Mrkefní telenovela. Část 1607826/1607824 (Bramborový bonus 2)

Motýlek letěl krajinou a jeho zrak upoutala jedna zahrada a tak radostně letěl blíž, prohlédnout si ty skvosty, jež se zde nacházely. Poletoval si nad záhonem a radoval se svým pohybem ze života. Byl zrozen pro milování a pro hýření po dobu několika nocí. Byl zrozen, aby si užíval radosti a štěstí a přesně po tomhle toužil již od malé housenky. Byl šťastný. Opravdu šťastný, že si takhle mohl letět nad záhonem a užívat si radostí života a on si to skutečně naplno užíval. Byl tak rozjařený, tak spokojený, letěl a viděl pod sebou tolik krásné zeleniny. Viděl tu petržel, pórek, růžičkovou kapustu, viděl tu normální kapustu, hlávky zelí, krásná červená rajčata, viděl tu patizon... a to bylo to poslední co viděl, protože se jen ozval ostrý švih vzuchem a motýlek byl mrtev. „To víš že jo, ty sviňo bělásková! Zase tady negde nakladeš ty svoje véca a já z toho pak budu celé vožralé!“, láteřil patizon a utíral si list od Běláska. Tu náhle mírně zaduněla zem a kde se vzal, tu se vzal a před patizonem stál sám Mrkef. „A kruci! Gde ty konópku ses tady zebral?“, zeptal se udiveně patizon. Mrkef jen stáhnul sluneční brýle a ostrým pohledem kouknul na patizon a pak se zeptal: „Kde bydlí malá pažitka a karfiol? Honem, musím to vědět!“. „A jag mám todle vědět??“, ohradil se patizon. „Přece tudy šli není to tak dávno a ptali se na mě, ne?“, pokračoval Mrkef. „No to je docela možný, ale to bylo eště za bráchy a toho už vodnesli lidi a to já byl eště malé patizonek a tag vim prd!“, omlouval se patizon. Mrkef si sprostě zanadával slovy „U oranžové mrkve!“ a mohutným skokem zmizel jak v dálce, tak ve výšce. „No to só mě věci, todleto!“, zakroutil listy patizon a doutíral si list od Běláska.

„Jsi si jist, že kraj zdejší jest ti povědomým, či pouze domněnká tvá to jest?“, zeptala se malá pažitka hrášku, kterého vedla k domovu. Malý hrášek jen smutně kouknul a fňukl: „Ano, určitě. Tady tudy jsem jistojistě kulil, než jsem se ztratil!“ a začal znova natahovat. „Ano, ano, to dobré bude opět a tvá radost projevům svým jistě brzy dostojí“, utěšovala hrášek malá pažitka. A tak vedla hrášek dál krajinou a ta ji připadala čím dál cizí, když tu náhle mírně fouknul vánek, zem se jakoby zachvěla pažitce něco cuklo rukou, za kterou vedla hrášek. Podívala se vedle sebe a tu náhle spatřila místo malého hrášku stát Mrkef do půl kořene zabořeného v zemi. „Ale to milé překvapení od tebe je, žes za mnou na kus řeči zaskočil, Mrkfe milý“, usmála se pažitka, pak však trošku znejistěla a zvolala „Haló, hrášku! Kde nacházíš se?“. „Tadýýý.“, ozvalo se tenounké a hrozně tlumené volání jakoby z hodně velké dálky. „Je pode mnou a pode mnou zůstane, protože se pokusil tě unést“, pronesl dramaticky Mrkef. Pažitka se však usmála a pak pravila: „Víš Mrkfi, ty si vážně veselá kopa, ale tohle neděley. Je to hrášek malý, který ztratil se a úkolem on pověřil mě, abych já jej zpět do záhonu jeho přivedla“. „Pomóc, dostaňte mě ven, prosím.“, ozval se znova onen tenounký hlásek. Mkef vyskočil a zvolal pod sebe: „Ne, nikdy, za svoje činy zůstaneš tam, a vypustíš klíček a vyrosteš tady!“. „Ne, to prosím ne, vždyť pak mě člověk vytrhne jako plevel, protože tu nemám proč růst!“, žadonil hrášek. Mrkef však zaujal tvrdé a odhodlané stanovisko. „Můžeš mi Mrkfi říci prosím, čeho děje se zde a proč komplexy své na dětech si léčíš?“, ptala se pažitka. „Tohle nejsou komplexy. Tohle je fakt. Tohle je na delší vyprávění, ale věř mi, že musíme ihned jít pro karfiol. Byl jsem u něj a už jej unesli a tebe jsem zastihl tu na cestě. Musíme ho zachránit, jinak jej ‚Velký Bé‘ nechá zlikvidovat takovým způsobem, že z něj ani salát nezbude! Pojď rychle, za chvilku tu budou další hráškové a mají pavučinomety a já se tu nechci nechat spoutat. Musíme rychle zmizet, vše ti vysvětlím cestou“, řekl Mrkef a rychle odváděl pažitku pryč a pažitka se jeho nasazenému tempu pokoušela vyrovnat a pozorně poslouchala vše, co jí Mrkef cestou povídal o něm, jeho závislosti, zlém a vždy k použití připravenému hrášku a o velkém Břéťovi bramborovi, který byl kdysi dobrým přítelem otce Mrkfe o všem ze zákulisí mafie a pažitce z toho stoupaly stonky hrůzkou.

„Tak tady ho máme! Neřáda jednoho!“, mnul si ruce brambor Břéťa nad spoutaným karfiolem a byl očividně spokojený. „Kdo jste, co chcete?“, zeptal se zoufale karfiol. „My nechceme nic menšího, než tě zlikvidovat, zelenino tupá!“, řekl nepřátelsky Boss. „Ale proč? Co jsem provedl?? Mám vlivné přátelé, kteří si vás najdou a pak vás to bude bolet! Nadělají z vás bramboráky...“, ale nebylo mu přáno větu dokončit, protože se všichni začali smát. Po chvilce smíchu boss zvedl pravici a vyžádal si ticho. Všichni svorně poslechli a ihned zavládlo hrobové ticho přerušované pouze astmatickým sípotem brambora Blondýna, který se snažil tvářit jakože tam vlastně vůbec není. „Není tomu tak dávno co jste přišli k Mrkfi, je to tak?“, zeptal se boss. „Ano, to je pravda, ale ...“, začal karfiol, leč byl přerušen bossovým pokračováním: „A já se ptám co jste tam sakra dělali?“. „Vlastně nic, přišli jsme tam, chvilku si povídali, ale s Mrkfí nebyla kloudná řeč a tak jsme zase šli pryč, ale tu náhle se z Mrkfe stal hrdina, tak jsme s ním ještě chvilku poklábosili a pak jsme šli domů. Proč? Co se stalo? Co jsem provedl, proč mě tu takhle držíte??“, mluvil karfiol. „Takže vy o ničem nevíte. Vy nevíte proč se rázem stal z Mrkfe nespoutaný hrdina?“, ptal se boss nevěřícně. „A jak bych to asi sakra mohl vědět??“, ptal se zoufale karfiol, „Proč se raději nezeptáte přímo Mrkfe??“. „Ano, i na to dojde, i na to dojde...“, pravil tajemně boss Břéťa. „Odveďte jej a hlídejte jako list na slupce!“, rozkázal boss a hluboce se jal přemýšlet, co se stalo, že komando ještě nepředvedlo Mrkef a že ani hráškové ještě nedovedli pažitku. Měl podezření, ale nechtěl si připustit, že by se mohlo stát něco zlého, zkrátka a dobře si nedovedl připustit neúspěch. Kdo by odolal DHBJPSO komandu?? Takový přece ani Mrkef být nemůže.

„Tady chvilku počkej, já to skočím okouknout a hned jsem zpět, jo?“, řekl Mrkef na adresu pažitky, se kterou už stál u záhonu brambor a pomalu šel zrekognoskovat terén. Obešel celý záhon, který byl opravdu veliký, vrátil se zpět a pažitka nikde. Pomyslel si něco o nespolehlivosti pažitek a jejich využití v kuchyni, ale co naplat, musel pokračovat sám a na vlastní pěst. Udělal tři kroky, když tu náhle se kolem něj zvedlo asi pět kopců brambor a odevšud na něj mířily jednotky DHBJPSO pavučinomety a jedna z jednotek DHBJPSO měla u sebe spoutanou pažitku. Ano, poznával toho, kdo pažitku držel a potutelně se usmíval. Byl to Blondýn. Nechutný slizoun, kterému rovného nebylo. „Ahojky Mrkfi! Jsem moooc rád, že se zase po delší pauze potkáváme. Docela si mi chyběl a ‚Velkému Bé‘ taky. Moc rád by si s tebou popovídal. Co tedy takhle jít se mnou na kus řeči. Dáme si kafíčko, kus dobré hlíny a bude nám fajn. Zavzpomíname na staré časy a budeme se spolu smát.“, mluvil s úšklebkem na tváři Blondýn. Chtěl ještě pokračovat, ale začal už moc sípat a protože u sebe zrovna neměl inhalátor, tak jen pokynul hlavou, naznačil Mrkfi směr a ten se dobrovolně vydal tím směrem. Preventivně Mrkef spoutali a všichni zalezli zpátky pod zem a záhon brambor se zdál zase neporušený a netknutý, jakoby se tu nikdy ani nic neodehrálo. „Tak tady jsou!“, řekl vítězně Blondýn ‚Velkému Bé‘ a ukázal na spoutanou pažitku a Mrkef. Břéťa si stoupnul a udělal to, co nikdo ani v nejhorším snu nečekal. Sundal si klobouk. Místnost zašumněla údivem a všichni napjatě čekali, co se stane dál. „Mrkfi, mrkfi! Cos nám to udělal?! Nebylo ti před tím líp?? Nebyl jsi spokojenější?? Uvědomuješ si do jak nevýhodné pozice si nás to dostal?? Myslíš si, že my brambory se necháme autoritativně shazovat v očích svých poddaných?? Myslíš, že strpíme, aby někdo vůči nám měl navrch??“. „Jo, přesně tak! Strpíte a vůbec nic s tím nenaděláte, protože přišel váš čás první sklizně a bude vás už jen ubývat. Vaše nadvláda je u konce. Už dost odevzdávání nejlepší hlíny bramborám na svou ochranu. Už dost bylo útlaku a rozrůstání vašeho záhonu. Váš čas vypršel a váš konec se blíží tak nevyhnutelně jako konec tebe samého Břéťo!“, vyřkl svůj ortel Mrkef až všichni opět zašumněli v tichém úžasu a v nastalé nejistotě. I ‚Velký Bé‘ na chvilku ztratil pevnou půdu pod nohama a rázem si nebyl jist, kdy naposledy kontroloval kvalitu úrody a kolik času do sklizně opravdu zbývá, ale nemohl svou nejistotu ventilovat před svými poddanými, tak musel přijít s protiúderem. Nadechl se a rázně začal: „Na sklizeň je času dost, protože o tom nerozhoduješ ty, nerozhoduje o tom nikdo z nás, je to jen věcí člověka a ten to ví nejlépe...“, jenže už svou větu nedokončil, protože se stalo něco, co absolutně nikdo nečekal. Ozval se tupý náraz a přes třetinu místnosti se objevila kovová stěna, která se oddálila a náhle se objevilo ostré slunce. „SKLIZEŇ!!!“ začaly panikařit brambory a zmateně pobíhat po místnosti. Břéťa stál a v poklidu si znovu nasadil klobouk a zakryl si jím oči, aby se ubránil nastalému jasu. A Mrkef se jen ušklíbnul „Pche! Vidíš Břéťo?? Je to tady. Říkal jsem ti to, ale tys mi nevěřil. Apocalypsa nastala! Jak tomu budeš teď čelit? Co uděláš? Co teď provedeš pro soudržnost vaší bramborové monarchie?“. Břéťa se smutně a nuceně pousmál a pravil: „Ano já tomu prostě budu čelit! Za koho mě máš? Myslíš si, že zbaběle uteču před sklizní? Ne, nikdy to se mnou ani nehne! Neustoupím před člověkem a nikdy necouvnu před svým osudem. Nechť se stane co se stát má. Já budu pevně stát na svém místě!“. A byla na něm vidět jeho pevná odhodlanost. V ten okamžik si Mrkef uvědomil, že Břéťa není jen mafiánský bramborový boss, ale poprvé ho viděl i jako zranitelnou zeleninu. Jako zeleninu, která stojí tváří v tvář své záhubě, svému konci a přesto tu prohru přijímá hrdě a se ctí. Jenže v ten okamžik se taky stalo něco, co nikdo nečekal. Ozvaly se dva tenké hlásky, ozvalo se tenké zvolání: „Dědečku, dědečku, pomoz nám!“. Byly to Břéťovy vnučky. Byly právě vhozeny do kbelíku, který měl člověk nachystán na odnešení první várky brambor. ‚Velký Bé‘ se nezmohl na slovo. Na jeho tváři poprvé v životě mohli všichni vidět zděšení a neskonalou srdeční lítost. Měl na krajíčku a nevěděl co dělat. Za to Česťa česnek to věděl. Vytrhl Blondýnovi jeho nožík, přiskočil k Mrkfi a jediným švihem přeťal Mrkfovy pouta. Mrkef na něj pouze kývnul na znamení díku a ihned upřel svůj zrak na kbelík u záhonu. Věděl, že musí jednat rychle a s rozvahou. Vymrštil se mohutným skokem ku údivu všech a vyskočil na povrch záhonu. Tam se protáhnul, sčísnul si nať pěkně na pěšinku v jeho očích se objevil kovový a odhodlaný lesk. Rozběhl se a odrazil se od stonku jedné bramborové natě, skočil na druhou, cestou pogratuloval moušek k pětitisíčatům, slušně pozdravil mandelinku a neuvěřitelným skokem skočil přímo na kbelík. Kouknul dovnitř a viděl na dně Břéťovy vnučky. Ihned skočil dovnitř a netrvalo dlouho a za chvilku už vyletěly obloukem obě malé brambůrky přímo do náruče ‚Velkého Bé‘. A Břéťovy oči zvlhly slzami a obě vnučky byly nesmírně šťastny, že nalezly pevnou dědečkovu náruč. Inu nastalo spousta radosti a objímání a radostného mávání na člověka, který již skončil a odnášel si kyblík, ale tu si náhle všichni s hrůzou uvědomili že ten, komu za tohle všechno vděčí tu není. Uvědomili si, že se Mrkef obětoval. Obětoval se pro toho, který ho odsoudil a obětoval se pro toho, který jej chtěl zničit. A Břéťa si tohle náhle uvědomil. Pociťoval obrovskou hořkost, že se rozhodnul odsoudit tak úžasnou zeleninu, že chtěl zničit tak úžasné stvroření a chtělo se mu křičet a brečet nad tou nespravedlností, jíž se dopustil a chtěl ji nějak odčinit, ale neměl a nevěděl jak. Neznal způsob, jak vrátit a jak zvrátit běh událostí a nezmohl se tedy na nic, než hořkou lítost ve svém srdci. Udělal však krásné gesto, jímž stoupla jeho cena v očích ostatních. Otočil se za odcházejícím člověkem a tiše pravil: „Děkuju. Moc ti děkuju Mrkfi. Jsi opravdu ta nejlepší a nejčestnější zelenina, která kdy na tomhle záhonu vzrostla. Děkuji, za to, cos pro mě a mé vnučky udělal. Navždy ti budu vděčný. Děkuji ti hrdino!“, a ostatní zůstali a věnovali velkému a slavnému Mrkfi minutu ticha, kterou se rozhodli uctít jeho Mrkfí památku.

Netrvalo dlouho a život se vrátil do starých kolejí. Všichni žili své spokojené vegetační období a všichni vzpomínali na Mrkef, protože pro každého z nich něco udělal a prakticky do všech životů na záhonu nějak zasáhnul. Zeleniny ubývalo a ubývalo jak člověk sklízel, ale vzpomínka na Mrkef zůstala stejně jako hlína z níž vzešel. Břéťa naznal, že samotná podstata jejich existence je dostatečná a skutečně že není třeba, aby brambory vládly silou a ostatní brambory pochopily, že ‚Velký Bé‘ je skutečně úctyhodnou zeleninou a když pominuly jeho nepříjemnou stránku, zjistily, že je to skutečně velmi moudrá a vznešená zelenina plná citů a škrobu. Stejně tak ‚Velký Bé‘ pochopil, že když se věci dělají s rozumem a citem, že najde dostatek přívrženců a spojenců a dokonce i přátel.

Sledujte další osudy našich mrkvových přátel online na pepul.cz, nebo si můžete na čísle 8 objednat celou sérii a dostanete tak komplet na který jistě budete hrdi a vaši přátelé vám jej budou po právu závidět. Když zavoláte do 20minut po přečtení, dostanete jako bonus – kuřácké pouzdro na mrkev! Neváhejte a telefonujte, faxujte a mejlujte, protože kdo netelefonuje, nefaxuje, nemejluje s námi, telefonuje, faxuje, mejluje proti nám! Buďte zdraví a ujíždějte na Mrkfi!