Psycho-povídka část II.

Bylo nádherné ráno. Rosa pomalu opadávala a první paprsky slunce prořezávaly těžká mračna, která po chladné noci vypadala jako po dešti. Slunce odhalovalo nádhernou krajinu plnou ptáků, kteří zpívali nádherné písně a ničím nerušeně se oddávali raním radovánkám. Téměř idylickou krajinu rušila pouze dvě stavení, kde však žili lidé, kteří vzývali přírodu a její krásu. Klokotání potůčku a dětský smích se ozýval z míst, kde louka přecházela v les a jako stužka malý potůček lemoval onen les. U potůčku si hrálo malé dítko, jež neznalé nástrah obyčejného světa, stavělo si zde vodní kolo, které se překrásně točilo, když pod ním protékala čirá voda. Tehdy ještě nikdo netušil, jakých objevů toto dítko dosáhne v oblasti psychiky lidské duše, jaký z něj bude velikán.

Dnes je krásný tichý večer přehlušovaný pouze sovou, která číhá na svou kořist. Zvon se právě chystal odbíjet půlnoc, když v tom se kolem kostela mihl stín. Byl to člověk, kterého obličej prozrazoval mnoho životních útrap a zkušeností. Byl odděn do dlouhého kabátu a rychle a křečovitě oddechoval přerušovaně se zvídavým nasloucháním, zda-li na blízku není někdo jiný. Když se pohnul a měsíc mu ozářil tvář, bylo na něm vidět jak je rozrušený. Na tváři se mu střídavě měnil úsměv a zděšený pohled. Bylo zatěžko uvěřit, že toto kdysi býval nejlepší psychiatr na světě. To, čím právě procházel, nebyla nemoc z povolání...

Zde ve stínu pumpy u kostela právě usnul člověk, který zachránil bezpočet manželství a uzdravil tisíce nemocných. Vždy měl úsměv na rtech a životní energií vždy více než oplýval. Jednoho dne ho však navštívil zvláštní člověk, který měl navždy změnit neměnné chování tohoto génia.

Paprsek dopadl na jeho tvář a on se v tom stejném okamžiku probudil a zděšeně pátral zrakem kolem sebe. V okamžiku, kdy se ujistil, že kolem dokola nikoho není vidět, objevil se mu na obličeji křečovitý úsměv. Ještě chvíli váhal, pak si upnul plášť a pokusil se vstát. Nebylo to snadné, přes noc skrčené a unavené nohy se ozvaly bolestí v plné síle. Přinutil se a vykročil směrem k nádraží. Nechtěl, ale musel se tam dostat. Potřeboval se dostat do Města. Procházel nádražím a zdálo se mu, že všechny oči ho sledují zkoumavými pohledy. Když se však odvážil pozvednout zrak, nenarazil na nikoho, kdo by si ho alespoň kouskem oka prohlížel. Nikdo si ho nevšímal a to ho popudilo ještě víc. Jejich nevšímavost, jejich lohostejnost, jejich netečnost! Podařilo se mu uklidnit a pokračovat v cestě dál. Jakmile sklopil zrak, cítil zase ty stovky zvědavých očí, které ho probodávaly a ubíjely. Cítil tlak v hlavě. Krev mu vřela a on se stával malátným. Přestával cítit cizí pohledy a nohy mu těžkly. Přestával vidět a slyšet, jeho mozek se odpojoval od těla, kterým již téměř nemohl hýbat. Těžce dosedl na lavičku a nehybně seděl. Přestal vnímat čas. Netušil, zda uběhlo pět nebo padesát minut. Necítil nic, pouze přemýšlel. Přemýšlel o podstatě života. To jediné ho drželo. Pak, jakoby vysvitlo v jeho duši slunce, vstal a s úsměvem na rtech šel k pokladně. Svým osobitým kouzlem požádal o lístek a nevrlá žena za pultem okamžitě pochopila, že její život je vlastně jen hra. Hra, se kterou ona nic nezmůže a nezbývá, než ji brát s nadhledem a nadsázkou. Když muž odcházel, nebyla už jen nevrlá žena, avšak jakoby mávnutím kouzelného proutku ji přístup a jednání tohoto cizince oživilo a vrátilo ji již léta chybějící chuť do života. Nyní z ní byla milá pokladní, která svým úsměvem a jednáním jakoby vzývala zákazníky, aby ji všichni napodobovali.

Muž s optimistickým výrazem čekal na vlak, který měl již značné zpoždění. Uviděl muže, který se značně rozčiloval současnou situací. Stačilo pár konverzačních vět, aby tento starý pán získal nové obzory a nové cíle.

Když vlak konečně přijel, muž nastoupil a posadil se k oknu. Chvíli pozoroval ubíhající krajinu a po chvíli usnul. Když se probudil, vlak již vjížděl do Města a on věděl, že má velice málo času, aby se dostal do správných rukou, které by mu mohly pomoci. Za několik málo hodin měl přijít poslední záchvat schizofrenie, z jehož vlivu už by se nemusel nikdy dostat. Měl velmi málo času a on opět uvažoval, zda by raději neměl umřít. Kdyby hned umřel, ušetřil by mnoha lidem hodně práce, jenže v téhle době není vlastně jistá ani ta smrt. Toho si byl jako psycholog dobře vědom a případné oživení jeho těla mu nebylo zrovna po chuti. Život, to je ta jediná jistota a té se chtěl držet. Nechtěl riskovat životy jiných, aby se sám zachránil, ale za této situace mu nic jiného nezbývalo. Kdyby podlehl dalšímu záchvatu, dopadlo by to velice špatně.

Po zhodnocení své současné finanční situace si zastavil taxi. Přívětivý mladík byl veselé povahy a zřejmě rád konverzoval, protože se ihned dal do řeči s jemu naprosto neznámým cizincem. Psycholog byl profesionál a navíc mistr svého řemesla a tak za chvíli o mladíkovi věděl úplně všechno a ještě mu dokázal poradit, jak se ještě zdokonalit. Jejich konverzace se rozvíjela ve slibné přátelství, což však nemělo mít dlouhé trvání. Uváznutí v dopravní zácpě by nebylo tak špatné, ale ....

[střih]

Na místo dorazila speciální jednotka FBI... Vystoupil agent Máldr, ale na nohou dlouho nestál. Uklouzl a zlomil si nohu a byl následně hospitalizován v nemocnici, kde chytil virus africké horečky a běhek dvou dnů zemřel. Agentka Skályjová dostala na starosti nového agenta. Stačilo pár dnů, aby od něj chytila virus HIV a o tři měsíce umírá na AIDS. A náš případ slavného psychiatra? Byl odložen ad akta.....