Jak jsem byl na koupališti

Bylo krásné a parné léto, teploměr ukazujíc na příjemných 42°C ve stínu a v noci naznačoval, že by následující dny mohly být poklidné a krásné a navíc se nám tu nahromadilo hned několik svátků za sebou a já takhle jedouc si domů na svém překrásném, v lesku slunce mým potem nablýskaném kole značky ukrajina, zaslechl jsem cestou svůj mobilní telefon značky Tesla umístěný na masivním železobetonovém držáku doma a tak jsem neváhal a šlápl do pedálů. Chyba. Urval jsem pravý pedál. Řekl jsem „nu což Toníku, nejsi žádný béčko, vždyť ty to s tou jednou šlapkou zvládneš“ a zastavil jsem dva kilometry za domem na mírně frekventované (dvě auta měsíčně) polní cestě Z55, kde zrovna důchodkyně Vilma pokoušela se ulovit zatoulaného bezdomovce Richarda říkajíc mu, že za krajíc. Richard se vykrucoval, ale bohužel se vykroutil jen ze svého zimníku a Vilma tak měla tento rok zřejmě prvního kunšafta. Nehodlal jsem v těchto mravně narušených krajích zůstávat ni minutu a okamžitě jsem zpět sedl na své kolo značky ukrajina a šlápl jsem do zbylého pedálu. Půl otočka dala přesně dva kilometry a já se zastavil nosem o náš nový betonový plot (cca 5m délky), na kterém jsem usilovně pracoval asi týden v kuse. Bohužel jsem ve svém konstrukčním plánu zapomněl na branku a tak mi nezbylo, než třímetrovou zeď i s kolem v náručí přelézt a když už jsem byl v teple domova a doběhnul ke svému mobilnímu telefónu značky Tesla, tento přestal zvonit. To mě nakrknulo a protože jediný kdo mi na tento telefon volává jen jeden známý (říkejmež mu třebas ‚T‘) a jeho žena (říkejmež jí třebas ‚D‘), neváhal jsem a okamžitě jsem přeskočil zeď (cestu zpět řeším pomocí balkonu), vyvrknul si kotník, ale jsa hrdý a tvrdý muž, nedbal jsem bolesti a utíkal k domu ‚T‘ a ‚D‘. Zarazil jsem svůj prst asi milimetr od zvonkovního tlačítka u jejich domu, když mi došlo, že by mě měli za hlupáka, protože místo abych zavolal zpět, hned utíkám k nim a tak jsem zazvonil, pozdravil je a řekl prostě „Moment“ a ku jejich údivu utekl jsem domů. Cesta zpět byla už kapku složitější. Když pominu výškový rozdíl našeho kopce oproti domu ‚T‘ a ‚D‘ (pouhých 2856m) kotník mi začal dělat starosti, jelikož už svou velikostí začal přesahovat velikost mé hlavy, ale já toho stále nedbal, přiběhl jsem k domovu, přeplazil betonovou zídku a doběhl ke svému mobilnímu telefonu značky Tesla (co to sakra znamená to slovo „mobilní“ ??), vytočil číslo a čekal. Ozvala se melodie a na konci mi někdo zazpíval, že volané číslo je odpojené a bude opojené.. Naštval jsem se. „Zatraceně! Říkal jsem ‚T‘ aby platil účty, ale on se jen smál mé naivitě. A teď to má!“. V tom zazvonil telefon. Zajásal jsem. Musel to být ‚T‘ a tak jsem zvesela začal „Nazdar ty starý prase! Tak jak se máš ty humusáku? Ty si ale dobytek otravney. Co potřebuješ“. Polilo mě v horku ještě větší horko a teploměr utekl do ledničky, ta se sbalila a utekla do sklepa a ten utekl někam do bazénu a bazén utekl kdoví kam, ale zpět k tématu. Polilo mě horko, protože se neozval hlas ‚T‘, ale vyděšený hlas ‚D‘ a jen špitnul, že „Pojedeme se zítra koupat, tak vem auto a v deset u nás“. Nevěděl jsem co říct a jak vzniklou situaci zachránit, ale v tom mě napadl spásný nápad a řekl jsem „Jasně vole!“ a zavěsil jsem. A napsal jsem si bod. Byl jsem za drsňáka! Pak jsem si řekl, že bych mohl ještě nachystat auto a tak jsem šel a ukradnul sousedovi jeho zimní pneumatiky a namontoval na své auto. Jelikož jsem od přírody skromný a velice šikovný, dílo bylo dokonáno hnedle ve čtyři ráno a já mohl jít klidně spát.

Ráno bylo krušné. Nejen že mě nevzbudil můj budík, který již třetím rokem ležel ve skříni, ale dokonce ani můj nový elektronický budík, který na mě dokonce pomrkával šibalským „00:00“. „Pche. Elektronika!“, odfrknul jsem si, kouknul na kostel a ten ukazoval akorát 9:58:32. „Akorát Toníku! Zase budeš frajer, co jezdí napřesno“. A skutečně. Sotva odbila dvanáctá, už jsem stál se svým novým vozem před domem ‚T‘ a ‚D‘, kde jsem se dozvěděl, že ‚T‘ s námi nepojede. Oplakal jsem to. ‚T‘ mě dobrou čtvrthodinu utěšoval, až jsem konečně přestal vzlykat, naposledy se smutně kouknul na ‚T‘ a vyrazil. Cestou jsme nabrali nějaké tři stopařky jejichž jména byla příliš složitá na výslovnost a tak jim pro naši historku můžeme říkat třeba ‚L‘, ‚A‘ a jméno třetí vám nepovím! Tak! Ale můžeme jí říkat třeba ‚Nejmenovaná slečna‘. Dojeli jsme na koupaliště v nedaleké metropoli a již na třetí pokus se mi podařilo zaparkovat. Vystoupil jsem, zkontroloval oba upadené nárazníky u cizích vozů, posbíral do kufru všechny použitelné díly, včetně blízké popelnice a venčícího se psíka, i s doprovázející babičkou a jejím vnukem a už jsme si to štrádovali na ‚koupák‘. Bylo krásné počasí a tak jsem se rozhovořil poeticky o krásách léta, až mě musela ‚D‘ ťuknou železnou tyčí po hlavě. Ale udělala to pouze z praktických důvodů, neboť mi hrozilo, že přejdu vchod. Poděkoval jsem pěkně a udělal čtyřem dámám bodygárda a nasadil si černé brýle a vykřikl hrdině „A teď se mě všichni bojte!“, načež mě nějaký malý chlapeček inzultoval nafukovacím kruhem, čemuž jsem se ještě dovedl zasmát, ale jeho (zřejmě) sestra mě vzala dlažkou přes palce na nohou a to mi rozhodně vtipné nepřišlo a tak jsem výhružně vztyčil prst, abych udělal na děti „tytyty!“, avšak dělat jsem to neměl, neboť nějaká vosa přilétla, obdařila mě žihadlem do onoho prstu a se slovy „bzzzz“, odlétla pryč. Naštěstí díky dennímu snídání vosího jedu jsem si již vypěstoval docela slušnou imunitu na vosí bodnutí a tudíž mi prst ani moc nenatekl.

Těžce jsem došel k pokladně, kde již moje holky (jednou jsem je takhle oslovil, ale dostal jsem facku od každé z nich, od ‚L‘ dokonce dvakrát) kupovaly jízdenky. Došel jsem na řadu. Mladá slečna v postpubertálním věku kolem 62let lehce přehoupla nožkou, přes nožku, podívala se na mě, přehodila si v puse žvýkačku na stranu a laškovně se zeptala „Co chceš debile?“. Zaculil jsem se jako měsíček, neb takové důvěrnosti na potkání se mi nedostává každý den. Řekl jsem, že chci jednu dospěláckou jízdenku. Slečna se na mě koukla a řekl, že má pro mě speciální nabídku a že když tak na mě kouká, že by mi prodala dětskou za pouhých 1500,- Kč. Ještě dvakrát jsem se nevěřícně zeptal, jestli je to skutečně výhodná cena a zda-li je skutečně pouze pro mě. Slečna dvakrát kývla. Neváhal jsem, vypláznul na stůl 2000,- s podobiznou Emy Destinové (mé tajné lásky, kterou jsem však momentálně hodlal vyměnit za krásný den v přítomnosti čtyř dam) a řekl „To je dobrý!“ a slečna koukla a říká: „Ne, není, ještě dvě padesát.“. Inu zaskočila mě, ale já neváhal, vytáhnul peněženky pětikorunu a podal jí ji. Bohužel jí zapadla do výstřihu. Tak jsem jí podal ještě jednu, tentokrát do ruky, vzal od ní dětský lístek a hurá za holkama. Ty už neváhaly a zcela samostatně (prostě nepočkaly, což bylo dobře, jistě bych je jen zdržoval) už ležely v plavkách na honosných dekách a ručnících. Vytáhnul jsem svůj ušmudlaný kapesník a položil jej na zem. ‚A‘ se na mě lítostivě kouknula a pomohla mi jej rozprostřít. Poděkoval jsem jí a nabídnul se jí, jestli nechce, abych pro ni za tuto službu něco neudělal, doufaje v natírání krémem, pomoci při sundávání plavek, apod. Řekla že ne. To jsem nečekal. Mezitím, čert ví, kde se vzal přiběhnul malý psík na můj kapesníček vykonal svou potřebu. Nevěděl jsem jak reagovat a tak jsem si řekl, že půjdu do vody. Zeptal jsem se hlasitě, zda-li někdo nechce jít se mnou. V tu chvíli se ozvalo celým koupalištěm sborové „PROBOHA NE!“. A tak jsem si řekl „Nu což, seš už velkey kluk Toníku, zvládneš to sám.“ Vzal jsem nafukovací kolo, třikráte fouknul a zkolaboval.

Když jsem se po chvilce probral, překvapilo mě, že mám v peněžence asi o 5.000,- Kč míň, holky že byly na baru a špitalo se mezi místními o nadržených krasavicích s Donem Periňonem. A protože na baru byly pouze moje holky (já vím, já vím, zase budu bitej, ale mně se to oslovení líbí), logicky jsem z toho vydedukoval, že já jsem ten Don Periňon. Inu začepýřil jsem se jako páv ukazujíc svá brka a opodál ležící slečně, která se bohužel zrovna podívala mým směrem jsem ihned řekl „To su já, ten Don Periňón!“. Zamumlala cosi o debilovi a já zajásal, kolik důvěrnosti tu dnes mám. Neváhal jsem. „Dneska máš svůj den Toníku!“, zajásal jsem a chopil se šance. Ihned jsem za ní šel a zeptal jsem se, zda-li by slečna se mnou někam nešla, třeba na sklenku vychlazené vody, či něco ostřejšího, třebas žiletku. Slečna řekla, že mám jít sám a že se do té vody mám jít utopit. Řekl jsem, že rád splním její přání, jen ať mi tedy pomůže nafoukat kruh a křidýlka. Tolik zájmu jsem ještě neviděl. V tu ránu jsem byl obsypán davem lidí a každý chtěl něco nafouknout, jen ať už prý jdu do té vody. Nu, vlastně jsem mohl. Kruh i křidýlka byla nafouknutá a mě tedy nebránilo nic, abych mohl jít do vody. Slušně jsem poděkoval na všechny strany a kdosi mě píchnul vidličkou zad se slovy „Padej už!“. Poděkoval jsem znova, usmál se na všechny strany jako Brežněv při návštěvě a pomalu jsem se šoural ku bazénu. Šel bych rychleji, ale vyvrknutý kotník dělal svoje.

Dav lidí mě dychtivě sledoval a opakoval tajemné „Smrt, smrt, smrt!“ v dech beroucím rytmu. Bral jsem to jako výzvu a odvážně vkročil do prohlubně na omývání nohou. „Jóóóóóóóó!“, ozvalo se davem, neboť mi uklouzla noha a já dopadnul zátylkem hlavy na roh prohlubně. Okamžitě jsem vyskočil a řka: „Hleďte, hleďte, nic mi není, to tahle gumová čepice mi život zachránila“, jsem pokračoval k vodě. Davem se ozvaly jen tajemné výkřiky jako třeba: „Kdo mu dal tu čepici?“, „Proč to udělala?“, „Nela, že to byla?“, „Která je Nela“ a pak jsem jen koutkem oka zahlédnul problesknuvší letící nůž a tichý ženský sten.

Pokračoval jsem krůček za krůčkem ku vodě a ono tajemné „Smrt, smrt, smrt!“ začalo nabírat na intenzitě i frekvenci. Zastavil jsem na kraji bazénu. Poslední vyděšení návštěvníci o překot, téměř panicky opouštěli vodu a já stál na kraji. Ozval se virbl a všichni se kouknuli po starém námořníkovi, který dychtivě bubnoval na buben. Rozhlédl se, řekl „Pardon!“ a odešel za plentu spáchat sebevraždu uchlastáním. Atmosféra houstla stejně jako okolní teplota, která již na slunci dosahovala úctyhodných 126°C a ani takovému plavčíkovi zřejmě nebylo nejlépe, neboť mu umělé dýchání musela ten den dělat už asi šestá slečna. Sice jsem měl poťouchlý dotaz, proč mu umělé dýchání dává přikryta osuškou v dolno-brišní partii, ale vedro bylo skutečně úmorné a tak jsem po tom raději nepátral. Taky jsem si všimnul, jak jednomu pánovi rozpustil se na krku jeho kvalitní zlatý řetízek od vietnamského zlatníka, ale to už jsem soustředil svou pozornost na vodu. Nakročil jsem a všem se zatajil dech. Cuknul jsem zpátky. Všichni si zklamaně povzdechli. Jeden postarší pán nevydržel napětí situace a spadl vyvinutější slečně za výstřih, odkud se pak nechal asi dvacet minut lovit. Nakročil jsem podruhé a opět se všem zatajil dech. Už, už jsem chtěl ucuknout znova, když v tom se ozvalo „Živijóó!“ a vzduchem svistla prázdná láhev od námořnického rumu a šťouchla do mě. Spadnul jsem do vody a začal jsem se topit. V ten okamžik všichni doběhli na kraj bazénu a dost lidí měla fotoaparáty, někteří bohatší jedinci dokonce měli kameru. Říkal jsem si, že bych se měl asi blejsknout a dát si záležet na tom, co budu provádět a tak jsem křiknul, nechť všichni hledí na muskulaturu mého těla. Někdo z okolních prohodil, že jen debil se může koupat v šatech a já to tentokráte přešel. Měl totiž pravdu. Měl jsem na sobě šaty po starší sestře babičky, která podle dochovaných legend dokázala zabít Tyranosaura i dechem. Trošku jsem se zastyděl a začal jsem se červenat. Jakýsi pán zděšeně vykřikl „On topí! On ohřívá vodu! Zchlaďte jej!“ a hodil po mně kostku ledu. Tu jsem jako cvičená čuba briskně chytnul do pusy, ale pak po mně ten pán hodil celý mrazák a to už jsem i přes svou pověstnou obratnost nezvládnul a počůral se. „Fůůůůj, to je prase!“, ozvalo se z davu. „Děkuji slečno, chcete přídavek?“, zeptal jsem se rozšafně. Přídavek jsem ovšem nestihnul. Holkám na baru zřejmě došly peníze a pití a taky se jim pozdávalo divné, proč tolik lidí stojí kolem bazénu a ihned se šly během půl hodinky podívat.

‚Nejmenovaná slečna‘ (jako ta, jejíž jméno jsem vám nechtěl prozradit) shodila do bazénu omylem deset lidí a těm patnácti dalším se už omluvila. ‚L‘ proběhla mezi lidmi jako kybernetická myška a ‚A‘ se šla opalovat. ‚D‘ prostě řekla aby lidi ustoupili a oni poslušně poslechli. Možná, že říct to bez megafonu, takový úspěch by to nemělo, ale já měl najednou pocit, že přeci jen holkám na mě záleží. ‚D‘ na mě houkla, kde mám klíče od auta. Řekl jsem, že u sebe v kapsičce. ‚D‘ to evidentně „potěšilo“ a ostatním začala vysvětlovat cosi o snížené inteligenci a demenci v pokročilém stádiu a o bratro-sesterských poměrech v mém příbuzenstvu, konkrétně pak u mých rodičů. Zřejmě to zabralo a lidi si mě přestali všímat a pomalu a neochotně se rozcházeli na svá místa. Trošku mě to zklamalo, neb být středem pozornosti vždy bylo mým snem, ale nemohl jsem nic dělat a navíc už mě ‚L‘ přitahovala lanem a ‚nejmenovaná slečna‘ (stále vám její jméno nepovim) tělem a tak jsem se dostal až na břeh. Pak ze mě holky servaly šaty, aby zjistily, že jsem si nevzal plavky. Normálně bych se neměl zač stydět, neboť jsem skutečný chlapák, ale studená voda vykonala své a tak holky chvilku marně hledaly a hledaly, ‚D‘ nevím odkud vytáhla lupu, ‚L‘ si nasadila brýle a ‚A‘ řka cosi o zvrácenosti přes mně přehodila zpět šaty, aby v zápětí odešla do kabinky s nějakým cizím pánem a o pět minut později mi donesla jeho plavky. „Hodná holka!“, pochválil jsem ji a dostal od ní mokrým hadrem (plavkama) přes obličej. Poděkoval jsem a rychle si je obléknul. Čas příjemně ubíhal, holky se bavily, mě si držely dvoumetrovou tyčí od těla, až jsem si řekl, že si půjdu dát něco k jídlu. Vzal jsem peníze a šel si stoupnout do fronty. Trošku mě zarazilo, že v ní byly pouze ženy a tak jsem začal nadávat na nespravedlnosti světa, na neochotu a lenost mužů a jaký to ženy mají nesnadný úděl na tomto světě. Došel jsem v příjemném zápalu až k okýnku, kde jsem se nenechal zaskočit nápisem „WC 5,-„ a říkám paní, že bych chtěl udělat párek. Paní se na mě dost ošklivě podívala, řekla cosi o úchylech a vykázala mě z fronty. To mě trošku zamrzelo. Zrovna jsem se cítil jako bojovník za ženská práva a ta paní mně tak hrubě zranila city. Šel jsem k okýnku a říkám „Ty dámo ošklivá jedna taková! Co je tobě po tom, co já chci udělat, nebo nechci? Jsem tu snad já kvůli tobě, či ty kvůli mně? Já se snažím o lepší svět a ty mi nevyhovíš ani jedinou, byť banální službou??“ Pokračoval bych, ale evidentně moje řeči zajímaly spíše místního plavčíka, který svou postavou připomínal zapnutou parní mlátičku. Lehce mě nabral za nohu pod paži a už si to štrádoval ku ležící zóně.

Dovedl mě k mým holkám (já vím, já vím, to zase bude bolet, ale fakt se mi to oslovení ‚moje holky‘ líbí) a tam se suše zeptal „Patří to k vám?“ ‚D‘ na mě mrkla signál „Kde jsou klíče od auta?“ a když jsem ukázal na svoje plavky, tak holky sborově a zklamaně „Jo.“ A dělaly, jakože tam vůbec nejsou. ‚L‘ se pokusila schovat pod baťoh, ale vykukovala jí šnůrka od plavek, kterou ‚A‘ neváhala a zkonfiskovala, neboť potřebovala svázat vlasy do culíku. Tato situace mě natolik zaujala, že jsem si ani nevšiml, že mi někdo vypustil kruh i křidýlka s tichým „třeba se utopí“. A ten okamžik, na který jsem čekal skutečně nastal. ‚L‘ vykoukla zpoza baťohu a skutečně neměla plavky. Měla však oblečený baťoh a to mě vyloženě zklamalo. „Jdu do vody!“, řekl jsem suše a už, už jsem chtěl jít plavat. V tom jsem však vrazil do ‚T‘, který právě přijel svým osobním autem značky Cadilac a zaparkoval na mé noze. Znám ‚T‘ a vím jaký je to od přírody šprýmař a tak jsem si řekl, že budu dělat jakoby nic a jeho to tak přestane bavit a z nohy mi sjede. Nu, tento vtípek chtěl ‚T‘ zřejmě dotáhnout až do konce a tak se věnoval všem a u mě dělal, jakobych tam ani nebyl. „Dobře ‚T‘, dobře! Jak chceš!!“, řekl jsem skrze zuby a chystal jsem strašlivou pomstu. Rozhodl jsem se mu dát napínaček pod kolo. Plán to byl téměř geniální, ale jedna trhlinka se přeci jen projevila. Ne a ne najít napínaček. Zkoušeli jste někdy na trávníku u venkovního bazénu najít napínáček? Skutečně je to úkol mírně obtížný, pro některé až neřešitelný, řekl bych. Začal jsem být téměř zoufalý a hledací činnost mě natolik vysílila, až jsem usnul.

Probudil jsem asi za delší dobu vůní pečeného masa, dětským křikem a především pak tou paní, co na mně smažila vajíčka se šunkou. „Jejda! Vono to žije!“, řekla a sundala hotovou večeři z mého mírně spáleného těla. „Nechte si chutnat děcka!“, řekla, podala jídlo okolo pobíhajícím dětem a šla pryč i s dětma. Z posledních sil se mi povedlo zavolat ‚T‘ a ten trošku překvapeně řekl:„Jééé, ty seš tady taky??“, načež naložil do auta všechny holky a se zahrabáním odjel. Koupaliště se povážlivě vylidnilo a já tak mohl konečně do vody. Rozběhnul jsem se vstříc zavřené brance k bazénu a poslechl si jedno komorní „Zavíráááméééé!!“, jež řval zřízenec, který byl skutečně zřízený a rum z něj táhnul na délku bazénu. „Nu což Toníku“, posteskl jsem si, „však sis to tu dneska pěkně užil, tak už šupky hupky do autíčka a pak domů“! Sbalil jsem si zbytek svých i cizích věcí, o jejichž větší část se již postarali ostatní návštěvníci a pomalu jsem se šoural k východu. U pokladny jsem zažil ještě jedno menší faux pas a to když po mě parníkovitý plavčík chtěl jízdenku. S radostí sobě vlastní jsem mu ji podal a on mě ztloukl řka, že je hanba, když takovey velkey chlapeček chodí na koupaliště za dětskou cenu. Doplatil jsem tedy 10 korun, respektive jsem mu dal svoje hodinky, neboť už jsem neměl krom klíčků od auta nic jiného. Opustil jsem bránu koupaliště a radostně poskakujíc na jedné noze (nemohl jsem na druhou stoupnou, přeci jen celodenní parkování auta a předchozí výron bylo poznat) jsem si to hupkal ke svému autíčku neurčité značky i barvy, které často šokovalo kolemjdoucí i náhodné policistky postávající u krajů silnice komentující moje auto slovy „Tý vole Karle, dones foťák. Něco takovýho sem eště neviděl. Nechápu, jak to vůbec může jezdit!“ a klepal mě při tom obuškem po hlavě.

„Autíčko moje, tady jsi!“, řekl jsem si vesele a vytáhnul klíče, abych ihned vzpomněl na slova svého otce, který vždycky říkával „Nikdy neparkuj nad kanálem“. Chvilku jsem na klíče skrze kanálovou vpusť smutně koukal, ale pak jsem si řekl: „Ale co Toníku! Den sis pěkně užil a tak nějaká ta nepříjemnost na závěr tě přece nerozhodí!“ a vydal se ku svému sotva padesát kilometrů vzdálenému domovu. Nakonec mi cesta uběhla rychleji, neboť mě svezl na kapotě mého vlastního vozu nějaký bodrý mládenec řka, že mi autíčko vezme na kontrolu, je-li vše v pořádku. Slušně jsem poděkoval a ve své rodné vesničce jsem se pustil stěračů, protože mi do očí bodrý mládenec nastříkal vodu z ostřikovače. Domů jsem došel sotva nad ránem a liboval jsem si, jak jsem krásně opálený, jak se mi opět prokázalo, jak si mě přátelé váží, jak za mě holky bojovaly a jak je svět plný šprýmařů a vtipných lidí, a usnul jsem u své betonové zídky, neboť jsem již byl trošku vysílen. Ono totiž, ač se to nezdá, prožít krásný den plný radosti a dobrodružství je prostě na tělo občas skutečně trošku záběr a tak já jdu spát tady na ulici doufaje, že zbloudilý pes, vlk, medvěd či komunista do rána nezakousne. Dobrou noc.

Pro ty, co to dočetli až sem: Všechny postavy motající se okolo Toníka jsou SMYŠLENÉ a jako takové NEMAJÍ reálný podklad, proto v tomto povídání nehledejte známé tváře a nepokoušejte se jmenné zkratky napasovat na existující jména.