ se sesunul k zemi s mužným „Oh“ a ‚D‘ se ukázala jako žena činu. Nejen že ‚L‘ dokázala uklidnit, že utržená tlanička na brusli není až tak nic strašného, ale hlavně, opět nevím odkud, vytáhla náhradní a podala ji ‚L‘. Ta ‚D‘ na důkaz vděku zulíbala boty i na čepeli brusle a jala se zachránit co se dalo. Několika zručnými pohyby ruky navlékla tkaničku, udělala uzlíky a hle, byla obuta a připravena. ‚T‘ se zbráboral a ‚D‘ dokončovala obouvací proceduru. Já byl též připraven a nažhaven. Adrenalin ve mně vřel a moje natěšení neznalo mezí. V tu chvíli jsem se na dotyk kovové brusle s ledem těšil víc než malé dítě na první sexuální zážitky.

Konečně tu byl ten okamžik. Mé tělo se chvělo a čelo krášlily krůpěje potu. Srdce tlouklo jako o život a v ústech bylo naprosté sucho. Čas se jakoby zastavil a moje noha s bruslí se pomalu, ale jistě blížila ke svému styku s ledovou plochou. Už chybělo jen několik centimetrů, když v tom se za mnou ozval hřmotný hlas „Bude to ještě letos?“, já se lekl, otočil a jakmile jsem se otočil, ztratil jsem balanc a spadl po zádech do kluziště. Můj první kontakt s ledem se tak stal bližším, než jsem si snil i v těch nejbláznivějších představách. Dopadl jsem po zádech na led a ihned do mě někdo vrazil. Ucítil jsem cizí brusle v žebrech a něco prasklo. Jelikož ten človíček padl na mě, předpokládám, že to byly jeho brusle. Pravda, trošku mě pobolíval hrudník, kdykoliv jsem se nadechl a vydechl, ale když jsem nedýchal, bylo to dobré. Tady se opět ‚T‘ projevil jako kamarád. Chytl mě za límec a odtáhnul bokem, kde dle jeho slov „nebudu zavazet“. Byl jsem nadšen. Jsem opravdu na ledu. Mám na nohách brusle. Budu bruslit. Byl jsem moc šťastný a moc nadšený a opravdu jsem cítil obrovskou radost. Všichni kolem mě bruslili a všichni se elegantně pohybovali a já se pokusil vstát na nohy. Po chvilce snahy a s mohutnou oporou ‚L‘, ‚D‘ a ‚T‘ se mi to nakonec povedlo. ‚T‘ mi kamarádsky poradil „Hlavně se nepokoušej jet. Radši se vůbec nehýbey, my si tě tu tak potom vyzvednem, ju?“. Tak jsem nadšeně souhlasil a sledoval, jak pěkně všichni tři odjíždějí. „Hele, Mirku, buď chlap a dokaž všem, že to zvládneš, že to taky umíš“, řekl jsem si nahlas a podemnou se ozval maley chlapeček „Já se snažím, fakt se snažím a já věřím, že to dokážu, děkuju za podporu pane!“ a po čtyřech pokračoval v cestě kolem mantinelu. Pokrčil jsem jen rameny a odkoukal první pohyb. Udělal jsem jej. Ku mému údivu to skutečně zafungovalo a já zahlaholil do okolí „Jéééééééé“, načež do mě kdosi vrazil se slovy „Uhni debile!“. To se mě trošku dotklo a zavolal jsem po něm to nejsprostější, co mi přišlo na jazyk: „Jste zlý pán!“, ale on si z toho nic nedělal, což vlastně bylo i dobře, protože jsem si řekl, že by mi mohl ublížit a to jsem nechtěl. Zahlídl jsem ‚D‘, zrovna učila ‚L‘ trojitého odpíchnutého Ridbergra, zatímco ‚T‘ zrovna zapíchnul Axela a otíral si nůž o růkáv. Já se pohyboval. Pomalu, ale jistě, už jsem byl téměř dva metry od mantinelu a cítil jsem se jistě. Jenže ono se to zastavilo. Prostě mi to nejelo. Tak jsem chvilku koukal po okolí, abych po chvilce pochopil, že se musím hýbat. Pokusil jsem se udělat znova ten pohyb co prve. Povedl se a já byl zase v pohybu. Řekl, jsem si, že jej zkusím několikrát po sobě a uvidím co to udělá. Šlo to báječně. Nejprve mě nabral nějaký bodrý mládenec loktem a tak jsem během malé chvilky dosáhl velkého zrychlení, pak mi nějaké dítě podrazilo nohy, to abych neztratil kontakt s ledovou plochou a už jsem opět ležel a byl za límec ‚T‘ tažen k mantinelu. Projevil se jako skutečný přítel. Kladl mi na srdce, abych se za žádnou cenu nevydával na led, abych se nepouštěl mantinelu a abych se stranil čehokoliv, co blížeji souvisí s bruslením jako takovým. Nerozhodně a neochotně jsem se vzpouzel, že bych si taky rád zabruslil, když už jsme na ledě, ale ‚T‘ začal vytahovat nůž a začal cosi naznačovat o poslušnosti, tak jsem raději vše odkýval a ‚T‘ odjel. Chvilku jsem přemýšlel o tom, co mi ‚T‘ řekl, ale po chvilce mnou opět začala cloumat vášeň a touha po bruslení. Adrenalin mi burcoval srdce do vysokých otáček, mozek byl excitován endorfiny a já byl opět v euforii. Odvážně jsem se postavil na nohy a řekl si „Ty to dokážeš. Seš přece chlap!“, načež se podemnou opět ozval ten chlapeček „Já vím, pane, já vím. Děkuju, že mi věříte. Není moc těch, co mi věří.“ a po čtyřech se šoural dál kolem mantinelu.

První skluz, druhey skluz, třetí, čtvrtey a já se cítil jako vítěz. Byl jsem v pohybu a řítil se davem... bohužel opačným směrem, než všichni ostatní a tak se stalo co se stát muselo. Náhle jsem narazil do skály. Přesněji skála na bruslích vrazila do mě a odhodila mě na mantinel. Cestou vzduchem jsem jen zaslechl jak skála řekla na adresu své přítelkyně „Teď se mi Toničko zdálo, jako by mě nějaký komár štípnul do prsou.“, načež mu Tonička odvětila „Ale to se ti jen zdálo, ty můj čumáčku.“ A oba se počali svorně smát. Čumáček, nečumáček, já letěl vzduchem a vůbec se mi to nelíbilo. Naštěstí tam bylo tvrzené sklo, o němž ‚T‘ prohlásil, že jej nelze rozbít. Nevím, snad mi nelhal úmyslně, ale moje hlava tím sklem docela lehce prošla. Zůstal jsem ležet na mantinelu zlomen v půli a nemohl se pohnout. ‚D‘ dojela ke mně a ihned se strachovala, jestli jsem v pořádku. ‚T‘ ji na to konstatoval, že asi v pořádku nebudu, ale že autobusem domů nejede a že si mě mají probrat jak chtějí. Já na to chtěl reagovat. Chtěl jsem říct, že mi nic není, ale kupodivu mě žádná část těla neposlouchala. Snažil jsem se zakřičet, ale z hrdla mi nevyšla ani hláska, přestože moje rty se slabě pohybovaly. Náhle se ‚L‘ nechala slyšet „Ticho, něco říká!“. ‚D‘ ihned přiskočila a začala se mnou lomcovat se slovy „Probůh! Není ti nic?? Kde jsou klíče od auta?“, ‚T‘ mi dal pár facek a snad díky tomu jsem ze sebe nahlas vypravil „Rifle, levá kapsa“. Náhle jsem ucítil jak mi něčí ruka vjíždí do kapsy a zase mizí. Taky jsem cítil, že se obsah kapsy změnil. Věděl jsem, že jsou to moji přátelé a že jsem v dobrých rukou. Ještě si vzpomínám na hlas ‚T‘, který volal „Tady se nic nestalo. On je ožratý. Není tu nic k vidění, rozejděte se“ a pak už si pamatuju jen, že všichni odešli a všichni zmizeli. Podařilo se mi sám pro sebe si zvolat „Bojuj Mirku. Snaž se a dokaž všem, jakey si“ Za mnou se ozval opět ten malý chlapec „Já už na to kašlu. Dneska už jdu domů, nashledanou pane.“. A vida. Už je konec, za chvilku pojedeme domů, jen co pro mě přijdou mí známí. Za oknem jsem viděl staré známé vrány, kterak netrpělivě čekají, až zmizí z ledu poslední opozdilci. Šel kolem nějaký člověk a ocenil, kterak jsem dobře a hladce oholen, ikdyž ještě dodal, že lepší, než se holit suchým asfaltem je použít nějaký sofistikovanější prostředek, ale tak nějak mi to v danou chvíli přišlo zbytečné. Potřeboval jsem se zvednout. Přeci jen bych se rád dostal pryč a tak jsem chvilku zápasil sám se sebou, až přišel chiropraktit. Prostě mě z toho mantinelu nějakey pořadatel zkopnul a já se tak mohl dostat rukou do své kapsy. Nahmatal jsem tam všem dobře známou kořenovou zeleninu a s chutí sobě vlastní jsem se do té mrkve pustil. Stačilo několik kousnutí a vrátil se mi sluch, další kousnutí a vrátil se mi čich. Ten naštěstí s dalším kousnutím zase zmizel, ale stával jsem se čím dál pohyblivějším a tak jsem dojedl svou mrkev záchranářku a vydal se směrem k východu, jak jinak než bosky, protože brusle mi někdo ukradl, když jsem ležel na mantinelu a šatna, kde jsem měl své botky byla již zamčena. Pomalým, leč jistým krokem jsem se přesunul k místu, kde jsem parkoval. Známí akorát nasedali a zabouchli dveře. ‚T‘ když mě spatřil, vyskočil z řidičova místa se slovy „Jejda, já se nějak spletl“ a rychle si sednu na místo spolujezdce. Já nastoupil a všechny si přeměřil přísným pohledem a zeptal jsem se přímo bez okolků „Nenechali byste mě tam, že ne??“. Téměř sborem, kroutíc hlavou na mezích únosnosti všichni řekli že „Néééé!“. To mi stačilo. Jsou to hodní kamarádi, moc si jich vážím.

Na tohle bruslení ještě dlouho nezapomenu a ještě dlouhý čas jsem na něj vzpomínal. Každý večer před usnutím, kdy mě trošku pobolíval celý hrudní koš, ve kterém mi připadalo jakoby něco chrastilo, jsem si na ten krásný a srdceryvný zážitek vzpomínal a přípomínal si každý okamžik. Bylo to krásné a poučné. Miluju bruslení...

Pozn. Jakákoliv podobnost, či shoda s čímkoliv a kýmkoliv je neúmyslná a čistě náhodná. Všechny osoby a děje byly smyšleny v chorém mozku autorově.