Bezdomovec

Stál v obchodě a přemítal. Bedlivě sledoval okolí a snažil se co nejvíce ukrýt do kukly své mikiny, aby nebyl spatřen. Nechtěl být poznán a nechtěl být odhalen. Bohužel ale zrovna na takové lidi byla prodavačka Klára alergická a tak jej nespouštěla z očí. Sledovala by jej jistě bedlivě po celou dobu jeho pobytu v jejich supermarketu, ale bohužel za ní přišel nějaký stařeček se na něco zeptat a bohužel nešel odbýt pouhou odpovědí, ale její odpověď vyžadovala více přemýšlení a přesně to byla jeho chvíle. Rychle čapnul láhev Vodky a strčil ji pod mikinu a spěšně odcházel k východu. Bohužel ale stařeček Kláru nezdržel příliš dlouho a ta když zahlédla, že jí vyhlédnutý člověk má tak naspěch opustit obchod, křikla na něj: „Hej, ty v té šedé mikině! Počkej chvilku!“. Jenže náš člověk neměl čas ani chuť si povídat. Dal se do běhu a rychle utíkal, vyrazil z obchodu, porazil nějakou paní s nákupem a spěšně zabočil doprava a rychle utíkal podél zadního traktu obchodu, aby se mohl dostat za něj a odtud je to pak opuštěnou cestou již pouhá chvilka do jeho útočiště, do místa, kde si láhev může hezky celou vychutnat. Nemohl se toho dočkat a mozek mu předl radostí a svaly se chvěly nedočkavostí. Bohužel však jeho svaly byly příliš slabé, než by dovedl celou cestu utíkat a sotva doběhl na úroveň zadního plotu obchodu, přišla na něj velká únava. Rychle kouknul za sebe, zda-li jej někdo nepronásleduje. Tentokrát měl štěstí. Neběžel nikdo. Maně si vzpomněl, kterak jej jednou pronásledoval statný hlídač a neváhal jej tlouci co se do něj jen vešlo. Taky už má ten obchod na černé listině. Bohužel stejně jako tento. Už do něj nemůže. Nemohl riskovat, že by se nechal přichytit.

Těžce oddychoval a krok za krokem lemoval opuštěné nádraží uprostřed města, šel a zjistil, že jeho nohy jsou příliš těžké a nechtějí jej poslouchat. Musel se najíst. Měl hlad. Velký hlad. Napadlo jej, že když se blíží šestá večerní, že by snad u armády spásy mohl dostat nějaký ten kousek jídla. Ale nejprve musel do svého příbytku, odložit si láhev. Pracovníci nesnášeli lidi, kteří byli opilí a zpravidla takovým nic nedali.

Došel na opuštěnou ulici. Ulice byla opuštěna, jelikož domy zde stojící odkoupila nějaká velká nadnárodní společnost a chtěla postavit zřejmě nějaké kino, obchoďák, nebo nějakou další pračku na peníze. Byl zhnusen. Bývalo to krásné a skromné město a dneska i v centru se všechno točí jen kolem peněz. Byl zklamán, protože když procházel ulicí ve svém neudržovaném hávu, každý se jej jen bál a stranil. Nikdo se na něj ani nepodíval, jakoby se všichni báli, že by je svou opuštěností a chudobou mohl nakazit. Na této ulici kdysi skotačily děti a spousta lidí tu měla svůj poklidný a spokojený domov, domov, kde čekaly zlobící děti a nervózní rodiče, domov, který byl přeze všechna úskalí jejich. On si tu prostě zabral kousek betonu, vycpal si jej kartony a snažil se přežít. Uložil a schoval si zde svou láhev a chtěl jít zpět do města, navštívit útulek, snad mu dají kousek jídla. Doufal, že tam bude nějaká jemu známá tvář, se kterou si bude moci promluvit a pobavit se s ní, protože se nechce doprošovat. On se neuměl doprošovat. Rodiče mu zabil opilý řidič, když se jednou, když byl ještě malé dítě vraceli z restaurace domů. Jeho matka byla natolik duchaplná, že dítko vzala odhodila bokem. Řidič je srazil na chodníku a přimáčkl k domu, kolem nějž šli. Oba byli na místě mrtví. Zemřeli však s úsměvem na rtech. Byli zadostiučinění. Jejich klučina s odřeným kolenem byl bokem, žil a koukal na své rodiče, z nichž pomalu vyprchával život. A jak už to v takových případech občas bývá, neměl žádné jiné příbuzné. Přistěhovali se totiž z daleka protože jim tam umřela poslední žijící babička a chtěli tady ve městě začít nový život, zapomenout na všechno z minulosti a užívat si radostí všedního dne.

Malý klučina šel do dětského domova, aby se tam učil všemu co měl potřebovat pro život, aby se naučil samostatnosti a aby se dovedl začlenit do skutečné společnosti. Nikdy nezaplakal, nikdy se nemračil, i když jeho srdce skutečně truchlilo. Zatvrdil se a rozhodl se postavit celému světu a chtěl bojovat se vším a s každým, kdo by se odvážil mu zkřížit plány. Vážil si života jako to dokáže jen málo lidí. Dovedl si všimnou kdejaké maličkosti a dovedl se z ní radovat. Měl upřímnou radost ze života a nikdy nezapochyboval o tom, že žije zbytečně, nikdy jej nenapadlo, že by jeho život neměl smysl, či váhu. Radoval se a chtěl žít.

Jednou byl svědkem příjmu dalšího klučiny. Byl takový pihatý a střapatý a na první pohled ustrašený, i když sympatický klučík. Neznal jeho osud, ale viděl mu v očích obrovskou hořkost a pochybnosti. Zaslechl rozhovor zřízenců, kteří se bavili o tom, že tam pro něj není místo. Náš chlapec toto slyšel a rozhodl se tak, že mu místo vytvoří. Napsal dopis. Dopil milý a plný radosti a optimismu, přestože ve skutečnosti plný hořkých lží. Napsal dopis a odešel pryč. Zmizel a věděl, že jeho místo poslouží potřebnějším, než je on. Věděl, že tak to tam chodí. Kdo uteče a není do 48. hodin k nalezení, je automaticky vyškrtnut a už pro něj není cesty zpět. Spoléhal na to. Věděl, že dva dny se nesmí nikde ukázat a pak bude volný. Bylo mu třináct let a jeho vrstevníkům začínal se otevírat svět.

„Nazdar Sašo!“, rozverně zahlaholil ženský hlas. „Je to dobrý, je tu Irma, ta nebude mít řeči a dá mi něco k snědku“, řekl si sám pro sebe Saša. „Dlouho jsem tě neviděla!“, pokračovala pracovnice červeného kříže. „Nazdar Imy! To víš, samá práce, spousta telefonátů a lítání, člověk pro samou práci neví kde mu hlava stojí!“, odpovídal vesele Saša. „A kde máš zaparkovaný to svý Ferrari?“, ptala se pobaveně Irma. „Ále, kdeže Ferrari! Nějakey blbec jel a odřel mi na parkovišti před ministerstvem nárazník, tak jsem Ferrari dal do šrotu a koupil si Mustanga“. „Mustanga?? A svezeš mě někdy?“, zeptala se mile Irma. „Tebe přece vždycky drahoušku“, zašveholil Saša. Irma se od srdce zasmála a v očích jí byly vidět plamínky radosti, že vidí někoho v tak dobré náladě, v jaké Saša vždy býval. Pak se koukla trošku přísně a zeptala se „Tak co? Máš nějakey džob?“. Saša jen beze slov zakroutil hlavou a neměl odvahu se podívat Irmě do očí. „Hmm, víš Sašo, já si myslím, že bys měl dostat šanci. Hloupey nejsi a určitě bys něco našel“. „Nech toho prosím. Vždyť víš jak to je. Nikdo nezaměstná hledanýho bezdomovce z ulice, kterey nemá ukončenou ani základku“. „A kdys to zkusil naposledy?? Proč nejdeš dělat aspoň do výkopu, nebo udržbáře, nebo ... nebo prostě cokoliv. Něco, aby ses odpíchnul a mohl začít žít. Je ti sakra šestnáct let. Jak dlouho tohle ještě vydržíš?“. „Dáš mi něco k snědku?“, optal se Saša stroze a Irmě bylo jasné, že jejich diskuze je u konce. Dala mu kus chleba a nalila hustou polévku a popřála dobré chuti. Ještě chvilku po něm koukala, když poděkoval a odcházel si sednout co nejdál od ostatních.

Nechtěla si to připustit, ale věděla, že v tomhle klukovi je víc a že kdyby měl zázemí, mohl by se ujmout. Věděla, že má na to, aby se stal víc než jen obyčejným člověkem, ale taky věděla, jak se firmy a podnikatelé chovají k lidem jako je on. Nemají šance. Nedostávají je. Nikdo o ně nestojí. Nikdo nechce nic mít s člověkem, který nemá kde bydlet, nemá aspoň jedny čistější šaty a nepáchne na sto honů. Bohužel. Takový byl svět a nikdo s tím nic dělat nechtěl. Pravda a realita je krutá a občas opravdu bolí. Tohle bolelo. Rozhlédla se kolem sebe a viděla spoustu talentů, viděla spoustu zmařených a zahozených šancí, viděla spoustu konců života. Pro tyhle lidi byla jediná šance. Dožít se invalidního, či plného důchodu a pak jít do domova důchodců. Bohužel však bylo pouze mizivé procento těch, kterým se takový sen vyplnil. Většina z nich většinou zemřela. Saša ale byl bojovník. Byl na ulici tři roky a stále se dokázal udržet v relativně dobré kondici a jen občas jej chytila ochranka, kterak krade alkohol. Věděla, že pije, ale nevěděla jak mu pomoci. Jí bylo osmatřicet. Měla manžela a dvě děti. Měla sama starostí dost a ač by si to moc přála a dokonce to doma i navrhnula, věděla, že je to hloupost a starat se o Sašu prostě nemohla. Svět už byl takový. V první řadě je potřeba se postarat o sebe, pak o rodinu a pak teprve, možná, jestli bude chvilka, se dá starat o zbytek. V téhle době se nevyplací „hrdinství“. Je potřeba být sobec a protlouci se životem jak to nejlépe každý dovede. Ona si aspoň zvolila cestu pracovnice u červeného kříže, zvolila si cestu, že bude alespoň takto pomáhat těm, kteří šanci již nedostali. Ano, byli mezi nimi i tací, kteří si ji buď nezasloužili, nebo o ní nestáli, ale těch bylo pouhé procento. Většinou to byli vyhlášení žebráci, kteří posedávali na veřejných místech.

Saša dojedl a šel vrátit ešus a když odcházel, došel k Irmě a řekl prostě: „Děkuju“. „Počkej“, řekla Irma a zadržela jej, podívala se na něj a snažila se přečíst jeho mysl. Bezúspěšně. Tentokrát však bylo něco jinak. Neusmál se jako obvykle. Koukal na ni oddaně a čekal, co řekne. Irmu to trošku zmátlo. Nevěděla co říct a netušila jak mu pomoci, ačkoliv zoufale si to přála. Stiskla mu ruku, a řekla pouhé: „Drž se“, a usmála se na něj. Ani tentokrát ji ten úsměv neoplatit. Řekl jen „jo“ a odcházel pryč. Netrvalo dlouho a zmizel v rostoucí tmě podzimního počasí.

Došel do svého příbytku a lehl si tak, aby viděl do města. Pozoroval okolí a rád pozoroval město. Vždycky si říkával, kolikpak je tam asi lidí a vždycky si přál a tiše se modlil, aby všichni měli své místo, aby byli v teple a spokojenosti a vždycky si moc přál, aby svět byl lepší. Nechápal lidi, kteří se pokoušeli o sebevraždu, nechápal lidi, kteří si očividně nedokázali vážit života. Nerozuměl jim. On sám neměl nejlepší podmínky pro život, ale měl aspoň nějaké a co mu rozhodně nechybělo byla skutečně velká touha žít. Přál si žít a radoval se z každého rána, kdy se probudil. Teď tu ležel na vyhozených novinách a kartonech v jednom z opuštěných domů a do oken mu svítilo pouliční osvětlení. Zašmátral do novin a neomylným pohybem vytáhnul láhev vodky. Tentokrát byl hrdý na svůj úlovek. Byla to litrová láhev. Dneska ji potřeboval. Cítil se mizerně víc než kdy a chtěl veškerý žal a smutek přebít alkoholem. Těšil se na to a při pouhé myšlence se jeho tep zrychlil a jeho smysly zostřily. Těšil se, až otevře láhev a ostrá chuť mu projde hrdlem.

Odšrouboval uzávěr a naklonil láhev. Jakoby stín pochybnosti, jestli jedná správně, mu proběhl hlavou a on se na chvilku zarazil. Náhle měl chuť láhev zahodit a už ji nikdy nevzít do rukou, ale věděl, že ji potřebuje. Vždycky si říkával, že ona potřebuje jeho, on potřebuje ji. Miloval vodku nadevše a nedal na ni dopustit. Poskytovala mu všechno, co mu okolní svět odpíral. Poskytovala mu přízeň radost a štěstí, i když věděl, jak falešné pocity to jsou, byl rád i za ně, neboť věděl, že to skutečné štěstí, že tu skutečnou radost těžko kdy spatří. První kapky dopadly na jeho jazyk a on jen tak polehku degustoval tu čirou tekutinu. Olíznul se jako mlsný pes a pořádně si přihnul. Když se kouknul na množství, trošku se vyděsil. Vypil na ex skoro tři deci. To bylo dost i na něj. Řekl si, že musí trošku přibrzdit a tak láhev uzavřel a koukal do okolí města.

Díval se, pozoroval a stále se usmíval. Byl šťastný. Neuměl to vysvětlit, ale co cítil nebyla zlost, nebylo to zdrcení, ani smutek. Byla to radost a on se cítil šťastný. Přál si celým srdcem, aby i ostatní cítili to co on, ale věděl, jak liché jeho přání je. Nechápal a vlastně ani nemohl, proč jsou lidé na sebe zlí, proč si neváží toho co mají a proč chtějí víc než mohou mít, proč chtějí více, než mohou unést. Nerozuměl tomu a v takových chvílích toužil být vzdělaný a chytrý, toužil po tom vědět co a jak a toužil po pochopení ostatních a toužil po tom, aby ostatní viděli to, co viděl on. Přihnul si z láhve a koukal dál. Sledoval a popíjel, hodnotil a přemýšlel. Nepřemýšlel o sobě. Se sebou byl spokojený. To co jej trápilo bylo okolí. Chtěl jim pomoct, ale nevěděl jak. Jak chcete vysvětlit člověku, který si stěžuje na problémy s autem, že jsou to jen problémy, které by bez auta neměl? A byl by šťastnější bez auta a tedy bez problémů, nebo s autem a s problémy? Proč si lidé sami vědomě ubližují? Tížilo ho to, popíjel a snil. Snil o světě, kde jsou lidé spokojení a šťastní, snil o světě, který byl míň než pouhou iluzí. Snil a popíjel, když tu náhle si všiml, že jeho láhev už v sobě nemá ani kapku. Trošku ho to zarazilo, protože si nějak neuvědomoval, že by už vypil litr vodky. Ale prázdná láhev mluvila za vše. Trošku mu to vehnalo o sebe obavy, protože litr vodky je litr vodky, ale necítil se nijak špatně, Delirium se nedostavovalo, za to však přicházel spánek. Lehl si na karton a koukal do města. Díval se na světla a pod každým si představoval nějakou živou bytost, pod každým světlem viděl jednu šťastnou duši. Usmíval se a usínal. Spánek přišel rychle a tvrdě, ale nepřišel sám...

Irma přišla do práce a přemítala o životě. Její mladší dítko mělo slavit narozeniny a ona přemítala, co mu koupí překvapivého. Už měla koupené kalhoty a boty. Praktické věci měla pořešené, ale chtěla pro něj něco, co by do očí jejího synka vehnalo radost a překvapení zároveň. Aby prostě viděla onu dětskou jiskru štěstí. Přemítala a měla dobrou náladu. Prozpěvovala si a chystala nějaké drobnosti. Bylo krásné dopoledne. Ranní mlhy rozehnalo svou silou krásné slunce a svět se zdál krásný. Její radost zkazila šéfka, která ji podala doručenku a řekla, že na poště mají balíček, že má pro něj skočit. Dodělala si svoje a šla pro balíček. Říkala si, že alespoň cestou ještě dopiluje ten dárek pro synka, ale stejně byla trošku naštvaná, že zase ona musí na tu poštu. Šla kolem kašny jednoho malého náměstíčka a tu si všimla sedící postavy na kraji. Bezdomovec a evidentně mu nebylo nejlíp. Chvěl se a obličej měl smutný a apatický. Došla k němu a poznala v něm známou tvář: „Ludvo, co ty tady děláš v tuhle dobu?“. Ludva na ni kouknul psíma očima a začal brečet. Nebyl k utišení a až mezi vzlyky se Irma dozvěděla, že Alexander je mrtvý. Jeho mladý a zeslabený organizmus nevydržel nápor alkoholu a v noci se mu zastavilo srdce. Našli jej ráno. Stále se usmíval a vypadal šťastný. Snad to pro něj nakonec bylo to nejlepší, protože tady jej lepší svět nečekal.

V černé kronice pak bylo možno se dočíst, že opět máme o jednoho zlodějského alkoholika - bezdomovce méně. Policie v něm poznala dávno pohřešovaného a hledaného uprchlíka z dětského domova, ale spousta lidí v něm poznala toho usměvavého človíčka, kterého potkávali na nejrůznějších odlehlých částech města...