Toníkova dovolená

Den 3, Pátek

Milý deníčku, dneska jsem se probudil úderem osmé a do hlavy a ihned jsem utíkal na snídani. Na schodech jsem si pak ještě řekl, že by možná nebylo až tak od věci se obléknout a tak jsem se vrátil, oblékl si značkový hubertus s nápiskou „NUKE“ a spěšně jsem pospíchal na snídani. Byl jsem první. Dokonce ani personál tam ještě nebyl. Pak jsem si uvědomil ten trapný omyl: Zapomněl jsem si posunout hodinky o hodinu víc, tudíž nebylo osm, ale sedm. Nechtělo se mi hodinu čekat až bude snídaně a tak jsem šel znovu spát. Probudil jsem se v devět a propadnul panice. Když jsem si vše důkladně propočítal a přeměřil, dospěl jsem k názoru, že je asi osm a znovu jsem vyrazil na snídani. Tentokrát mi to už tak dobře nevyšlo. Bylo opravdu devět a první jsem už nebyl, ovšem ani mi to až tak moc nevadilo. Vzal jsem si do hrníčku asfalt (vlastně pardon, kafe tomu říkali), na talířek netrpělivou snídani, která mi tentokrát neutekla a já si tak na ní mohl hezky pochutnávat a k tomu jsem poslouchal romantické tóny death-metalové kapely a postupně koukal, jak se ostatní trousí na snídani. Pán v růžových šortkách vyhrál na celé čáře, neboť se rozdrobil a vytrousil úplně. Drobky zametla paní uklízečka a zase bylo všecko fajn. Pro dnešní den byl stanoven velice pestrý program se spoustou bodů, z nichž možno namátkově citovat „Kamenování Toníka“, „Topení Toníka“, „Trénink na Toníkovi ve vrhání nožů“, apod. Chtíc se šetřit mořské vodě a jejím živočichům, rozhodli jsme se dnes pro bazén a slunění u něj. Zábava to byla veliká a ve vodě byla spousta dětí a já si mohl hrát hned se všema najednou! Zakázali mi to ovšem v okamžiku, kdy jsem utopil jednoho chlapečka. Ale dobře mu tak. Copak se to dělá, nazývat mě syčákem?? Mě?? Toníka?? Safra!

Blížilo se poledne a ostatní nějak upustili od původně zamýšlených her a místo toho padlo rozhodnutí zaplácnout si žaludek pouze něčím lehčím na oběd. Zhltl jsem trs trávy a cítil se syt. Ne tak ostatní. Chtěli zbaběle jídlo a hlasovalo se o to, kdo pro něj skočí. Vyhrál jsem já a tak jsem posbíral objednávky, peníze, chvilku marně čekal na taxík a když jsem se nedočkal, vyrazil jsem pěšky městu vstříc nakupovat. Bylo zvláštní, že ač jsem toho zpátky vezl docela dost na dvoukoláku, nedostal jsem z toho ani „Ň“. Pak mně to došlo. Zapomněl jsem si sám sobě objednat. Záhada tak byla vyřešena a já se vlastní hlouposti od cizího srdce zasmál.

Bylo odpoledne, čas příjemně utíkal u bazénu, kde jsem se vesele rochnil v dětské části bazénu až náhle přicházel večer a s ním i opět čas pomýšlení na jídlo a něco teplého do žaludku. Pro tentokráte jsme zvolili taktiku skupinek a někteří z nás šli městem, podívat se, kde by nám dali něco dobrého na zub, nějakou levnou a dobrou hospůdku. Nenašli jsme žádnou, jelikož všude chtěli peníze a zaplatit a tak jsme zapadli do jedné hospůdky, kde se k nám chovali opravdu hezky. Vrchní nás vidlema popíchnul a přinutil posadit se na dřevěné trámy a do koryta nám nalil šlichtu neurčité barvy, zápachu i chuti. Hrdě jsme odmítli a jelikož jsme hrdí turisti, zeptali se hrdě co dlužíme, hrdě zaplatili a soudě dle ceny i letecký zájezd pro dvacet lidí na Krétu a šli jsme zpět na hotel. Druhá skupinka dopadla o poznání hůř. Otrávili se koktejly, které domorodci používají na hubení krys. Sešli jsme se na pokoji na hotelu, kde jsme se svorně zpili a šli spinkat.

Pozn. Autora: Všechny osoby i místa jsou smyšlená a jako taková tedy nemají reálný podklad a proto jakákoliv podobnost je záměr a úmysl, který není omylem, ale přesnou kopií toho, jak to má být a pokud se v nějaké situaci poznáte, pak vězte, že jste to právě vy v té nejhorší možné podobě, jak jsem vás mohl vylíčit!