Příběh jednoho smolného odpoledne

Sotva mohl mluvit. Jeho slova zanikala v jeho chrapotu. Snažil se naposledy vyjádřit to nejpalčivější co měl na jazyku, ale nebyl s to vyartikulovat byť jednoduchá slova. Snažil se vyjádřit posledních pár věcí, než naposledy vydechne a strašně jej ničilo, že toho nebyl schopen. Díval se na ni a přes všechnu snahu ji nedokázal říct jediné slovo.

Klečela u něj, byla napůl v šoku a stejně jako ostatní i ona koukala na něj a nevěděla jak mu pomoci. Tušila, a oni všichni tušili, že mu nemohou pomoci a přesto by strašně rádi. Chtěli z něj sejmout jeho břímě i jeho bolest, ale nebyli toho schopni. Nikdo nebyl.

Byl sám v kaluži krve a jeho krk byl proboden šípem. Už jen několik málo posledních okamžiků mu chybělo, avšak místo, aby pociťoval úlevu, místo aby se připravil na nadcházející uvolnění, trýznily jej myšlenky, že svým nejbližším nedovedl říci to co chtěl. Nedokázal jim vyjádřit svou úctu, nedokázal formulovat slova díků a respektu. Nebyl toho již schopen. Pouze koukal do jejich vyděšených tváří a ubíjel se myšlenkou, že nedosáhl byť primitivního pochopení, trápilo jej že na něj koukali soucitně. On si přál jen jejich štěstí a přál si pozorovat jejich úsměv a ten ... ten prostě neviděl, ač jej vidět opravdu chtěl, toužil po něm a možná víc než pochopení si přál právě ten harmonický pohled, který umožňoval mimosmyslové vnímání, neb i samotný pocit, že někdo je na jeho straně by jej dokázal oprostit od všeho negativního, od všeho, co nyní pociťoval a pociťovat nechtěl.

Nevnímal bolest. Vnímal jen jejich pohledy a vnímal jejich vyděšení. Jejich strach a překvapení z nich čišelo a on jím byl doslova nasáklý. Nechtěl to takhle. Představoval si docela jiné pocity...

Byly dvě hodiny odpoledne. Toliko ukazovaly digitální hodiny na zdi kavárny. Byl krásný podzimní den. Ona se usmívala a byla veselá. Jak by ne. Měla ráda bláznivé věci. A to, že ji vytáhl z práce o půl druhé a šéfové řekl trapnou záminku jen povzbudilo její fantazii a když se dozvěděla, že ji „unesl“ z práce (a sám taktéž utekl) jen proto, aby mohl být s ní, aby jí mohl něco ukázat a dát si s ní kafe a prohlídku místního zámku, byla potěšena i naštvána zároveň. Byla rozjívená a musela se smát. Připadalo jí to tak neobyčejně zbytečné a zajímavé zároveň, že to nedokázala popsat, ale jeho černé a usměvavé oči hovořily samy za sebe. Bylo na něm vidět, že zkrátka chtěl pozorovat její radost a že jí chtěl přivést do těchto rozporuplným pocitů.

Utíkal z práce a cestou přemýšlel, co si vymyslí pro šéfovou své vyvolené, aby ji pustila na jeho plánovanou akci. Chtěl ji tak nějak unést z práce. Chtěl ji vytáhnout z nudně šedého prostředí a potěšit ji jednoduše pozváním na kafíčko, prohlídku zámku a pak večeři v nějaké decentní a útulné restauraci a pak možná... kdoví.

Seděli u kafe a povídali si. O věcech nudných a všedních, přesto o věcech, které je oba poutaly do společné diskuze, kdy ani jeden z nich neměl pocit, že se děje něco špatně. Byli spokojení a byli šťastní. Možná ne pro řeči, které vedli, ale pro ten pocit, že jsou spolu a můžou se plně věnovat jeden druhému, možná pro tu harmonii, kterou mezi sebou cítili a pro kterou věděli, že i kdyby spolu nemluvili a jen mlčky seděli, přesto by jim oběma bylo strašně krásně.

Když jí řekl o svém plánu vzít ji na prohlídku do blízkého zámečku, nejprve vykulila oči, jako to umí jenom ona a pak se začala smát. Její smích se nesl kavárnou a on věděl, že to není pro to, že mají absolvovat nějakou nudnou prohlídku nějaké památky, ale že je to právě pro ten pocit, že zase budou spolu. Měla očividnou radost a to působilo radost i jemu. Měl z toho dobrý pocit.

Vyrazili. Bylo to jen kousek a prohlídka navíc nebyla nikterak dlouhá. Vtipný pan průvodce pak byl příjemným zpestřením celé této krátké akce až do chvíle, než došli do loveckého salonku. Co se dělo pak se mělo všem návštěvníkům na dlouhou a dlouhou dobu vrýt do paměti.

Dneska už se jen těžko rekonstruuje, jak to tehdy vlastně bylo. Faktem zůstává, že on i ona byli velmi rozjaření. Ne proto, že by byli posilněni nějakým mokem, či dokonce nějakou jinou chemií, ale zkrátka a dobře proto, jakou měli radost jeden z druhého a pro samotnou radost ze života. Těžko říct, co jej to napadlo a proč vlezl za tu ochrannou pásku. Těžko říct, co jej přimělo vlézt si před kuši a zkoušet ostří nabitého šípu. Těžko říct, proč se tolik ulekl, když spustil alarm a těžko říct, kde byla chyba v mechanizmu, když prudké cuknutí se šípem umožnilo spuštění celého kladkostroje a přestože to bylo staré a unavené dřevo, náhle pocítilo s nebývalou razancí možnost se „protáhnout“ a také toho náležitě využilo.

Netušil co se to seběhlo. Chtěl jen nakrátko „zamachrovat“ před svou dívkou, chtěl jen na chvilinku porušit všechna pravidla a vstoupit někam, kam nikdo nesmí. Chtěl prostě jen na chvilku provést něco bláznivého. Netušil, že napnutá kuše je skutečná a funkční, netušil a nenapadlo jej, že by něco takového měli v normálně volně přístupném prostoru. Zkoušel ostří šípu a nebyl překvapen ani zklamán. Šíp byl přesně takový, jaký jej čekal. Co však nečekal bylo, že kuše je napojena na alarm a když se jí více dotkl, spustil poplach. Toho se lekl a levá ruka, stále se přidržující šípu cukla. A on nemohl čekat, že cukne i šíp, který se nedal dvakrát pobízet.

Sled událostí byl příliš rychlý. Po krátkém zvuku náhle byl s vyděšeným výrazem ve tváři překvapený a se šípem v krku. Šíp projel celým krkem a zastavil se ve dvou třetinách plně uvíznut v krku.

Nezmohl se na slovo. Tiše se sesunul k zemi a vypadal jako by chtěl něco říct. Vypadal, jako by hledal slova a jakoby jeho ústa měla říci spoustu vět. Nevyšel z něj ale ani hlásek. Jen tichý chrapot se ozýval, kterak zápasil se šípem v krku.

Ona neváhala ani vteřinu a rozeběhla se k němu. Nevěděla ale co si počít. Netušila, kterak mu pomoci, kterak z něj sejmout to břímě bolesti. Tušila, ale nepřipouštěla si, že to prostě nešlo. Uvědomovala si, že mu nemůže pomoci a přesto si to tak neuvěřitelně přála.

Cítila vztek, bezmocnost a naivitu. Toho všeho si byla plně vědoma, ale nenapadlo ji vůbec nic, čím by mu mohla pomoci.

Koukal na ni a cítil vztek a bezmocnost. Ne proto, co mělo přijít, ale proto, jaké představy měl pro dnešní den a proto, že nebyl momentálně ani schopen se omluvit, aby věděla jak moc jej to mrzí. Byl naštván sám na sebe, že jí přidal jen starosti a smutek do srdce a nepřinesl jí nic krásného. Vlastně si uvědomil, že přeci jen něco hezkého pro ni měl. Měl to nachystáno až po večeři, ale protože si dobře uvědomoval, že už nebude žádné „po večeři“, rozhodl se to udělat hned.

Do očí se jí draly slzy a srdce se naplňovalo nenávistí vůči osudu. Přála si změnit svět, přála si vrátit čas a přála si, aby místo smíchu, kterým jej doprovázela, když porušoval hranici, na něj raději zakřičela. Nepomohlo žádné „kdyby“, „ale“ a další věci. Věděla to a také věděla, že už jediné co může udělat je být s ním do poslední chvíle. Nechtěla toho pokazit víc. Už ne.

Tu náhle však ji vzal ruku a vedl ji do náprsní kapsy svého saka. Netušila proč, ale on měl ve svých očích odhodlání a rty jakoby něco opakovaly. Pokusila se soustředit, ale došlo jí to až v okamžiku, kdy její prsty narazily na jakousi krabičku uvnitř kapsy. Ta slova byla „pro tebe“ a tak neváhala a vytáhla krabičku na světlo.

Chtěl naposledy vidět její radost a doufal, že s posledním výdechem bude mít navždy památku jejího štěstí a radosti. Doufal, že ještě jednou uvidí její úsměv a pocítí její štěstí. Aspoň naposledy. A vyšlo mu to.

Už jakmile vytáhla krabičku ven a uviděla její tvar a barvu, do tváře se jí vedralo zděšení i radost. Otevřela krabičku a rázem pochopila, proč ji dnes unesl, pochopila, proč všechna ta „dobrodružství“. Tohle měl být den, na který se rádo vzpomíná. Tohle měl být den, kdy tuhle krabičku by objevila nejspíše po večeři nějako vtipně umístěnou na jejich stole. Tohle měl být den, kdy ji chtěl požádat o ruku, neb uvnitř se skvěl snubní prsten. Podívala se na něj a do jeho vyhasínajících očí šeptla: „ano a děkuju“ a pokusila se o chabý úsměv. Na jeho tváři se objevil úsměv a jeho oči vyhasly. Poslední kapka života byla pryč a jí se z očí draly slzy.

V jednom se však nespletl. Na tenhle den nikdy nezapomněla a když si vzpomenula ve stáří na tento den, opět měla slzy v očích jako tenkrát a na vrásčité tváři smutek a nikdy se nedokázala vzdát myšlenky na to, jaké to všechno mohlo být...