Loupežné přepadení

Šel podél silnice. Pomalu si vykračoval a usilovně stopoval. Sice to na první pohled moc smysl nemělo, neb silnici, kterou lemoval projížděla auta s železnou pravidelností a to sice každý přestupný rok v sobotu dopoledne jedno. Šel a stále stopoval. Jakoby si uvědomoval, že to moc smysl nemělo, vykračoval si naprosto tiše, pískaje si známou melodii své oblíbené dechové death metalové kapely „ošklivé poranění topiče Bédi“ a přitom jak si vykračoval, líně občas kopl tu do kamínku, tu do dřívka, tu do veverky, zkrátka do všeho, co právě na kraji cesty se vyskytlo.

Na chvilku zastavil, aby si protáhl své slabé, cestou sešlé tělíčko. Odhodil do příkopy svou malou krosnu, položil pytel s cementem a zakroutil hlavou 360° dokola a zvedl a protáhl si ruce. Ozvalo se slabé zapraskání a jemu přestala reagovat ruka. Spokojeně se usmál a nacvičeným pohybem si vyhozený ramenní kloub nahodil zpět na své místečko. Zvedl hlavu a pohlédl do ostrého slunce. Aspoň myslel, že přesně v těch místech kam se dívá je slunce. Přes deštivé mraky jej totiž nebylo vidět. A tu náhle si uvědomil, proč schovával pytlík cementu pod pláštěnkou, kterou neměl . Smutně povzdechl a pohlédl do příkopy na proud vody odnášející jeho krosnu plnou kamení. Rychle ji doběhl a opět nahodil na rameno. Do druhé ruky vzal lehce padesátikilogramový pytlík cementu. Opět loudavým krokem pokračoval dál. Bylo nádherné listopadové odpoledne a on si nemohl přát víc. Snad jen, kdyby nemusel tetičce Bedřichovi nosit ten cement. Ne, že by měl problém s tou vahou, ale pytlík se rozmočí a jak potom nosit mokrý pytlík? Tyto a spousta dalších palčivých otázek jej pálily jako pouštní písek a on se zasnil a zavzpomínal na film o sahaře, kde takový písek jistě minimálně jednou, možná zahlédl. Opět se pousmál. Náhle však zpozorněl.

Z obilí se ozvalo chrupkání a chrochtání, které přecházelo ve zvuky jenž neznal. Na první pohled to vypadalo jako řeč. Artur, tak se náš hrdina jmenuje, se volnou rukou poškrábal na cizím zátylku a usilovně koukal, odkud zvuky přichází. Když si po chvilce všiml asi padesátihektarového pole s ječmenem a určil právě toto pole jako možný zdroj ono chrochtání, pomalu kopíroval silnici a ostražitě se pohyboval a s každým krokem mu začínalo jeho srdce pumpovat divočeji a divočeji. Šel po silnici a bylo mu divné, proč podél celé cesty, kde neviděl nic, bylo náhle křoví husté tak, že by se dalo krájet.

„Peníze nebo život“, vykřikl vysoký asi metr padesát tlustý mužík s nepřehlédnutelným plnovousem, který momentálně nebyl moc vidět, neboť vskočil do cesty a tváří stál otočen do křoví z nějž vylezl. „Haháááá!“, vykřikl hurónsky a cítil se jako vítěz! Snad alespoň do té doby, než si uvědomil, že stojí opačně. Možná je drobný fakt, že on sám by si toho byl nevšiml, neboť jeho zrak při poslední návštěvě veteriny ohodnotili na 14,5 dioptrie + troje kontaktní čočky a zákaz vycházek v noci, ale on vědom si dobře svého postavení prohlásil, že „von teda brejle nosit nebude, že to dřív podstoupí lobotomii mozku“. Inu nikdo neví jestli tomu tak už dávno nebylo, ale pravdou bylo, že tenhle lupič... ne, lupič nemůžeme říct. Řekněme, že to je loupežník bez kriminální živnost a říkejmež mu třebas „Toník“, stál právě zde.

Když byl Toník ještě malé dítě a bylo mu nějakých 20 let, čítával mu jeho otec, vyhlášený alkoholik, před spaním pohádku o Rumcajzovi. Pravda, jeho otec většinou ve slově Rumcajz nedostal se dále, než za „RUM“, ale i to Toníkovi skýtalo obrovský kulturní zážitek srovnatelný snad jen s náhodnou návštěvou cirkusu, kde mu strkal nějaký bodrý toreador svou hlavu a další části těla do úst a odkud se mu podařilo utéct až po té, co pokousal principálovu manželku a ten jej s díky pustil, vycpávaje mu kapsy bankovkami.

Toník nebýval vždy tak chrabrý jako dnes. Bývaly doby, kdy se netroufal vyjít nahý mezi lid, natož aby se pokusil oslnit lid svou krásně nacvičenou větou „Peníze nebo život“. Bývaly doby, kdy byl Toník introvertněji zaměřený a obával se bližšího kontaktu s lidmi. V té době o něm tisk hovořil jako o sériovém vrahu, ale nebyla to pravda. Snad jen média ve snaze oslnit své rádoby-čtenáře psala tak neskutečné lži o Toníkovi. Toník totiž s výjimkou dvanácti zámožných velkopodnikatelů se sněhovými koulemi, nikdy nikoho nezabil. Sice na to neměl svědky, ale stejně tak ani on nenechal svědky na řečení opaku a to tisku jasně a nahlas, minimálně jednou zdůraznil. Toník byl muž činu. Nikdy o jedné věci nevykládal déle než tři hodiny a neopakoval ji nikdy víc než patnáctkrát.

A tak se Toník vyvíjel a vyvíjel až z malého klučíka hrajícího si s vlastním kačerem se stal bodrý mládenec plný elánu a života, který neváhal přepadnout nic netušící oběť a oloupit ji i třebas i o devadesát korun a odvést z nich DPH a přitom si hrát s kačerem!

Jeho kačer jej provázel na každém kroku. Vlastně mu jeden čas říkali „Kačerový lupič“ a tak lidi bydlící v jeho blízkosti, schovávali na noc všechny svoje kačery a nepouštěli je ven a dokonce ani návštěvy k nim. Ten rok myslivci zaznamenali velký úhyn lasiček a lišek. Smutná doba. Jak by pověděla jedna z mnoha Toníkových sousedek: „Bela to taková hnosná doba, že jediný co zme měli bely te kachne!“

Ovšem zpět k našemu hrdinovi a loupežníku. Toník vyskočil do silnice už po tolikáté v životě, že to na svých osmi prstech ani spočíst nedovedl. Není divu. Školy nikdy nedokončil, neboť jeho alkoholický tatík řekl, že nebude vyhazovat peníze za věci, které se stejně naučí jen bude-li žít opravdický život. A tak tenkrát poprvé Toník ochutnal chutě piva a rumu, které mu daly pocítil sílu samotného života a Toník se tak začal vyvíjet přesně tak, jak jej deformoval sám život.

Toníkův červený nos zářil jako červené světlo na semaforu. Když se mu podařilo dvakrát do měsíce shodit oblečení (čímž on sám shodil asi 20kilo, na což byl vždy patřičně hrdý) a vstoupit do fontánky na náměstí vesničky, vzdálené asi deset kilometrů, kde pravidelně prováděl očistu, za což si během poledne inkasoval nemalé vstupné na přihlížejících, musel se pochválit, že jeho krásné tělo, až nápadně připomínalo tatíkovo krásně zakulacené, věkem poznamenané. Byl na sebe pyšný. Figuru jako junák, nosík červený jako třešeň. Ano, to byl náš Toník, který právě teď stál v silnici otočen tváří do křoví a ač marně přemýšlel, co to vlastně chtěl, byl ze srdce rád, že opět neskočil pod kamion.

Jistě by spoustu lidí toto chování zmátlo a pomysleli by si nějaké nevhodné, až sprosté slovo o Toníkovic inteligenci. Ne však místní. Ti dobře věděli, že Toník je starý lišák a nechce své oběti šokovat tím, že se jim postaví přímo. Inu, zřejmě dost dobře netušili o Toníkově zrakové vadě, což však nikterak neubíralo na vážnosti celé situace.

„Tak co bude s týma penězma?“, zeptal se nervózně Toník a prudce škubnul svou bambitkou ráže 53mm, což samozřejmě dělat neměl, neb z bambitky se hlavní vykutálela munice v podobě olověné koule, která vypadla a jelikož si letos Toník ještě na boty nevydělal, přímo na jeho kdysi chvíli po narození, světle se lesknoucí palec! Koule těžce dopadla na Toníkův palec, ale s ním to ani nehlo. Jistě si teď všichni říkáte, že ten Toník musí být ale veliký frajer a velký drsňák, že to s ním ani nehnulo, ačkoliv to bolet mělo přeukrutně. Žádný frajer, žádný drsňák. Milé děti, on má gangrénu v pokročilém stádiu a tudíž svůj palec vůbec necítí! Tak je to!

Artur se vyděsil. Vykřikl mocné „Chue, chue“ a ústa se mu zkroutila do nepřirozené pozice, na druhou stranu hlavy. Věděl, že je zle. V tu chvíli mu vytanulo na mysli, jak mu jedna paní v poslední evidované vesnici na této silnici, říkala: „Bacha!“ A teď to má. Neposlechl rady starších a moudřejších a teď si bude muset nosit následky. Jakoby už takhle toho nenesl dost. A v tom se mu na mysli vytanula dávná myšlenka na tu nejrafinovanější lest, o které kdy v životě slyšel. Odvážně se na Toníka podíval, přivřel oči tak, aby nechal jen malou škvírku, aby jeho zrak měl podobu ostrou a výstižnou, aby působil dojmem tvrdého a neoblomného, když v tom usnul.

„HEJ!“, vykřikl Toník a trošku znejistěl. Už tu přepadával tolik let, ale aby mu někdo usnul během přepadení, no to se mu ještě nestalo. Už tu měl dvě úmrtí z leknutí a to sice jednu veverku, kterou támhle o kus dál někdo kopl do příkopy a pak jednoho Tesaříka, který nakonec utekl.
Artur se s úlekem probudil, vytřeštil oči na Toníka a hluboce pisklavým hláskem řekl, snad ani to nebylo ústy, neboť jeho škleb byl pořád stočen na opačné straně hlavy: „Nemám“. A na důkaz, že nemá, vyházel z kapes všechny diamanty a šperky, které sebou přeci každý obyčejný pocestný běžně nosí.

„Vy si ze mě jistě děláte šprťouchlata, viďte pane? Abyste totiž nedopadl jako Franta Nováků, víte?“, zpřísnil tón Toník a začal se na Artura koukat moc a moc nehezky.
„A co prosím se stalo s Frantou Nováků?“, zeptal se nesměle Artur.
„Jednou mi lhal, milý pane. A já jej prokoukl a od té doby už nechodí. Teď už ani na nákupy nemůže jít. Vůbec pěšky chodit jej neuvidíte. Má nová auta a krok pěšky už neudělá! Jednou jej přistihli , kterak i na záchod se pokoušel jet svým zánovním wartburgem. Takhle končí pane ti, kteří mi lžou a zahrávají si se mnou, víte?“, řekl Toník a nasadil vůbec ten nejpřísnější pohled, kterého byl schopen. Artur se začal smát, až Toníka za břicho popadal, načež jej poplácal po ramenech, zkontroloval jeho tělo, na třetí pokus skutečně něco jako ramena nalezl, tak jej tam bodře poplácal a měl se k odchodu.

„Kampak?“, zeptal se šibalsky Toník. Inu bylo poznat milé děti, že to nebyl žádný hlupák. Vidíte, jak Arturovu lest bravurně prokoukl a odhalil?
„Inu, pokecali jsme, ale víte, já zas musím jít. Musím jít, bude klid. Takže vám pane loupežníku mockrát děkuju, jste mocky hodný, že jste mě přepad, já o vás jistě napíšu do místní černé kroniky, ale teď už vážně musím jít“, řekl Artur na důkaz svých slov si sednul na silnici.
„I kdepak! Zrovna jsem si začal dělat zálusk na váš pytel, takže mi nemůžete tak snadno utéct!“, řekl Toník a vy milé děti se nebojte, že by Toník byl chlípný, úchylný násilník. Vlastně to všechno byl, ale zde se Toník pokusil o humorný dvojsmysl, neboť přeci Artur stále nese mokrý pytlík s cementem a já se jenom pokouším o slabý a nevkusný humor založený principielně na vulgárním podtextu.
„Tak takhle to je!“, vyjekl Artur, „o můj pytlík tu celou tu dobu jde! Padl vám pane loupežníku do oka, viďte?“

Toník jenom nenuceně souhlasil a tak Artur si svůj pytlík vytáhl z loupežníkova oka a poklidně pokračoval cestou dál.

„Přijďte zase!“, se slzou v oku křičel metr za Arturem Toník, zastrčil svou bambitku za opasek a šel se zahrabat zpátky do své zemljanky.

A tak končí i tento příběh jednoho příjemného odpoledne, kdy se potkali dva lidé, kteří se už nikdy více nikdy nespatřili a nepotkali a tak jim celých pět minut po rozchodu zůstal tento příběh jako niterná vzpomínka. A tak Toník krásně tlí v zemljance a Artur pokud neumřel stále nese svůj mokrý a těžký pytlík k tetě Bedřichovi. Dobrou noc děti.