Upřímnost nadevše

„Opatrně, opatrně, ať se mi tu nezabijete pane Toníku!“, řvala ta odporná bába. Byla tak přívětivá, že se mi otevírala kudla v kapse. Její šílená vražedná milost. Každey je tak odporně miley, že bych to vraždil okamžitě. Vyjdu z bytu a pokrytecney úsměv sousedky. Kráva blbá. Kdyby mohla, tak mě vystěhuje na dlažbu, vadí jí bordel co dělám. Já ho nedělám schválně, ale mám prostě rád společnost a hudbu. No a když se k tomu přidá alkohol, tak halt člověk si tu bednu chce pustit kapku hlasitěji. Co jí je sakra do toho, jak hlasitě si pouštím hudbu?? Ať se stará vo svý problémy. Starey jí sedí v krimu, vona je beyvalá šlapka a občas se bojím, že za tím jejím úsměvem je nějakey pozůstat let minuleych. Tehdá ju měli zabásnout, už dávno. Komanči ji měli postavit ke zdi a tam měla chcípnout, ale neudělali to. Přeblafla snad všechny v okrese a předseda k ní prey chodíval skoro obden a dostával to skoro grátis, tak je pochopitelný, že nad ní držel ochranou ruku. No ruku. Prostě ji chránil a tak si nedovolil nikdo na ni ani ukázat prstem. A tahle bába tu teď bude dělat falešný cukrbliky, bude se mi vysmívat a bude umývat schody pokaždý když jdu do práce. Spolíhá se beztak na to, že budu spěchat, ujede mi noha a já se zabiju na schodech. To by se jí hodilo do krámu, protože beyvák vedle ní by byl rázem prázdney a vona by si tam dohodila někoho z tý svý děsně vtipný rodiny. Jenže takovou radost já ji neudělám. Já teda ne. Ať si chcípne sama. Je neuvěřitelný, kde se v lidech tolik drzosti bere. Já přece vím jaká je, byla a bude. Tak proč na mě hraje takový pofidérní divadýlko? Si myslí, že já se v přetvářkách vyžívám nebo co? Že ji budu nominovat na první cenu? Protože to, co mi tu skoro každý ráno předvádí by na to snad i bylo. Bába, hnusná, blbá, stará, jéžiš, jak já tuhle ženskou nesnáším. Tak moc a tak hluboce a tak upřímně ji nenávidím, že se opravdu jednoho dne neudržím a řeknu ji pěkně od plic co si myslím. „Dobrý den paní Boženko. Jak se máme takhle po ránu?“, říkám se širokým úsměvěm...