Jak jsme začali sportovat aneb cyklovýlet ke koním

Tak jsem se rozhodla se s vámi podělit o naše zážitky. Jak jistě víte, pořídila jsem nové kolo. S vidinou rychlého přemísťování, nějakého toho pohybu a občas i nějakého krátkého výletu, jsem přemluvila Toma a v pondělí jsme vyjeli směrem na Kuřim, abychom zakoupili nové kolo v prodejně kola.online.cz, nejlevnější kola na netu. Musím říct, že nelhali. Pán byl příjemný ( bodejť by ne, za ty prachy ) a dokonce nám zdarma namontoval i sedačku na kolo, přičemž stíhal jíst svačinu a ještě s někým telefonovat a slibovat mu, že už opravdu jede.. Tímto ještě jednou děkuji Martině za odborné rady, díky čemuž jsem nevypadala jako úplnej trotl, ale jen jako poloviční. Tomu prodavačovi jsme sice nerozuměli ani já, ani Tom, ale pochopili jsme, že kolo, které nám nabídl, je poměrně kvalitní za danou cenu. Nicméně jsem domů přijela naprosto spokojená s pocitem, že to kolo značky Superior pojede skoro samo.

Lukiho jsme na něj posadili hned na zahradě s tím, že jen budu popojíždět pěšky, aby si zvykl. Jeho zoufalý výraz vypovídal za vše a okamžitě se natahoval po babičce, aby mu zachránila život. Babička byla ale tvrdá, nebo se bála mého varujícího výrazu a nechala Lukáše být. Tak jsme asi dvě minuty jezdili a pak jsem ho pustila... Odběhl šťastný a až do večeře se ke mně nepřiblížil..

Já vzala kolo a šla zkusit, jak se na tom vlastně přehazuje. Poslední moje přehazování na starém kole favorit, které pamatuje ještě éru Husáka, mělo nějaký páčky na přední vidlici a šlo to ztuha, takže se jezdilo na jeden převod. Pořádně na kole jsem seděla asi naposled v deseti letech, když pominu intenzivní cyklokurz v Orlických horách při mém studiu na VŠ, na němž jsem měla výše zmíněné kolo a díky tomu tam málem umřela. Projela jsem se jen ulicí a bleskově pochopila páčky u řídítek. Ona by to asi pochopila ihned i cvičená opice, ale já na sebe byla patřičně hrdá.. Vyjela jsem Vaverčák a to byl první úspěch..

Na druhý den jsem měla v úmyslu začít trénovat s malým. Při posazování na kolo se zase trochu cukal, ale už neměl v očích ten vyděšený výraz říkající "Matko, dej mě radši k adopci!" Trochu jsem se bála, že sednu na kolo a neuvezu ho, ale obavy byly úplně zbytečné. Rozjeli jsme se ulicí, a protože Lukáš překvapivě neřval, rozjela jsem se směrem k hřišti. Tam jsme málem přejeli paní Škvařilovou, ale na poslední chvíli jsem se bravurní kličkou vyhnula. Objeli jsme dědinu a vraceli se po silnici zpátky na náměstí. Luki se asi vzpamatoval z prvního šoku, protože mě začal plácat po zádech a pořvával "Mama, ao, óóó!! (což je v překladu: Mami, dívej, jede tam velký náklaďák!) No, ještě jsme navštívili babičku a hřiště a první den byl směle prohlášen za úspěšný.

A konečně přišlo další ráno. Natěšená, jak nám to pěkně jezdilo, jsem kolem desáté posadila mládě na kolo a vyjeli jsme směrem na Ostrovačice, že to vezmeme po staré cestě na Rosice, podívat se na koníky, kteří se tam většinou pasou. Jelo se nám zpočátku pěkně. Sice trochu foukalo, ale synek seděl, občas komentoval miminštinou okolnosti, ale jinak fajn. Trochu jsem si připadala jak na dovolené. Jedu si přírodou, vítr mi čechrá vlasy (jo, kdybych měla s sebou zcadlo, asi bych tak nadšená nebyla), až na toho malého prcka vzadu nikde nikdo... paráda. Dokonce jsem se přistihla při myšlence, že si to užívám. Podařilo se nám úspěšně dojet až ke koním. Nejdřív jsem se lekla, že tam vůbec nebudou, protože byli patřičně schovaní na druhé straně louky, ale byli tam. Trochu mě také překvapilo, že jsme na druhé straně zatáčky viděli rybník. Ten tam nebýval...

Lukáš už se dral z kola, chtěl dělat ťap ťap. Tak jsme slezli a já se s ním vydala k ohradě, abych nějak koně nalákala k nám. Pískala jsem, volala, dělala, že mám jídlo a tak, a podařilo se mi asi po deseti minutách, že se kůň pohnul směrem k nám asi o metr. No, ignoraci mi nemohl dát najevo jasněji. Tak nám to muselo stačit. Říkám Lukimu: Dívej, koník..." A on jen "Hmmm..", načež vytřeštil oči na projíždějící auto a řval "Ao, ao, mama ao ao, óóó!!! Pak začal sbírat kameny a házet je do kaluže, což mu vydrželo dalších deset minut.. S koníkama jsem se mohla jít zahrabat. Usoudila jsem, že se tedy vydáme na cestu zpět. Jenže synek kupodivu nechtěl. Začal prchat, vrazil ruce do kaluže a utřel si je do bundy s kalhotama... Nevěřili byste, jak dokážou tihle prckové už být rychlí..

Nakonec jsem ho zpacifikovala a vyjeli jsme na zpáteční cestu. A zjistila jsem pár drobných okolností. Ta rovinka, co jsme po ní jeli tam, nebyla asi úplně rovinka, protože zpátky je sice mírnej, ale táhlej dokopeček a s tím nákladem vzadu... Naštěstí mám přece devět koleček převodů, takže jsem začala přehazovat ostošest a hned se jelo veseleji. Zjistila jsem ale závažnou skutečnost. ŽÁDNÝ KOLO ASI NEPOJEDE ÚPLNĚ SAMO! No, do toho se mi za zády začalo vztekat dítě. Nejdříve tak nesměle, jako "Mami, ťap, ťap! Mama, mama, mama, mama, mama, mama... ťapi, ťapi..." mírně, ale vytrvale... Pak jej ale napadlo, že bude lepší, když mi to sdělí i ručně a začal mě mlátit do zad. Tak si představte situaci. Jedu, jedu, začínám si vzpomínat, že moje fyzička zůstala v Olomouci se studiem tělocviku, dítě za zády začínalo hulákat, do toho rány do zad.. No, co budu povídat, už jsem si nepřipadala jak na dovolené, realita se mi vrátila v bleskovém okamžiku.

Protože rány do zad začínaly sílit, neboť zjistil, že pěstí se buší líp, rozhodla jsem se udělat přestávku na ostrovačickém hřišti. Kupodivu když dítě uvidělo hřiště, přestalo mě bít.

Sesedli jsme z kola oba s vděčností, a zatímco odpočinutý Lukáš se rozběhl ke skluzavce, já, schvácená matka, sedla na nejbližší lavičku a vydejchávala tu cestu. Ovšem jen okamžik, protože přišlo nějaký cizí dítě a sdělilo mi, že je to jeho vlak. Vůbec jsem nechápala, co po mně chce, podezírala jsem sebe nebo jeho z nějakých mentálních problémů.. až pak jsem si všimla, že nesedím na lavičce, ale na nějakém vlaku složeném z jednotlivých špalků dřeva a vpředu je lokomotiva s volantem. Kdybych měla bonbon, asi ho uplatím, aby mě nechal být, ale ten jsem bohužel neměla. Vysvětlovat dvouletýmu dítěti, že hřiště je pro všechny asi nemělo smysl, jeho maminka navíc poblíž kafrala s kamarádkou a dítě nevnímala, takže jsem to vzdala a odpochodovala zachraňovat svoje dítě, které se už mezitím řítilo ze skluzavky hlavou dolů..

No, jednu výhodu ta zastávka měla. Já si vydechla a Lukáš byl ve svém živlu. Řádil jak černá ruka, prolízal tunelem, řídil ten vlak, kradl cizí pití a cizí motorku, houpal se na houpačce, neustále mrkal a smál se na nějakou holčičku... No, zkrátka idyla. Ovšem jen do té doby, než jsem oznámila, že se jede dál.. V tu ránu, jako když píchne do vosího hnízda. Opět jsem si ověřila, že i takhle malé dítě je schopné zdrhnout. Normálně vzal roha a prchal pryč. Naštěstí mám natrénováno a ve sprintu jsem dycky bývala dobrá, takže asi na pátý pokus jsem ho chytla, narvala mu helmu a připoutaný na kolo už nemohl nic dělat. Akorát protestovat hlasitě a vytrvale. Jelikož jsem nechtěla, aby na nás někdo poslal sociálku, že dítě týrám, naslibovala jsem mu hory doly, hlavně bonbonky, jen aby už nehulákal. Kupodivu to zabralo, takže jsme to už pěkně došlápli domů. Do naší ulice jsem vjížděla s pocitem, že jsme to přece jen zvládli. Ale z akce jsem si odnesla několik poznatků.

1. Tak za prvé, budu muset začít fakt trochu trénovat, jinak si brzy přivodím zranění větší než pár modřin od dětských pěstiček na zádech.
2. Pořídit třmeny na ruce pro Lukáše stejný jako poutají nohy v sedačce nebo sobě vypolstrovaný ledvinový pás.. A taky náplast na pusu.
3. Nevzdat to, protože i přes všechny útrapy po cestě, vzteklý dítko a pošramocený sebevědomí z nepřítomnosti jakékoliv fyzičky, mě to jako fakt bavilo...

A ještě jedno pozitivum to mělo. Mám takovej pocit, že se mi nepatrně zmenšil jeden celulitidovej důlek na pravý půlce zadku! Takže SPORTU ZDAR a vytrvat!! Ahoj.

Prožila a sepsala: Dana