Mrkefní telenovela. Část 1607825/1607824 (Bramborový bonus 1)

„Vůbec, ale vůbec se mi jeho chování nelíbí a chci, aby to bylo každýmu jasný! Kdokoliv by s ním projevil sympatie, toho nechám oškrábat a hodit do kompostu! Je to doufám každýmu z vás jasný vy nuly?! Takže ještě jednou mi někdo řekne slovní spojení ‚skvělá Mrkef‘ a je jasney. Doufám, že se vyjadřuju hodně srozumitelně a že to co říkám je zřetelný a pochopitelný.“, rozčiloval se nejvyšší šéf, následně se otočil na svého tajného agenta: „A teď mi zkus znovu říct, cos mi říct chtěl, ale pamatuj na má slova!“, skončil velký šéf řeč. Malý hrášek se před ním chvěl, že to vypadalo, že co nevidět vypustí klíček, ale přesto se pokusil koktavým a tichým hláskem zopakovat hlášení, které měl jako vždy podle harmonogramu odevzdat do rukou nejvyššímu šéfovi: „Ó velký šéfe, pan Mrkef vzkazuje, že už s náma nechce mít nic společného a prý od vašeho společného podniku odstupuje a dokonce pohro(mumlání)“. „COŽE?“, rozkřikl se šéf, „Nemůžeš mluvit tak, aby ti bylo rozumnět??“. Malý hrášek se rozklepal ještě víc, nadechl se, sebral odvahu a sílu, říct velkému bossovi krutou pravdu do očí a hrděl pronesl „Dokonce pohrozil!“. „Jakže?“, nadskočil šéf, vytáhl si velký klobouk vysoko do čela aby bylo vidět všechny jeho rozhněvané vrásky, které mu na čele zdobili již nějaký ten pátek jeho vizáž. „Řekl doslova a do písmene, že jestliže zjistí, že zasahujeme do jeho teritoria a jestliže se mu připlete někdo z nás do cesty, že bude nemilosrdný a prý už o našem pesticidu nechce ani slyšet, že už se smát dokáže proto jaký je a prý nepotřebuje ani chemii, ani hrášek v područí, aby se cítil dobře“, dokončil smutně hrášek a viditelně si oddychl, že se mu povedlo dokončit to co chtěl říct a že ještě žije. Leč tohle nemělo mít dlouhé trvání. Šéf luskl prsty a křikl „Fritovacíolejzatřipadesát!“, přiběhl myšák Pedro, rozrazil dveře v podzemním úkrytu a podíval se na bosse. Ten jen ukázal na malý hrášek a ten následně zmizel v Pedrově tlamě dřív než stačil vykřiknout „Ať žije Mrkef!“. Pedro se zkoumavě kouknul na bosse, ten pokynul na znamení díku a Pedro se rozběhnul ke dveřím, způsobně za sebou zavřel a zmizel, jakoby tam ani nikdy nebyl. Boss povážlivě vstal ze svého důlku a okázale se jal přecházet po místnosti a přitom se z hluboka nadychl, protáhl se a rozvážně začal: „Na téhle zahradě, na tomto místě vedle sebe koexistuje tolik zeleniny...! Všichni žijí v míru a pokoře před těmi, jichž je nejvíc. Funguje tu skvělá hierarchie a nadvláda nejpočetnějších. Dobře, vyskytl se tu jeden problém. Přišel jsem já a navrhnul řešení. ‚Problém‘ s ním – s námi souhlasil a vše bylo vyřešeno. Nikdo nebyl ani napaden, ani zraněň, ani poškozen a všichni spokojeně žili a zelenili se a vzkvétali do krásy a šťavnatosti skoro jako ovoce. A najednou si přijde ze zadní části zahrady nějaká pažitka s karfiolem a co udělá?? Zničí dokonalou harmonii tohoto záhonu. Je to neuvěřitelné a nepochopitelné. Už jen ten fakt, že jsme tohle dopustili...“, jeho hlas náhle umkl jakož i jeho pohyb místností, protože byl náhle přerušen: „Nedalo se tomu zabránit. Nikdo nemohl. Ani ty ‚Velký Bé‘. Bylo to nečekaný a vem si, že to byla otázka jen několika hodin bez chemie, aby si Mrkef uvědomil svou podstatu, svou vyjímečnost a zbavil se řetězů, do nichž jsme jej uvrhli. Nemohl za to nikdo a naopak ‚Velký Bé‘, jen si vzpomeň, že tys to dokonce říkal, že Mrkef bude problém a že jej neudržíme v nevědomosti a v tupém smíchu do nekonečna“, promluvil starý česnek. Boss se k němu obrátil a pokyvujíc hlavou pomalu pokračoval „Já vím. Já to přece vím Česťo. Jenže uvědom si mou situaci nyní. Jak teď budem my Brambory před ostatní zeleninou vypadat? Naše nadvláda na každé zahradě je zřejmá a jsme a byli jsme to vždycky my, kdo diktoval podmínky a určoval pravidla. A mě dost trápí, že nás teď třeba můžou mít za bandu slabochů...“. „Nemáš pravdu Břéťo“, ozval se odvážně znova česnek a ostatní užasle zašumněli, protože nikdy nikdo si nedokázal tohle říct velkýmu šéfovi takhle přímo. Jenže česnek měl výsadní postavení, jehož si byla většina dobře vědoma. „Nikdy nás s Mrkfí nikdo nespojoval. Tak to přece hlásala naše HSA (Hrášková Sledovací Agentura) a v tomhle jí můžem věřit. Vždyť jejich agentama vykrmuješ Pedra, takže oni by nám nelhali. Všichni si myslí, že Mrkef byl mafián na vlastní pěst a na vlastní náklady a veškerý jeho konexe, teda ty domnělý vedou pouze k hrášku.“. Šéf zamračeně naslouchal. Něměl rád, když mu někdo přerušil řeč, nesnesl, aby mu někdo přímo odporoval, a už vůbec a absolutně nesnesl, když mu někdo řekl pravdu. Jenže tohle byl česnek Česťa. Proti tomu nemohl nic, byl to jeho nejvěrnější přítel, jeho dlouhovegetační kamarád a hlavně se jej nedokázal zbavit, protože ani myšák Pedro jej nechtěl sežrat, a protože Česťa zlikvidoval Pedrova bratra, všichni se před česnekem Česťou měli docela v respektu.A tak boss zamračeně stál a nemohl nic udělat a tak jen smutně pokračoval „Ano, to máš pravdu. Je to jak říkáš, ale přesto si potřebujeme posílit naši moc, abychom zabránili případnému zpochybnění naší pozice a proto navrhuji exemplární potrestání těch, kvůli kterým to začalo. Takže chci, abyste mi předvedli malou pažitku a karfiol. URZA (Útvar Rychlého Zadržení) ve složení Cibule a Hrášek přivede pažitku a karfiol a bramborový oddíl DHBJPSO (Dobře Hnojené Brambory Jsou Postrachem Svého Okolí) mi přivede Mrkef. A chci, abyste tak učinili co nejdříve, protože se mi vůbec nelíbí namyšlenost Mrkfe a už vůbec se mi nelíbí jakým způsobem paralyzuje myšlení zeleniny svými hrdinskými činy. To přestane vám říkám..“, „Ale šéfe. Víte jak je Mrkef dobrý?“. Šéf se vyzývavě otočil směrem odkud tahle věta přišla a jeho pohled zaměřil na mistra Blondýna, který měl na starosti výcvik členů DHBJPSO. „Jenže mě to absolutně nezajímá.“, řekl boss se zákeřným úsměvem, „Já vám prostě říkám, že mi Mrkef přivedete a je mi úplně jedno jak dobrý je. Ikdyby to byl ozbrojený meloun, tak mi ho prostě přivedete. Vemte si na to kolik lidí budete chtít, ale do příštího zalívání tu Mrkef chci mít, protože nikdo a tím myslím opravdu nikdo mi nebude poroučet co dělat mám a co dělat nemám a už vůbec mi nikdo nebude po malém a neschopném hrášku posílat výhružky, a pro vás ostatní“, přejel zrakem po přítomných, „to platí také. Nikdo mi nebude nosit takové zprávy, protože Pedro má stále hlad a je nevybíravý!“, otočil se na cibule a hrášek „A vy mi ty dva sem přivedete do 24hodin, je to jasné??“. Sborem se ozvalo „Ano, je to jasné ‚Velký Bé‘“ a šéf se viditělně pousmál. Pak jeho rysy ztvrdly a křikl „Tak běžte! Váš čas už běží!“ a všichni se rozutekli, jen Česťa česnek zůstal. Došel k Břéťovi, položil mu kousek slupky na slupku a pravil „Vidíš, vidíš brachu čeho jsme se to dočkali. Možná jsme tenkráte měli poslechnout pórek a měli jsme to s Mrfí skoncovat hnedka když to ještě bylo v pohodě. Pamatuješ na papriku?“, Břéťa sebou cuknul: „No tu mi snad raději ani nepřípomínej. To taky byla epizoda našeho vegetačního období!“, „Jo, to byla,“ pokračoval Česťa, „ale nakonec to šlo vyřešit po dobrým a dodneška jsou nám Rajčata vděčný!“. „Jenže to byla jiná doba. Uvědom si to prosím. Byla to doba pohody a my byli mladí a nezralí!“, trošku posmutněl boss. „Já se ti jen snažím ukázat cestu Břéťo.“, pokrčil rameny česnek Česťa, „Mrkef si měl zlikvidovat už dávno. Teď je příliš dobrý, než aby se to jednomu komandu povedlo přes noc a já jen doufám, že tahle válka dopadne pro nás dobře, protože tohle je velkey boj, do něhož jsi se pustil“. Smutně přikyvoval česnek. „Taky doufám, taky doufám brachu. A vážně věřím, že mi jednou někdo poděkuje, ne že mě proklejí“. V tom se otevřely dveře a vběhly dvě malé brambůrky a utíkaly k vélkému bossovi a křičely radostně „Dědečku, dědečku, maminka říkala, že už za tebou můžem a tys nám tolik chyběl!“. Velký Břéťa se slzou v oku přivítal ty malé prcky a česnek Česťa se usmíval a dělal, že nevidí ty slzy v Břéťových očích.

Noc padla na kraj, tma zahalila zahradu i záhon. Rozprostřelo se naprosté ticho a cvrček začal svou serenádu, kterou měl nejraději. Náhle přestal, protože se záhonem začal nést hlahol „Necháš to ty sviňo! Běž do pryč ti říkám. Esli hnedka nezmizneš, tak dostaneš takovó po čuni, že hnedka chcípneš! Nežeř mě, nebo mě pak vodnesó a sežeró lidi jak bráchy!“. „Co se to děje Mami“, zeptalo se malé rajčátko, které viselo kousek od zdroje toho hluku. „Ale to nic. To jen strejdu Patizona okusuje housenka“, řekla shovívavě matka Rajda.“A může se mi něco stát?“, špitlo s obavou v hlase malé rajčátko. „Ale kdepak,“ konejšila jej matka Rajda „housenky nepředstavují pro nás rajčata žádnou hrozbu a teď už spinkej, slunce vyjde ráno už v 5:38 a tak ať jsi pěkně vybarvené, ano zlato?!“ a v hlase byla cítit taková něha a láska, že i housenka šla spát a patizon si jen dodal „No proto ty sviňo!“ a pak už cvrček mohl pokračovat ve své serenádě pro radost a zelenina spala a zelenala se i ze spánku.

Té noci měl Mrkef špatné sny. Zdálo se mu jak před jeho zraky znásilňují malou cibulku a on s tím nemohl nic dělat. Probudil se, rychle vykočil a celý orosený si oddychl, že to byl jen zlý sen. Znovu si lehnul, když v tom se mu něco nezdálo. Tiše vyskočil a pozoroval potemnělou krajinu kolem sebe. V tom to uviděl. Jakoby něco přeskočilo plot jeho pozemku, a v tu samou dobu jakoby se něco prokoulelo před jeho dveřma. Zpozorněl a rychle si nasadil noktovizor, který měl položený na nočním stolku. Jakmile si jej nasadil a zapnul, naskočil mu obraz a nestačil se divit. Opravdu se mu to nezdálo. Uviděl několik zdatných brambor, jak se formují v několika skupinkách kolem něj v blízkém křoví. Štěstí, že oni nemají noktovizory a tudíž nevidí po tmě jako on. Tiše se pochichtával této nesporné výhodě, ale smích jej rychle přešel, protože potřeboval rychle vymyslet, jakým způsobem se bude bránit DHBJPSO komandu, které patří mezi nejlépe cvičené bojovníky v kraji. Když tu se náhle jeho pozemkem rozlehlo tíché „Bé-é-é, bé-é-é“. „Hmm, ovce, v noci?“, podivil se Mrkef, ale v tom viděl, jak se jednotky DHBJPSO rychle přeskupují a vypadá to, že jej mají obklíčeného a že se chystají zaútočit. Mrkef neváhal ani vteřinu a rozběhl se zběsilým křikem „mrkvi, mrkvi“ proti nejbližšímu komandu. První bramboru, porazil na zem, druhou jakbysmet, třetí vyrazil zuby, čtvrtou kopl mezi kořínky a ta, než si uvědomila, že kořínky nemá, schoulela se na zem v kruté bolesti, pátou bramboru přeskočil a praštil do týla. Šesté podsekl mrštným kopem nohy a ta dřív než dopadla posložila jako odrazový můstek pro Mrkfův odraz a tak se stalo, že padala k zemi i sedmá brambora s otiskem Mrfkova kořene mezi očima. Osmá se pokusila vykrýt příletající ráně, ale ta dopadla na devátou bramboru a ta se odebrala do říše snů. Osmá brambora si oddychla, že se Mrkef netrefil, ale to už ležela bezvládně na zemi, protože Mrkef má kořínky všude. Mrkef měl zpacifikované první komando během několika vteřin. Zjistil, že to šlo hladce a tak pozměnil taktiku. Rozhodl se, že nebude utíkat, ale že je odrovná všechny a tak se rozběhl směrem k druhému komandu... ještě dlouho do noci se ozývaly z Mrkfova záhonu kruté boje a když nad ránem v 5:38 vyšlo slunce, poskytlo by náhodnému pozorovateli strašlivý pohled na Mrkef stojící uprostřed asi dvou stovek brambor, které ležely bezvládně uprostřed jeho pozemku. Mrkef si nasadil sluneční brýle, aby tak lépe mohl čelit přívalu slunečních paprsků. A spokojeně si oddechl. Vždyť zlikvidovat celou jednotku DHBJPSO se přece nedaří každým dnem. Přemýšlel proč jej vlastně napadly a pak mu to došlo. No jistě. Velký Bé si vyslechl jeho vzkaz a tohle bude určitě jeho reakce. Myšlenky se mu honily hlavou a tu ho to náhle napadlo! ...

„Tiše, tiše, tohle bude snadný“, šeptala cibulka, vykasala si sukně a laškovně šla po cestičce okolo záhonu. „Dobrý den, krásná a mladá cibulko! Je mi ctí se vám představit, jakož i dvořit!“, řekl žertovně karfiol svou oblíbenou větu. Cibulka se cudně usmála a zastavila. Karfiol se chopil hozené rukavice a ihned zaútočil veškerým svým šarmem a elegancí, jež byla je a bude karfiolu vždy daná již matkou přírodou. Cibulka s ním svorně koketovala, až navrhnul, že by si mohli, dle jeho slov „skočit na kafíčko, na slovíčko, na skleničku, na výměnu genetických informací“ a tak slovo dalo slovo a cibulka jej vedla cestičkou do jednoho hotýlku, kde však již za dveřmi čekala eskorta cibulí, kteří karfiol tiše a hladce zpacifikovali a okamžitě zatáhli do podzemních tunelů a už jej vlekli do hlavního bramborového bunkru...

„Jejda, to krásné ráno se zdá být. Snad den by tak vydržet celý mohl.“, pravila po ránu malá pažitka a protože ji nikdo stejně neposlouchal, rozhodla se ten krásný slunečný den strávit lenošením. Jenže kde se vzal, tu se vzal, náhle tu byl malý hrášek a prý že se zatoulal a jestli mu pažitka pomůže najít cestu zpět, protože prý určitě zná celý záhon, prý že je zcestovalá a že už byla i u velkého Mrkfe a tak že najít domov malého hrášku pro ni bude jistě hračkou. Pažitka souhlasila, protože nebyla typ zeleniny, která by vydržela celý den lenošit a tak ji tohle dobrodružství spojené s dobrým skutkem přišlo vhod. A tak se vydali na cestu. Malá pažitka šla vedle hrášku, hrášek vedle malé pažitky a šlapali si cestou necestou, záhonem nezáhonem a hrášek si liboval, kterak snadno a dobře splní svůj úkol dopadnutí a přivedení pažitky před ‚Velkého Bé‘. Jenže to nemělo být tak snadné...

Sledujte další osudy našich mrkvových přátel online na pepul.cz, nebo si můžete na čísle 8 objednat celou sérii a dostanete tak komplet na který jistě budete hrdi a vaši přátelé vám jej budou po právu závidět. Když zavoláte do 20minut po přečtení, dostanete jako bonus – kuřácké pouzdro na mrkev! Neváhejte a telefonujte, faxujte a mejlujte, protože kdo netelefonuje, nefaxuje, nemejluje s námi, telefonuje, faxuje, mejluje proti nám! Buďte zdraví a ujíždějte na Mrkfi!