Toníkova dovolená

Den 7, Úterý

Milý deníčku. Dnešní den začal velice divoce. Ráno se spustil tropický liják nevídaných rozměrů. Bylo brzy ráno a venku byla ještě tma. Docela mě to vyděsilo, ale při pokusu schovat se Adrianě pod peřinu jsem narazil na tvrdý odpor a spolu s Simonou mě vyhodily z balkonu dolů. Naštěstí pršelo a tak dole byla již spousta vody a já tudíž spadl měkce jako peřin. Lebedil jsem si a pochvaloval jak je ten déšť krásně vydatný, ale tu náhle ke mně připlul krokodýl a jen zlehka se o mě otřel. Vyděsilo mě to a tak jsem honem vylezl z vody na vyšší břeh, doběhl k pískovišti a vrazil hlavu do písku. Byl jsem tam co mi dech stačil a když jsem vykoukl, bylo po dešti. Šel jsem na pokoj, ale holky řka, že jsem mokrý a prase, mě nevpustily dovnitř a já tak musel zůstat venku. Nevadilo mi to. Usnul jsem tedy na schodech a probudila mě až paní uklízečka, když mě bodře přetáhla hadrem a řekla cosi o zmizení a zmetcích. Zřejmě místní dialekt. Nechtěl jsem se do toho nějak moc míchat a tak jsem jí zlomil koště. Chrstla mi Savo do očí. Uznal jsem tedy její výhru, ztratil balanc a spadl po schodech dolů. Právě včas. Zrovna začínala snídaně. Šel jsem tedy jako obvykle ke své misce umístěné v rohu u vchodu a čekal poslušně na příděl jídla. Dnes jsem se nedočkal, ale to mi vlastně až tak moc nevadilo, jelikož jsem v zápětí panu kuchaři vybral celou lednici v kuchyni.

Čekalo nás dopoledne u bazénu a já se těšil, že si zase pěkně zahraju s jedním pětiletým chlapečkem. Ondra se jmenoval a já k němu choval respekt a úctu. Když jsem mu naposledy sáhnul na kyblíček, zbil mě jako bábovičku. Chlapeček se ale neobjevoval a já tak měl strávit dopoledne sám. Chtěl jsem si pohrát se svýma známýma, ale nějak neměli náladu. Neměl jsem jim to za zlé. Také občas mám slabší den a tak jsem zalezl na dětskou houpačku a celé dopoledne houpal s prázdnou houpačkou. V poledne se Prokop nabídl, že skočí všem pro jídlo. Od všech vzal „objednávky“ na jídlo, ode mě vzal peníze a šel nakupovat. Vrátil se asi za hodinu. Trošku mě zarazilo, že mu žádné peníze nezbyly, ač jsem mu dal peněz pro rozpočet menší soukromé armády na týden, ale Prokop je hodný kluk a tak jsem po tom nepátral stejně jako po tom, proč nazpět přiletěl soukromým vrtulníkem. Prokop rozdal jídlo a jelikož ode mě si objednávku zapomněl vzít, nedal mi nic a řekl, že si jde odpočinou a šel spát do nějakého domu s nápisem „Moulin Rouge“. Prý se tam dobře spí a on že potřebuje nabrat síly. Neprotestoval nikdo a já si říkal, že to taky někdy musím vyzkoušet.

Všichni pojedli a rozhodli se, že půjdou na pláž. Odešli jsme všichni na pláž, ale já se po chvilce vrátil na hotel zkontrolovat, jestli třeba Ondra se neobjevil. Ondra ne, ale po chvilce došel Prokop, že chce na pláž. Odešel jsem na pláž s ním a za chvilenku naposledy zašel na hotel na kontrolu. Taky jsem se chtěl napít. Ondra nebyl k nalezení a tak jsem šel zase k moři.

U moře bylo fajn. Sice se ke mně nikdo nehlásil, protože prý s tím kruhem a křidýlkama vypadám jako hlupák, ale nebral jsem tyto projevy závisti nějak hluboce. Šel jsem si zaplavat do moře a přemýšlel jsem na tím, jaké jídlo bych si dal k obědu na vánoce. Nějak jsem se zamyslel, když tu náhle mě něco chytlo za nohu. Byl to potápěč a pokusil se mě znásilnit ve vodě. Když se mu to nepovedlo, poštval na mě cvičenou medúzu a ta mě obratně několikrát žahla na choulostivá místa. Třeba na loket, nohu a kotník. Pak po mě vystřelil z harpuny, ale bohužel si zasáhl cvičenou medúzu. S brekotem a medúzou v náručí pak zmizel v hloubce. Dost dobře jsem nechápal ten rychlý sled událostí a tak jsem raději obrátil své mužné tělo směrem ke břehu a svým báječným plaveckým stylem – čubou jsem se rychle přibližoval ku břehu. Nabral jsem solidní rychlost a tak se stalo, že jsem shrnul ještě čtyři lidi na souši, než se mi podařilo se zastavit. Ti mě milý deníčku jistě neměli rádi. Jednomu jsem totiž převrhnul termosku s kafem, dalšímu lehátko a jednomu manželku. Sotva jsem se stačil trošku rozdýchat na souši, Robert s Dianou, že půjdou zpět na hotel a že si cestou chtějí něco koupit na zub. Zeptali se, jestli nechci jít s nima, jelikož mají pocit, že dneska ještě neudělali dobrý skutek. Zajásal jsem, že skutečně někdo mi nabídl z dobroty svého srdce tu možnost udělat mu doprovod. Robert s Dianou mě zatáhli k venkovnímu grilu, na němž se opékalo hejno kuřat. Koupili jsme tři a už, už jsem se těšil, až zatnu své zoubky do té křupavé kůrčičky. Robert pak ještě na moment zalezl do obchodu a tam si koupil nějaké důležité věci, bez kterých by to kuře údajně bylo nedobré. Sice jsem netušil k čemu přesně mu bude ke kuřeti sekačka na trávu, ale nechtěl jsem jej zatěžovat svými kverulantskými dotazy. Došli jsme na hotel a Robert s Dianou se zamknuli na pokoji. Já trpělivě čekal přede dveřmi s talířkem v ruce. Když po hodině Robert vykoukl, vtipně se mě zeptal, proč jsem taky nepřišel na jídlo, že už to všechno snědli. Preventivně mě vzal pádlem před záda, já se omluvil a šel jsem na pokoj. Tam jsem zhltnul jednu mouchu, zásoby jídla Adriany a Simony a cítil jsem se býti dobře najeden. Mezitím dorazili od moře ostatní a dali si kafíčko. Mně bylo dovoleno čichat tu vůni z kafe a dokonce jsem mohl do svého hrníčku s medvídkem si načepovat i vodu z kohoutku a Robert mi tam v nestřeženém okamžiku zbaběle vhodil hrst kafe. To mě vážně potěšilo a tuhle kafíčko pauzu jsem považoval za tu nejhezčí z celé dovolené.

Po kafíčku následovala krátká siesta, na jejímž konci byl odchod do města, kde jsme se toho dne měli rozloučit s naší předsunutou jednotkou Martinem s Lenkou, kteří na druhý den v časných ranních hodinách odlétali zpět do naší malebné vlasti. Toho večera došlo k menší rozepři, protože když jsme se loučili s naší předsunutou skupinou, Diana se zeptala, jestli od nás nechtějí něco na památku a Adriana nabídnula mě. Martin s Lenkou se vyděsili, se šokem v očích utekli a od té doby jsme o nich neslyšeli jediné slovo, takže dodnes je pro mě záhadou, co se to tenkrát stalo. Po tomto trošku nešťastném rozloučení jsme se vraceli na hotel, kde jsem si natočil vodu z kohoutku a očekával jsem jaké to vůně budu moci inhalovat tentokráte, leč nikdo nic nepodnikal a tak jsem neinhaloval nic a šlo se spát.

Pozn. Autora: Všechny osoby i místa jsou smyšlená a jako taková tedy nemají reálný podklad a proto jakákoliv podobnost je záměr a úmysl, který není omylem, ale přesnou kopií toho, jak to má být a pokud se v nějaké situaci poznáte, pak vězte, že jste to právě vy v té nejhorší možné podobě, jak jsem vás mohl vylíčit!