Karlíkova dobrodružství

Nůž s tichým svistem prořízl vzduch a po té se zabodnul hluboko do krku oběti, kde spolehlivě a rychle přeťal tepny i hlasivky a oběť se nezmohla na jediné slovo. Úder a směr byl naprosto profesionálně veden a obět tak byla okamžitě zbavena schopnosti mluvit a nevydala ani jediný hlásek, jen se zmohla na bezmocný a palčivý pohled plný bolesti, aby naposled pohlédla do tváře svému vrahovi, který s potěšením pozoroval, kterak se jeho cíl bezmocně sune k zemi a krev mu proudí mezi prsty, které se zoufale a marně snaží zachovat tu životadárnou tekutinu tam, kde má být. Nejde to a poslední kapky života stejně vyprchávají z těla a do toho všeho se začíná ozývat tlumený dětský smích. „Karlíku! Porád ti říkám, abys nečuměl na tu televizi!“, přicházela do pokoje matka asi devítiletého pihatého klučiny. Vešla a když uviděla, na co se její ratolest s pobavením a potěšením dívá, okamžitě přiskočila, vypnula televizi a rázně prohlásila: „Na takový věci máš ještě času dost. Nebudeš se na ně dívat. Je ti to jasný?“. Karlík provinile kouknul do země a tiše pípnul „Jasně mami.“. „Tak!“, pokračovala razantně matka, „A abys měl nějaký zásluhy, skočíš do sklepa pro mrkev, jasný?“. Karlík kouknul na matku pro změnu naštvaně a jen skrze zuby pronesl „Ááno!“.

Dveře cvakly a Karlík s kyblíkem na mrkev, šoural se ku sklepu. Bydleli v devadesátém čtvrtém patře a samozřejmě opět nefungoval výtah. Což o něj ... jemu to bylo prakticky jedno, byl mladý a proběhnout se po schodech byla pro něj otázka chvilky, ovšem ne tak pro paní Matouškovou, které bylo již úctyhodných 118 let a bydlela v devadesátémsedmém patře jejich devadesátišesti patrového domu. Možná se teď pozorný čtenář podiví, jak je to možné, že někdo bydlí v patře s číslem 97, když celkový počet je 96? Je to prosté. Paní Matoušková je na cestě k domovu na schodech již třetí den. To si tak v úterý ráno vyšla do obchodu, sjela dolů výtahem a když se šourala o hodinu později s nákupem zpět, zjistila, že výtah nefunguje a tak se vydala na cestu vzhůru po schodech. Žel, přeci jen už věk na to má a tak jí cesta vzhůru zabírá chvilku času a když ve středu večer smutně zjistila, že má už nákup sněden a ještě není v polovině cesty, jala se po schodech sejít opět dolů, aby znovu nakoupila. K jejímu úžasu ani ve čtvrtek dopoledne ještě výtah nefungoval a tak musela opět nahoru pěšky. Dneska máme pátek odpoledne a vypadá to, že do půlnoci bude paní Matoušková na svém patře, tj. 97 z 96. Ah, ano. Ty patra. To se má tak. Lidé se stěhují v téhle uspěchané době sem a tam a některé už prostě nebaví měnit adresa a tak se stěhují i s místem bydliště. Jak je to možné?? To je na delší vyprávění a tak se budeme muset spokojit s tím faktem, že máme dvaadvacáté století a v něm je už prostě další spousta věcí, které čtenář z jednadvacátého století prostě není s to pochopit. Pointa v příběhu paní Matouškové je, že v úterý ráno, když vycházela, nechala puštěnou troubu, kde se jí peklo sele, takže ještě zřejmě přijde nějaké to překvapení až dorazí domů. Ale zpět ke Karlíkovi. Karlík poslušně hopkal po schodech dolů, broukal si svou oblíbenou písničku s romantickým textem a přemýšlel, co vlastně bude dělat večer, když to vypadalo, že jeho oblíbené pořady už televize odvysílala odpoledne. Něvěděl co přijde, ale tušil, že se něco stane. Karlík byl malý čiperný klučina, který neměl otce, neměl matku a neměl sourozence. No dobře, měl matku, to byla vlastně ta paní, která jej poslala pro brambory. Měl vlastně i otce, který byl toho času doma v kuchyni. Ale tím to končí. Sourozence skutečně neměl, ale Karlíkovi ani nechyběli.

Karlík seběhnul do sklepa a začal šátrat po vypínači, když v tom uslyšel dychtivý ženský hlas „Pojď, pojď, nepřestávej, už to bude, už to bude“. Karlík přemýšlel, co se to tam asi děje, co to tam kdo provádí za nepěkný věci a pomyslel na nejhorší a okamžitě si řekl, že se musí kouknout co se tam dějě. Slyšel vzrušené vzdechy a pravidelný šramot. Připlížil se blíž a náhle to viděl. Muž a žena a dělali tam přesně to, co si myslel, že tam dělají. Nemohl tomu uvěřit, když to viděl takhle na vlastní oči. Líbilo se mu to a na chvilku po tom taky zatoužil, ale pak si uvědomil, že vykrádání sklepů není správná věc a okamžitě se rozhodl jednat. Otočil se a zakopl o svůj kyblík, který si chytře položil za sebe. Samozřejmě, že si zlodějové ani nevšimli nějakého hluku. Karlík si oddechnul a následně zakopnul o plechovou lopatu, ta praštila do plechového kyblíku, ten se převrátil, praštil do plechového koštěte, které se smýklo, uhodilo do gongu a jak dopadlo praštilo do podpěry, která držela skleněné a porcelánové nádoby, které se sesypaly na plechovou zem, jak už to tak v panelákách tohoto typu bývá, kde se samozřejmě všechny rozbily. Zloděj na chvilku přestal, vytáhnul mobilní telefon a chvilku na něj koukal. „Co je?“, zeptala se ta žena. „Zdálo se mi, že někdo volal“. „Blbost, já sem tady, tak kdo by ti volal?“. „Aha. To je fakt!“, řekl, zastrčil si mobil zpět do županu a pokračoval. V Karlíkovi by se krve nedořezal. Tiše stál a ani nemukl, ani nekýchal. Vytáhl svůj kyblík ze střepů, otřepal jej a tiše se odplížil ven pro posily.

Vylezl ven, potěšeně se rozhlídnul na krásu betonové zástavby vůkol a v ten okamžik dostal po hlavě květináčem, který někomu z osmdesátého jistě omylem vypadnul z okna. Naštěstí byl Karlík klučina ocelový tak se jen otřepal a udělal krok v před. Smůla. Šlápnul na hrábě a ty neváhaly a inzultovaly ho masivní násadou mezi oči. Karlíkovi to nevadilo, neboť byl to chlapec co rád baštil mrkev a tak nějaká ta rána do hlavy nemohla jej vyvést z míry. Pokračoval dál a srazil jej cyklista. To už Karlíka trošku namíchlo. Otočil se, rozhlídnul se a pak opatrně udělal krok vpřed. Byl by to býval byl krásný a obezřetný krok, leč nesměl by být do otevřeného kanálu. Když se po chvilce nad úrovní chodníku opět objevila Karlíkova hlava, přiběhl ostražitý psík a ku hlavě vykonal potřebu svou. Karlík začal být už trošičku nervózní, neboť jeho rozpočet byl pět malérů na den a tohle byl už jeho dvacátý. Honem zapátral v hlavě, kolikátého vlastně je. Uklidnil se. Byl sice pátek, ale třináctého ne, to nebylo už měsíc. Vylezl z kanálu a v tom uviděl na protější straně parkoviště policisty. Neváhal a vyrazil vpřed. Bravurně přeskočil kanál, mistrně se vyhnul ležícím hrábím a trošku se podivil co dělají hrábě na panelákové zástavbě, ale když vedle nich dopadnul i dvoukolák se senem, začal Karlík tušit odkud vítr fouká. Foukal ze západu. Viděl to na pohybech stébel sena, které se pomalu, ale jistě rozfoukávalo po okolí. Fouklo to nějaké paní na zmrzlinu, nějakému pánovi do pivka a den tak začal nabírat zvláštní, přátelský spád. Karlík však neměl čas se nad tím pozastavovat. Pouliční hlídka policie pomalu přecházela parkovištěm a Karlík je musel chytit za každou cenu. Rozběhnul se vstříc osudu, je-li tak možno nazývat parkující dodávku. Když se Karlík zvednul a vyhnul dodávce a znovu rozeběhnul, udělal sotva dva kroky a byl sražen autem. Teda spíš autíčkem. Šlapacím. Sousedovic (soused o tři bloky, třicetčtyři patra a troje dveře vlevo) Véna zrovna zkoušel nové šlapací autíčko. Bohužel šláplo na Karlíka. Véna, slušně veden od malinka k dobrotě a slušnosti, ihned se začal Karlíkovi omlouvat a vnucoval mu peníze, jen aby nikomu nic neřekl, protože mu rodiče jasně řekli: „Jednou šlápneš vedle a pudeš do děcáku, spratku nechtěnej!“. Karlík mu řekl, že je to dobrý, že se nic nestalo, jen ať jej nezdržuje, že musí chytit policisty, což Véna pochopil, že se ho Karlík chystá dočista prásknout na policii. Klekl před něj, všemi dostupnými končetinami obejmul jeho nohu (levou pro rejpaly) a prosil jej, strkajíc mu peníze do kapsy, aby na něj nic neříkal. Karlíkovi trošinku ujely nervy a tak vzal Vénu kyblíkem po hlavě s výkřikem „Nic nepovím, ale už mě neotravuj!“. Véna se zhroutil s tichým „Díky, díky, čau, čau.“. Karlík se jen nasupeně po něm kouknul a kráčel rázně dál směrem k policistům. Dnešní den však neměl být jeho smůly konec a tak se stalo to, co se prostě stát muselo. Přiběhl k němu nějaký muž, vytrhl mu z ruky kyblík, přesně dle očekávání mu vrazil do ruky rohlík s máslem a začal s chichotem utíkat. To už Karlík nevydržel. Začal křičet na celý kolo „Zloděééééj!“, načež policisté zmerčili Karlíkovo volání, ihned vytáhli pistole a koukli na Karlíka. Karlík zavolal „Páni policistéééé! Zloděééééj! Chyťte mě ho, ukradl mi kyblík!“. Policisté, snad slyšíc pouze část „Zloděéééj, chyťte mě.“, ihned namířili zbraně na Karlíka a klidným hlasem zvolali „Lehněte si na zem pane zloději, neradi bychom vám ublížili!“. „Cože?“, vyděsil se Karlík. Jeden z policistů cvičně vystřelil do vzduchu. Druhý si chtěl taky vystřelit. Střelil do pneumatiky. První jej chtěl trumfovat a prostřelil u toho stejného auta parkujícího poblíž, jemuž kolega prostřelil pneumatiku, okýnko, načež první přiskočil k autu a urval mu maják. Teprve v tu chvíli oboum došlo, že to bohužel bylo jejich auto. První se na druhého podíval a se slovy „Tak tohle vyřešíme později“, přibližovali se obezřetně ke Karlíkovi. Ten vzorově ležel na zemi, ruce za hlavou, nohy od sebe, jen si mohl lehnout někam jinam než na frekventovaný chodník. Každou chvilku o něj někdo zakopnul, každou chvilku do něj někdo dloubnul, nehledě na fakt, že policistům chvilku trvalo, než se k němu přes dav lidí dostali. „Co jste ukradl pane zloději?“, zeptal se ten silnější z policistů. „Já nic neukradl. Byl jsem okraden!“, bránil se Karlík. „A helemese!“, řekl ten chytřejší, „Zloděj okradl zloděje. Inu to je mi ale povedená situace!“. „Ale já nejsem zloděj!“, opět se bránil Karlík. „A helemese jak se nám to zamotává!“, rozvíjel svou pracně vymyšlenou teorii, jíž se nechtěl za žádnou cenu vzdát ten chytřejší z policistů: „Takže zloděj okradl zloděje, kterej teda tvrdí, že je nezloděj a myslí si, že my mu na tenhle trik skočíme!“. Oba se srdnatě zasmáli a zavzpomínali na babičku, co chtěla přejít přes silnici a poprosila tyto dva mladé a mužné muže, aby ji pomohli na druhou stranu. Pomohli. Vtiskli ji na oči mince a vhodili ji do čtyřproudové dálnice s voláním „Pozdravujte od nás tchána, chárana, cháma, chuje, nebo jak se ten matěj na řece styxa, styxes, fixa, nebo jak se ta řeka vlastně jmenuje, tak toho prostě pozdravujte!“ a paní byla hnedle na „druhé straně“. Karlík se docela vyděsil, ale zkusil na ně jít od lesa. Bohužel nenašel les, ale poblíž viděl umělohmotné křoví, tak šel od něj a začal: „Pánové, vidím, že jste oba pouze strážníci.“. „Jo a má bejt?“, zeptal se ten silnější. „No, co byste řekli na povýšení?“. Silnější se začal smát, chytřejší se zeptal „Jak?“, načež dloubnul do žeber silnějšímu a ten zmlknul jako když utne. „Vím o jednom místě, kde jsou hned dva zloději a když je dopadnete, tak to byste měli třeba i povýšení, protože kdoví, jestli ti dva nejsou napojeni na nějaký organizovaný gang, ve kterém hrají roli miliony a miliony?! Tak co vy na to?“, lišácky se zeptal Karlík. „Mnoooo“, začal ten silnější, „Já bych do toho asi šel. Co ty na to Rudo?“, zeptal se chytřejšího. Ten se poškrábal ve vousech, pak si dal ruku pod svou bradu a rozvážně pronesl: „Inu a proč ne? Tohodle máme jistýho a jestli nás fakt dovede někde, kde narazíme na něco většího, tak proč to neudělat? Čekalo by nás v případě úspěchu povýšení, lepší plat a kdoví, jestli bychom třeba nefasovali kafe!“ a šibalsky mrknul. „Joooo a já chci takovey ten vodznáček, co se dává na klopu“, roztomile zašveholil ten silnější. „Tak jdem, veď nás!“, pronesli sborově v tónině De – Byl na mol.

Karlík chtěl jít první, ale když si uvědomil strasti, jež ho doprovázely na cestě sem, neodvažoval se riskovat cestu zpět v čele. Šel tedy schován mezi oběma (s nadsázkou možno říci) „muži zákona“ (ta nadsázka byla na ty muže; samo, že ne na ten zákon). Jeho plán fungoval výtečně. Jak už to tak bývá, když jde policista městem, nestane se nic zvláštního v okolí třech bloků a tak Karlík bez sebemenších problémů došel až ke dveřím, kde ještě stihnul ukázat na dům a říct, že ve sklepě jsou zloději, načež zmizel do otevřeného kanálu na chodníku. Policisty to trošku překvapilo a tak do kanálu zavolali, jak Karlíkovi je. „Dobrý!“, ozvalo ze spod a policisté opět vytasili své kolty a vnořili se do domu.

Co se dělo uvnitř dosud nikomu není známo, ale faktem je, že od té doby policisty nikdy nikdo neviděl, zloději se již ve sklepě nikdy neukázali, všechny porcelánové vázy byly na svém místě a nepoškozeny a co víc, hrábě i dvoukolák se senem zmizely, jako když střelí a tak by se dalo říct, že páteční poklidné odpoledne tento drobný incident ani příliš nenarušil, protože paní si seno ze zmrzliny vybrala a pán seno v pivu neřešil a vypil ho i tak. Karlík nabral ve sklepě svou mrkev, utíkal zpátky do bytu, na devadesátém třetím zakopnul o zemřelou paní Matouškovou. „Chudák paní“, pomyslel si Karlík a sebral jí tašku s nákupem. Doma se pak vymluvil, že to sice vypadá, že ztratil kyblík, ale že jej ve skutečnosti prodal a za utržené peníze nakoupil onen nákup. A taky museli odečíst další číslo jejich sto patrového domu, jelikož devadesáté sedmé patro celé shořelo od puštěné trouby v bytě paní Matouškové. A paní Matoušková?? Jestli ji nikdo neodklidil, hnije tam dodnes. Dobrou chuť děti.